Toto je čtvrtá část série „Medicína ctnosti“.
Jaký lék je bezpečný, účinný, zdarma a vyžaduje pouze nepatrnou změnu vnímání? Zveme vás k prozkoumání opomíjeného spojení mezi ctností a zdravím.
Slavné podobenství vypráví příběh malého chlapce s prudkou povahou. Jeho otec mu dal pytlík hřebíků a řekl mu, aby pokaždé, když pocítí hněv nebo zášť, zatloukl hřebík do plotu na dvorku. Chlapec se do toho s nadšením pustil a brzy byl plot posetý hřebíky. Nakonec ho otec požádal, aby je všechny zase vytáhl. Když je chlapec postupně odstraňoval, všiml si děr, které po nich zůstaly.
„Tyto díry jsou jako jizvy, které po sobě zanechává zášť,“ řekl otec. „Hněv a bolest mohou odejít, ale jizvy zůstávají.“
Zášť poznamenává naše srdce – nejen emocionálně, ale i fyzicky. Naštěstí existuje lék i prevence.
Dopad zášti na naše srdce
Ve studii vedené Robertem Enrightem, průkopníkem výzkumu ohledně odpuštění a profesorem pedagogické psychologie na Wisconsinské univerzitě v Madisonu, bylo sledováno 17 mužských pacientů se srdečním onemocněním, aby se změřil vliv zášti a odpuštění na jejich srdce.
Enright je požádal, aby si vybavili křivdy, které dosud neodpustili. Když se dělili o své příběhy, lékařské přístroje odhalily, že jejich tepny se začaly stahovat, což omezovalo průtok krve do srdce. Tento fyzický jev zrcadlí i metaforické „uzavírání se“, ke kterému dochází, když se držíme zášti.
Tyto poznatky naznačují, že zmírnění zášti může chránit srdce, snížit bolesti na hrudi a dokonce omezit riziko náhlé smrti u pacientů se srdečním onemocněním, uvádí Enright pro Epoch Times.
I zdraví lidé, kteří mají sklony ke hněvu a nepřátelství – tedy klíčovým rysům zášti – mají podle metaanalýzy publikované v Journal of the American College of Cardiology o 19 procent vyšší riziko ischemické choroby srdeční. U těch, kteří již srdeční chorobou trpí, se toto riziko zvyšuje na 24 procent. Studie z roku 2024 tuto souvislost potvrzuje a ukazuje, že dlouhodobý hněv vede k poruchám cév.
Enright vzpomíná na příběh ženy v hospicové péči, která v sobě více než 40 let nosila zášť vůči rodinnému příslušníkovi kvůli nevyřešené křivdě.
„Zamyslete se nad tím,“ říká Enright. „To nijak neovlivnilo člověka, který jí křivdu způsobil.“ Místo toho ji přetrvávající hořkost připravila o naději a v posledních letech života jí vzala radost.
Přetrvávající dopad
Na rozdíl od náhlého výbuchu hněvu, který rychle odezní, se zášť chová jako pomalý jed.
Když s námi někdo jedná nespravedlivě, instinktivně se bráníme pocitem rozhořčení, protože věříme, že nás ochrání před dalším ublížením. Krátkodobě může být taková reakce posilující. „Jako bychom si říkali: „Tak se mnou zacházet nemůžeš,’“ podotýká Enright.
Ale zášť zůstává déle, než je zdrávo, a stává se tím, co Enrigh nazývá „nezdravým hostem v lidském srdci“.
Původ slova zášť (anglicky resentiment) pochází ze staré francouzštiny resentir, což znamená „znovu cítit“ nebo znovu prožívat silné emoce. Tento význam přesně vystihuje jednu z hlavních charakteristik zášti: přemítání o minulosti.
Lidé, kteří v sobě chovají zášť, mají tendenci znovu a znovu přemítat o nespravedlivém zážitku. Filozofka Amélie Rortyová popisuje zášť jako proces, který se „živí minulostí, přežvykuje bolestivé vzpomínky na ponížení, urážky a křivdy a vrací je do mysli, dokud jejich hořkost nezačne chutnat sladce“.
Neustálé přemítání ovlivňuje naše tělo a spouští chronický stres. To vede ke zvýšení hladiny kortizolu a adrenalinu, což oslabuje imunitní systém a zvyšuje náchylnost k nemocem.
Také zvyšuje riziko deprese, prohlubuje hněv, podporuje agresivní chování a může vést až k sebevražedným sklonům.
„Protože zášť je zaseknutá emoce, přitahuje k sobě další křivdy, jak se rozrůstá a hnisá,“ poznamenává Kerry Howellsová ve své knize Untangling You: How Can I Be Grateful When I Feel So Resentful? (Rozmotávání sebe: Jak mohu být vděčný, když cítím zášť?).
„Ležet v noci vzhůru a přemítat o aktuální křivdě často přivádí na mysl i jiné, s ní nesouvisející křivdy,“ doplňuje.
Doktorka Ann Corsonová, specialistka na integrativní medicínu, která propojuje fyzické a emoční léčení, vysvětluje, že lidé s hluboce zakořeněnou záští často bojují s nespokojeností v různých oblastech života – v práci, ve vztazích a dokonce i se svým vlastním tělem. Vytváří se tak bludný kruh, který má negativní dopad na jejich zdraví.
Postupem času se zášť může proměnit ve způsob, jak vidíme svět. Přesvědčí nás, že lidé jsou naši nepřátelé a že svět je nespravedlivý. Někdy naše zášť nemíří ani tak na jednotlivce jako spíše na naše životní okolnosti. Ptáme se, proč musíme čelit určitým obtížím, a postupně v nás narůstá hluboký pocit křivdy vůči vlastnímu osudu.
Zášť se tak stává součástí naší identity a často ji nedokážeme rozpoznat ani sami u sebe, podotýká Enright.
Zášť neovlivňuje jen jednotlivce – může se šířit napříč rodinami i komunitami.
„Zášť bývá dědičná,“ konstatuje Enright. „Pokud ji rodiče projevují a dávají ji dětem za vzor, přenáší se z generace na generaci.“
Jak se zbavit zášti
Jak tedy tohoto nezvaného hosta vyhnat ze svého srdce?
Podle Ryana Blackstocka, profesora a klinického psychologa specializujícího se na léčbu závislostí, je prvním krokem pochopit původ své zášti.
„Odkud pochází? Jaká byla situace?“ zmiňuje pro Epoch Times. „A možná nejdůležitější otázka: jaký má teď smysl? Každá zášť něčemu slouží.“
Enright představuje čtyřfázový proces odpuštění pro zvládnutí zášti: fázi odhalení, fázi rozhodnutí, fázi práce a fázi objevení.
Vypráví příběh ženy, která zažila hluboké ublížení ze strany svého otce. Uvědomila si, že její dlouholetá zášť ovlivnila každý aspekt jejího života – narušila její vztahy, podkopala sebevědomí a vrhla stín na její budoucnost. Když se těmto emocím postavila čelem, začala chápat, jak ji hořkost držela v zajetí.
Enright naznačuje, že odpuštění je „lékem“ na nemoc zvanou zášť. Jako pravý opak zášti pomáhá snižovat hladinu cholesterolu, což je klíčový ukazatel ischemické choroby srdeční. Navíc lidé, kteří praktikují odpuštění, mají nižší krevní tlak a jejich srdce lépe reaguje na stres.
Fáze práce však vyžaduje víc než jen rozhodnutí odpustit – je nutné změnit úhel pohledu. Žena začala zkoumat minulost svého otce a odhalila jeho životní těžkosti a traumata. Pochopení jeho zápasů sice neospravedlnilo jeho činy, ale zmírnilo intenzitu její zášti. Tato nově nalezená empatie v ní probudila soucit, což jí podle Enrighta umožnilo „postupně odbourávat zášť“.
Ve fázi rozhodnutí se vědomě rozhodla odpustit – ne proto, aby omluvila otcovy činy, ale aby se osvobodila z pout hořkosti. Uznala, že lpění na hněvu jen prodlužovalo její utrpení.
Nakonec, ve fázi objevení, začala nalézat smysl ve svém utrpení. V projevu milosti se rozhodla postarat o umírajícího otce a v jeho posledních dnech ho dokonce osobně krmila.
„Když její otec zemřel, řekla si: ‚Jsem velmi vděčná, že jsem to udělala, protože ať už byl jakýkoli, byl to můj otec. Kdybych [mu] neodpustila, měla bych v srdci žal i nenávist. Teď je to jen žal,‘“ uzavírá příběh Enright.
V mnoha podobných případech, jak tvrdí, „odpuštění může člověku vrátit život“.
Podle doktorky Corsonové, když je zášť vyřešena, mysl, tělo i duch se mohou začít uzdravovat.
Síla vděčnosti
Zatímco odpuštění dokáže zahojit zášť, vděčnost je její dlouhodobou prevencí. Jak vysvětluje výzkumnice vděčnosti Kerry Howellsová: „Vděčnost a zášť žijí a dýchají v našich vztazích.“
Často se domníváme, že k pocitu vděčnosti potřebujeme příznivé podmínky. Howellsová se však domnívá, že vděčnost nezávisí na dokonalých okolnostech.
V oblastech našeho života, které jsou poznamenány záští, doporučuje udělat krok zpět a změnit úhel pohledu. „Pokud povolíme sevření zášti, pravděpodobněji najdeme vděčnost i tam, kde jsme ji dříve neviděli,“ sdílí pro Epoch Times.
Podle Howellsové může rozvíjení vděčnosti v jiných oblastech života posílit naši odolnost a pomoci nám čelit zášti aktivněji.
„Představte si svou emoční a psychickou energii jako koláčový graf,“ vysvětluje Blackstock. „Místa v tomto koláči není neomezeně.“ Čím více prostoru zabere zášť, tím méně ho zbývá na cokoli jiného, říká.
Pěstování vděčnosti může zabránit tomu, aby zášť ovládla pozitivní emoce.
„Vděčnost získává sílu, když se stane činem,“ doplňuje Howellsová, která z ní doporučuje udělat každodenní zvyk. „Najděme si jednu nebo dvě věci, za které můžeme být snadno vděční, a pěstujme je ve svém srdci tím, že jim budeme věnovat častější pozornost, zapisovat si je, děkovat za ně a prožívat je v srdci.“
Zvolte odkaz lásky, ne zášti
„Pokud přechováváte zášť, nikdy se nemůžete uzdravit,“ tvrdí Corsonová.
Enright vybízí lidi, aby se zamysleli nad tím, jaký odkaz chtějí zanechat.
Podle něj mají dvě možnosti: Buď předají svůj hněv dál a vytvoří cyklus negativity pro budoucí generace, nebo zanechají dar lásky, který naplní srdce jejich rodiny vřelostí a laskavostí.
–ete–
