Mnozí o nich mluví, mnozí je chtějí, někteří s nimi počítají a první je už staví. Jaderná technologie v novém šmrncovním kabátě – to jsou malé modulární reaktory (SMR), které se mají stát trendem blízké budoucnosti. Pojďme se podívat, co se v oblasti SMR děje ve světě i u nás.
Malé modulární reaktory jsou horkým tématem posledních dvou let. Jde o jaderné reaktory různých technologií, které spojuje několik parametrů. Zaprvé je jejich výkon menší než je tomu u „klasických“ jaderných bloků posledních desetiletí. V případě SMR se pohybuje od jednotek megawatt (MW) až po stovky MW. Největší model od britské společnosti Rolls-Royce se svou kapacitou 470 MW blíží výkonu jednoho již postaveného reaktoru v Dukovanech. Ostatní prototypy jsou menší a umožňují flexibilní nasazení v menších provozech.
Zadruhé by měla být výstavba levnější díky menší velikosti i modularitě, tedy výrobě jednotlivých komponent v továrně a montování až na místě. Díky replikování jednotlivých modulů pro všechny další reaktory by se produkce měla zlevnit.
S tím souvisí i třetí faktor, a tím je rychlost. Protože moduly se budou vyrábět ve větším množství a podle stejného mustru, zrychlit by se měla i jejich výstavba.
Bude z čeho vybírat
U SMR už dnes najdeme širokou škála designů a technologií. Světová jaderná asociace (WNA) eviduje k červenci 2026 celkem 133 designů. Většina z nich jsou osvědčené tlakovodní reaktory (PWR) chlazené vodou. Sem patří například modely od amerického NuScale nebo Holtec, britské Rolls-Royce SMR nebo korejský i-SMR.
Jiným typem jsou tzv. rychlé reaktory chlazené tekutým sodíkem nebo olovem, které mohou používat i vyhořelé palivo. Pod tuto kategorii spadá ruský BREST, evropský Newcleo nebo americký Natrium a Aurora od Oklo.
Zapomínat nemůžeme ani na varné reaktory, např. BWRX-300, dosud nejpokročilejší západní projekt.
Menší podíl tvoří také reaktory chlazené solnými taveninami (MSR) nebo vysokoteplotní reaktory chlazené plynem.
Mezi SMR se často řadí i mikroreaktory s velikostí do 20 MW označované jako „jaderné baterie“, protože se vlezou i do kontejneru nebo na nákladní auto a lze je přemisťovat z místa na místo. Na rozdíl od tradičních reaktorů jsou tyto systémy samoregulační a využívají pasivní bezpečnostní mechanismy, které snižují riziko přehřátí nebo roztavení aktivní zóny. Po uvedení do provozu mohou fungovat autonomně až deset let bez výměny paliva. Mezi nejznámější a nepokročilejší designy mezi mikroreaktory patří americké Valar Ward 250, Aalo X, Mark-0, Kaleidos nebo eVinci.
Také využití SMR se může různit. Většina z nich nabízí jen výrobu elektřiny, některé i v kombinaci s výrobou tepla a některé jsou určeny čistě pro teplo. Příkladem může být finský LDR-50, který má ambici ve své domovině dekarbonizovat dálkové vytápění. Jiné, jako český start-up DAVID SMR, cílí kromě teplárenství také na odsolování mořské vody. Důležitou aplikací může být v budoucnu také výroba průmyslového tepla v chemickém či papírenském průmyslu nebo výroba vodíku.
Důležitou vlastností některých SMR je škálovatelnost. Elektrárna může začít s jedním modulem o velikosti např. 50 MW a postupně přidávat další s tím, jak bude růst spotřeba energie. Stejně tak by u SMR, přinejmenším u některých designů, mělo být snadnější regulovat výkon než u klasických velkých jaderných elektráren.
Největšími zákazníky se do budoucna zřejmě stanou datová centra, která spolykají obrovské množství elektřiny a potřebují mít jistotu stabilního zdroje. Někteří vývojáři SMR cílí přímo na tento segment trhu, kdy elektrárna má stát přímo vedle datového centra, bez napojení do veřejné sítě.
Různé fáze vývoje
Přestože první SMR již stojí v Rusku a Číně, jde o pilotní projekty, o jejichž fungování či nákladovosti není k dispozici příliš důvěryhodných podrobností. Obě země již staví další typy SMR, které by měly být v provozu ještě před rokem 2029.
V západních zemích nebyl dosud postaven ani jeden malý modulární reaktor, k vidění jsou jen na vyšperkovaných vizualizacích a technických nákresech. Nepočítáme-li mikroreaktory, kde by první prototypy mohly být spuštěny snad již příští rok, první větší SMR je již ve výstavbě v kanadském Darlingtonu, kde se staví model BWRX-300 od americko-japonského konsorcia GE Vernova Hitachi. Spuštění prvního ze čtyř plánovaných bloků je plánováno do roku 2029.
Sestřih prací na výstavbě malého modulárního reaktoru BWRX-300 v kanadském Darlingtonu. (OPG)
Se stejným termínem dokončení počítá i americký SMR Natrium.
Z menších modelů má nejlépe nakročena americká Aurora s výkonem 75 MW. Tvůrce reaktoru, společnost Oklo, hovoří o spuštění v roce 2028, byť termíny se několikrát změnily podle aktuální situace.
Ostatní pokročilé projekty svobodného světa sice ještě s bagry nevyrazily do terénu, ale jsou ve fázi licencování nebo plánování. Sem patří například Rolls-Royce SMR, jehož reaktory se mají stavět i v ČR.
Ty méně pokročilé projekty jsou zatím stále jen na papíře. Zlatý věk SMR se očekává ve 30. letech.
Vývoj ve světě
Kanada a Spojené státy americké stojí v čele úsilí o co nejrychlejší nasazení. Dobře si uvědomují, že kdo přijde s funkční a ekonomicky přijatelnou variantou jako první, bude mít velkou konkurenční výhodu. Zároveň tím vyřeší stoupající domácí poptávku po elektřině poháněnou enormní spotřebou datových center a umělé inteligence.
Americké ministerstvo energetiky podporuje projekty SMR nejenom finančně, ale i regulačně zjednodušováním a urychlováním povolovacích procesů. Díky tomu se podařilo letos dosáhnout kritičnosti u čtyř testovacích reaktorů. Mezi nejpokročilejší větší projekty v Americe patří Natrium, BWRX-300, Aurora a Xe-100.
Kromě již zmiňovaného Ruska a Číny vyvíjejí vlastní reaktory také Argentina (CAREM), Jižní Korea (SMART100 a i-SMR), Indie (Bharat SMR a SMR-55), Japonsko (různé návrhy ve fázi koncepce), Indonésie (PeLUIt-40) a Jihoafrická republika (HTMR-100).
O SMR vážně uvažují v celé řadě zemí po celém světě, mimo jiné na Filipínách, v Thajsku, v Singapuru, Spojených arabských emirátech, Saudské Arábii, ale také v Ghaně, Nigérii nebo Keni nebo Rwandě.
Vývoj v Evropě
Evropa na jadernou energii ve výrobě elektřiny tradičně spoléhala, a byť některé země jádro po nehodách v Černobylu a Fukušimě opustily, či se k tomu zavázaly, malé modulární reaktory skýtají příležitost k jeho návratu. Navíc, s očekávaným růstem poptávky po elektřině a tlakem na dekarbonizaci ani příliš jiných možností nezbývá, neboť obnovitelné zdroje nedokáží zajistit stabilní non-stop dodávky elektřiny.
Hlavním evropským hráčem na poli SMR se zdá být v této chvíli již zmiňovaný britský Rolls-Royce SMR s reaktorem o výkonu 470 MW. Tento projekt je v nepokročilejší fázi a odhaduje se, že první reaktor v Británii by mohl být spuštěn do poloviny 30. let. Britská vláda společnost vybrala pro stavbu celkem tří bloků ve Walesu. Dalších šest je plánovaných v ČR a nedávno byla společnost vybrána jako vítězná technologie pro stavbu tří reaktorů ve Švédsku.
Francouzský Nuward od energetického giganta EdF nabízí výkon 400 MW, ale je teprve ve fázi vývoje a přípravy na licencování. Již zmiňovaný finský LDR-50 je určen k výrobě tepla, švédský SaltFoss nabízí lodní reaktor seaMSR-100, na němž chce spolupracovat s korejskou KHNP, která bude stavět dva nové bloky v Dukovanech.
Většina států se však poohlíží po zahraničních technologiích. Rumunsko spolupracuje s americkým NuScale na prvním referenčním reaktoru VOYGR. Ten má mít výkon 77 MW a spolu s dalšími kusy v tzv. clusteru je bude možné škálovat až do celkového společného výkonu 462 MW. Na lokalitě Doicesti probíhají v současnosti geotechnické průzkumy, licencování a příprava dodavatelských smluv.
Slovensko připravuje s italskou společností Newcleo výstavbu čtyř malých modulárních reaktorů, které budou využívat upravené vyhořelé jaderné palivo. Každý z reaktorů by měl mít výkon 200 MW, uvedl letos v červnu premiér Robert Fico.
Mezi jadernými zeměmi v EU panuje o SMR zájem, čemuž se nelze divit vzhledem k jejich dlouholetým zkušenostem s jádrem. Překvapující je však zájem států, které jadernými kapacitami nedisponují. Itálie odešla od jádra již před lety, ale nyní zahájila kvůli malým modulárním reaktorům legislativní návrat.
Jako lákavé příležitosti se jádra chytilo dosud nejaderné Polsko.
Nejenže vláda spustila výstavbu jedné velké jaderné elektrárny a druhou plánuje, ale zároveň soukromá společnost Orlen Synthos Green Energy nejbohatšího Poláka Michała Sołowowa pracuje na realizaci výstavby 14 malých SMR typu BWRX-300 od GE Vernova Hitachi na domácí půdě. Pokud se ambice společnosti naplní, první modulární reaktor v Evropě by mohl stát právě v Polsku už v roce 2032.
Česko na čele peletonu
Česko je mezi zeměmi EU bezesporu „na čele pelotonu“, jak s oblibou říká ministr průmyslu a obchodu Karel Havlíček (ANO). S rozsáhlou jadernou expertízou, kvalifikovaným personálem a politickou vůlí, a podílem ČEZ v Rolls-Royce SMR, bychom mohli mít na našem území jeden z prvních SMR v Evropě.
ČEZ plánuje postavit ve třech lokalitách až šest malých modulárních reaktorů od Rolls-Royce SMR. První takový postaví Britové ve Wylfě, a druhý v řadě má vyrůst v Temelíně.
Letos český energetický gigant uzavřel smlouvu s Rolls-Royce SMR na inženýrské práce na přípravu projektové, technické a licenční dokumentace, která je nezbytná pro vydání nutných povolení pro výstavbu SMR v Temelíně. Všechna povolení chce mít společnost zabezpečena do roku 2030, reaktor má být spuštěn v druhé polovině 30. let.
Česká republika uzavřela v červenci 2026 další smlouvu s britskou společností o přípravě malých modulárních reaktorů v Dětmarovicích na Karvinsku a Tušimicích na Chomutovsku v areálu bývalých uhelných elektráren.
