Toto je desátá část série „Medicína ctnosti“.
Jaký lék je bezpečný, účinný, zdarma a vyžaduje pouze nepatrnou změnu vnímání? Zveme vás k prozkoumání opomíjeného spojení mezi ctností a zdravím.
Jednašedesátiletá Ursula Dusoltová si dnes užívá klidného života v Německu, obklopená starostlivým manželem, třemi úspěšnými dětmi a šesti zdravými vnoučaty. Cesta ke štěstí však nebyla jednoduchá. Po desetiletí bojovala s ochromující úzkostí a depresí.
„Ve skutečnosti jsem neměla vůbec nic,“ říká.
Jako malá, od svých dvou let, byla Ursula zneužívána mužem – což jí způsobilo trauma, které by žádná holčička neměla nikdy zažít. Tyto zážitky v ní podvědomě zasely pocit bezmoci a smutku, který se v dospívání prohloubil a v dospělosti přerostl v depresi. Připadala si bezcenná, nemilovaná a bez důvodu k životu.
Když se vdala, pocit beznaděje přetrvával.
„Dýchala jsem, ale doopravdy jsem nežila,“ uvádí. Přesto pokračovala dál – z pocitu odpovědnosti za výchovu svých dětí.
„Ve 44 letech byly moje děti už v pubertě a já ztratila veškerou naději a důvěru, že by se můj stav mohl někdy zlepšit,“ pokračuje.
Myšlenky na sebevraždu, které ji pronásledovaly roky, zesílily.
„Chtěla jsem jen klid a úlevu od té nesnesitelné tíhy existence,“ zmiňuje.
Dřív než mohla cokoli podniknout, navštívil ji mladší bratr, kterého neviděla celé roky – přiletěl z Jižní Afriky.
„Pozval mě na večeři – gesto, které mi změnilo život,“ sdílí.
Při večeři jí bratr podal knihu. Později doma se do ní začetla – a brzy se od ní nedokázala odtrhnout.
V jejím srdci se znovu probudil dlouho zapomenutý pocit: naděje.
Vnitřní a vnější proměna
Tou knihou byla Zhuan Falun, hlavní text duchovní praxe Falun Gong, která vychází z buddhistické tradice.
Ursula Dusoltová v ní našla kompas, který jí pomohl zvládnout vnitřní chaos a utrpení prostřednictvím principů pravdivosti, soucitu a snášenlivosti. Tato praxe klade důraz na duchovní zušlechťování skrze sebereflexi a slaďování svého srdce s těmito ctnostmi.
Brzy zažila hlubokou proměnu. Naučila se nahlížet do svého nitra, opouštět negativní věci uvnitř sebe – a přitom se začala odhalovat její skutečná podstata.
„Ve skutečnosti mám přirozeně veselou, energickou a aktivní povahu,“ říká. „Ale bolest [z deprese] mě o tyto vlastnosti čím dál víc okrádala.“
Časem se naučila dívat se na věci s klidem a rozvíjet pozitivní přístup ke všemu ve svém životě. Jak se zbavovala těžkého břemene beznaděje, její fyzické zdraví se výrazně zlepšilo. Vážné bolesti nohou a hlavy, které ji sužovaly roky – neustálí společníci její psychické bolesti – zmizely. A především zmizely i sebevražedné myšlenky.
Cítila se silnější, lépe spala a zvládala víc domácích prací. Dokonce se znovu začala usmívat.
Naděje jako lék
„Naděje je víra, že vaše budoucnost bude lepší než přítomnost – a že máte sílu to ovlivnit,“ komentuje Chan Hellman, ředitel Výzkumného centra naděje při Oklahomské univerzitě pro deník Epoch Times.
Podle Hellmana získala Dusoltová díky nově nalezené spiritualitě pocit smyslu, cíle a spojení – a to jí umožnilo najít záblesk naděje, který necítila desítky let. Její nastavení mysli se změnilo z pesimistického a vyhýbavého na optimistické a cílevědomé.
„Všechno začíná nadějí,“ tvrdí Hellman.
Cesta Ursuly odráží rostoucí množství výzkumů o vlivu naděje na zdraví.
Hellman potvrzuje, že tisíce vědeckých studií dnes ukazují, že naděje zmírňuje bolest a snižuje depresi, úzkost i sebevražedné sklony. Lidé plní naděje si častěji dokážou představit lepší budoucnost a aktivně za ní jít – což potlačuje pocity bezmoci a beznaděje.
Změna vnímání má hmatatelné a významné dopady na zdraví. Studie Harvardovy univerzity, které se zúčastnilo téměř 13 000 lidí, ukázala, že lidé s vysokou mírou naděje vykazovali o 43 procent nižší výskyt deprese, o 16 procent nižší celkovou úmrtnost a o 12 procent nižší riziko rakoviny ve srovnání s těmi, kdo měli naděje málo.
Podle autorů studie mohou intervence zaměřené na podporu naděje zmírnit tzv. „úmrtí ze zoufalství“ a zlepšit veřejné zdraví napříč populacemi.
Duchovní rozměr naděje
Naděje se často popisuje jako kognitivní proces, který zahrnuje cíle, cesty a vůli. Podle Hellmana je cílem výsledek, kterého chcete dosáhnout. Cesty jsou různé trasy, jimiž se tam můžete vydat – některé z nich mohou vyžadovat objížďky, když narazíte na překážky. A vůle znamená víru, že se dokážete posunout vpřed, i když je situace těžká. Hellman však říká, že naděje může mít i transcendentní, téměř mystický charakter – zejména v dobách hlubokého zoufalství.
Everett Worthington, emeritní profesor Virginijské státní univerzity a přední odborník na téma naděje a odpuštění, uvádí, že náboženská víra a spiritualita nabízejí jedinečný cíl i vůli – protože se často zaměřují na věci věčné, jako je Bůh a posmrtný život. Důraz přitom není kladen na dosažení něčeho v přítomnosti, ale na „sebevědomý závazek k dobru, které přesahuje tady a teď“, poznamenává pro Epoch Times.
Výzkumy ukazují, že zapojení do náboženských praktik – jako je čtení Písma nebo účast na bohoslužbách – může naději upevnit a vytvořit základ pro odolnost, bez ohledu na vyznání.
Duchovní rozměr naděje se ukazuje obzvlášť zřetelně u nevyléčitelně nemocných. Michael Barry, autor a bývalý ředitel pastorační péče v Cancer Treatment Centers of America, byl svědkem toho, jakou roli může naděje sehrát v procesu uzdravování.
„Mnoho mých pacientů bylo v pokročilém stádiu nemoci – často bez jakékoli naděje nejen na uzdravení, ale i na to, že budou ještě žít,“ sdílí pro Epoch Times.
Podle Barryho je „velká část medicíny zahalena tajemstvím“. Říká, že někteří jeho pacienti, kteří si uchovali naději, zažili pozoruhodné remise. Vzpomíná na případ jednoho farníka, kterému lékaři diagnostikovali nádor na páteři. Poté, co se s ním Barry pomodlil, muž pocítil hluboký vnitřní pocit tepla, které mu prostoupilo celé tělo. Následující den šel k lékaři – a zjistil, že nádor zmizel. Medicína tomu říká „spontánní remise“ – laicky řečeno „lékařský zázrak“.
„Oba jsme věděli, že Bůh vyslyšel modlitbu,“ podotýká Barry. „Naděje nepřekonala utrpení – udělal to Bůh.“
Pro Barryho je pěstování naděje hluboce propojeno s duchovností.
„Smyslem života není vyhýbat se utrpení,“ říká. „Ale důvěřovat Bohu, že nás v utrpení potěší, posílí a dá našemu životu smysl – ať už v tomto životě, nebo v tom příštím.“
Hledání světla
Hellman, který se výzkumu naděje věnuje už přes 15 let, zdůrazňuje, že naděje je způsob myšlení a dovednost, kterou lze naučit a rozvíjet – není to vrozená vlastnost, kterou někteří mají a jiní ne.
V případě Ursuly se meditace – klíčová součást její duchovní praxe – stala mocným nástrojem pro pěstování naděje.
„Uprostřed chaosu je těžké soustředit se na cestu vpřed,“ konstatuje Hellman. „Všímavost nám umožňuje na chvíli zklidnit mysl a skrze chaos zahlédnout směr.“
„Naděje není světlo na konci tunelu. Naděje je světlo v tunelu.“
Často jde jen o to uvědomit si, co máme ve své moci, a stanovit si dosažitelné cíle – tím si vytváříme cesty a schopnost jednat, což tvoří samotnou podstatu naděje.
U Ursuly Dusoltové se to projevilo každodenním rituálem afirmace. Každý den začíná slovy: „Ať přijde cokoli, zvládnu to.“ Tato jednoduchá připomínka odráží její přijetí nejistoty života i důvěru ve schopnost s ní pracovat – to je naděje v praxi.
Dále Hellman vysvětluje, že naděje je i společenský dar, který lze přijímat a předávat dál. Vzpomíná si na okamžik ze svého vlastního života, kdy jako bezdomovec v dospívání uslyšel jednoduchá, ale hluboká slova povzbuzení od učitele: „Chane, budeš v pořádku.“ Tato věta v něm zasela semínko naděje, které ho posouvalo dál i v těžkých časech. Tato zkušenost ukázala, že naděje je nakažlivá – můžeme ji v ostatních podporovat tím, že si všímáme jejich výroků směřujících k budoucnosti, poskytujeme povzbuzení a sdílíme příběhy o odolnosti a vytrvalosti.
Dnes, jako babička šesti vnoučat, Ursula často pomáhá ve své komunitě. S manželem často cestují a tráví čas v přírodě. Vyvinula si také zálibu v přírodní fotografii, která ji naučila větší trpělivosti a všímavosti.
„Ve 44 letech jsem začala opravdu žít,“ sdílí. „Začala jsem skutečně vnímat svou existenci a to, co život obnáší.“
„Teď žiji naplno.“
Příště: Část 11 – Váš mozek touží po kráse – tady je důvod proč
Zažili jste osobní proměnu nebo zlepšení zdraví díky pěstování ctností? Podělte se s námi o svůj příběh na adrese: namety@epochtimes.cz
–ete–
