Stále více dospívajících zažívá úzkost a depresi, užívá léky a potýká se s následky užívání drog — problémy, které mohou přetrvávat až do dospělosti.
Sofie v dětství nikdy necítila, že by někam patřila, a tak se uchýlila k místu, kde se mohla ztratit a otupět.
Hodinu za hodinou, den za dnem, seděla s očima přilepenýma k obrazovce svého chytrého telefonu a hledala samu sebe. Bylo to snadné rozptýlení od sociální izolace během karantény kvůli covidu-19 i od bolesti z rozvodu jejích rodičů.
„Byla jsem tak uchvácená tím, co se dělo v mém telefonu,“ řekla dnes patnáctiletá Sofia deníku Epoch Times. Nenáviděla sama sebe, chycená v měřítkách, o nichž byla přesvědčená, že jich nikdy nedosáhne, a skutečně ji děsila představa, že by měla mluvit s vrstevníky.
„Po karanténě, když jsem šla ven, jsem se hrozně potila. Byla jsem nervózní a při rozhovoru s lidmi mi hořel obličej.“ Místo aby o svých pocitech mluvila, nechávala je v sobě hromadit – až nakonec vybuchla emocemi.
Sofia zvažovala své možnosti. Viděla vrstevníky, jak se na sociálních sítích chlubí léky proti úzkosti, a sledovala, jak se stále víc propadají do bezmyšlenkovitého scrollování. Stejně jako ona i dnešní teenageři často padají do běžné pasti sociálních médií, která v nich podporují úzkost a depresi – a zároveň je utvrzují v přesvědčení, že jediným únikem z nepříjemných, a často zcela přirozených pocitů spojených s dospíváním, jsou léky.
Platformy jako TikTok zesílily široké spektrum hlasů, které se vyjadřují k užívání léků na úzkost a depresi u dospívajících. Patří mezi ně psychiatři, kteří vzdělávají o různých typech medikace, sponzorovaný obsah influencerů, reklamy farmaceutických firem i teenageři, kteří se chlubí vlastními předpisy na léky proti úzkosti.
Úzkost dospívajících tehdy a dnes
Záplava zpráv o úzkosti, která je nahlížena výhradně z medicínského hlediska, ostře kontrastuje s dobou před dvěma generacemi, kdy se selektivní inhibitory zpětného vychytávání serotoninu (SSRI) teprve začínaly objevovat jako léčba deprese a úzkosti. Léky tehdy představovaly poměrně neznámé – a často soukromě aplikované – řešení problémů duševního zdraví.
Sociální média přinesla větší povědomí a částečně i destigmatizaci duševních potíží u dospívajících. Odborníci se však obávají, že jednostranný důraz na „rychlé řešení“ v podobě medikace podkopává snahy o prevenci úzkosti a deprese a brání rozvoji celostních přístupů k péči o duševní zdraví.
Výzkumy ukazují, že rizika spojená s užíváním léků proti úzkosti a antidepresiv – jako je vznik závislosti, tolerance, předávkování nebo sebevražedné myšlenky – u dospívajících narůstají, zatímco psychoterapie ustupuje do pozadí.
„Ve Spojených státech probíhá obrovské množství reklam od farmaceutických společností, které hovoří o problémech duševního zdraví. Dospívající pak méně často vnímají úzkost jako přirozenou reakci na stres a spíše ji chápou jako tělesnou poruchu,“ uvedl pro Epoch Times dr. Josef Witt-Doerring, atestovaný psychiatr specializující se na léčbu negativních účinků psychiatrických léků.
„Kvůli tomu jim lékaři předepisují léky, nebo sami přicházejí k lékaři a říkají: ‚Je se mnou něco špatně. Potřebuji medikaci.‘ A to vše je ještě posilováno vlivem sociálních médií,“ dodal.
Witt-Doerring poznamenal, že úzkost je zcela běžná zejména u dospívajících a mladých dospělých, kteří procházejí životními změnami.
Ve Spojených státech probíhá obrovské množství reklamy od farmaceutických firem, které hovoří o problémech duševního zdraví.
— Dr. Josef Witt-Doerring, atestovaný psychiatr
Přesto, jak říká, jsou teenageři obzvláště náchylní k tomu, že snadno přijmou představu o tzv. chemické nerovnováze v mozku. Neexistuje však žádný test, který by dokázal přesně změřit hladinu neurotransmiterů spojených s depresí a úzkostí – a ani žádné důkazy, že by ji léky skutečně „opravovaly“.
Když algoritmus zhoršuje situaci
Průzkum časopisu EducationWeek, který se zaměřuje na oblast vzdělávání, odhalil rozšířený jev: dospívající stále častěji využívají sociální média jako prostředek k určování vlastních psychických diagnóz – i diagnóz svých vrstevníků.
Zjištění průzkumu ukazují:
- 65 procent školních pracovníků a učitelů uvedlo, že studenti někdy nebo často používají sociální sítě k tomu, aby si sami stanovovali duševní diagnózy.
- 55 procent středoškoláků přiznalo, že k tomu přistoupili alespoň jednou; 28 procent uvedlo, že tak činí občas, a 10 procent – neustále.
- Téměř polovina nejsledovanějšího obsahu na TikToku se podle systematického přehledu v časopise European Child and Adolescent Psychiatry točí kolem psychických potíží a je označena příslušnými hashtagy.
Recenze uvádí, že mezi nejsledovanější témata z oblasti duševního zdraví na této platformě patří tiky, disociativní porucha identity a sebepoškozování – a jejich nárůst souvisí s rostoucím počtem případů, kdy mladí lidé skutečně vyhledávají léčbu těchto diagnóz.
Podle Josefa Witt-Doerringa, psychiatra specializujícího se na dopady psychiatrické medikace, TikTok vytváří mezi teenagery určitou prestižní nálepku – být součástí komunity dalších mladých lidí a celebrit, kteří otevřeně sdílejí své zkušenosti s úzkostí a depresí.
„Je tam spousta obsahu, kde lidé říkají: ‚Takhle vypadá můj den s těžkou depresivní poruchou, a tady jsou všechny léky, které beru,‘“ popisuje. „A to celé působí jako normalizace. Když to vidíte dostatečně často, začnete si říkat: ‚Aha, tak asi všichni mají nějaké mozkové onemocnění a potřebují být na těchto lécích.‘“
TikTok na žádost deníku Epoch Times o komentář nereagoval.
Zvlášť znepokojivý je vliv sociálních sítí na dospívající dívky, upozorňuje Aaliyah Kissicková, která působila jako mentorka mladistvých.
„Je až neuvěřitelné, jak přesvědčivé tyto příspěvky dokážou být,“ uvedla čtyřiadvacetiletá Kissicková pro Epoch Times. „Je to ještě nebezpečnější u těch, jejichž mozek se stále vyvíjí – protože algoritmy cílí přímo na ně podle toho, co komentují a sledují.“
Algoritmy totiž neservírují jen obsah, o který se uživatel sám aktivně zajímá – zobrazují mu i videa, která sledují jeho přátelé. Jak Kissicková poznamenává, stačí, aby se okruh vrstevníků zajímal o antidepresivum Zoloft, a mladý člověk je najednou zahlcen příspěvky na toto téma, aniž by po nich sám pátral.
„Bohužel, když se shromáždí skupina lidí, kteří spolu mluví o duševních poruchách a donekonečna rozebírají příznaky místo toho, aby hledali řešení, vzniká tím ozvěnová komora, ve které se všichni postupně cítí hůř,“ uzavírá.
Nadměrné spoléhání na medikaci
Mnoho současných přístupů k léčbě přehlíží složité základní faktory, které přispívají k úzkosti u dospívajících – například studijní tlak, sociální dynamiku, nestabilní rodinné zázemí nebo nediagnostikované poruchy učení. Uvedla to pro Epoch Times lékařka Cammy Bentonová, specialistka na rodinnou medicínu a integrativní péči. Podle ní tyto hlubší příčiny často vyžadují celostní a vývojově citlivý přístup – nikoliv okamžitý farmakologický zásah.
Rostoucí tendence předepisovat léky může nechtěně zakrývat skutečné problémy a bránit dospívajícím v tom, aby si osvojili důležité strategie zvládání a pochopili souvislosti, z nichž jejich duševní obtíže vycházejí.
V roce 2020 uvedlo téměř 12 procent dětí, že jim zdravotnický pracovník sdělil diagnózu deprese nebo úzkosti – o čtyři roky dříve to bylo 9,4 procenta.
Podle Národního ambulantního průzkumu zdravotní péče, který sleduje návštěvy lékařů mezi mládeží, byly stížnosti na úzkost v roce 2018 trojnásobně častější než v roce 2006 – konkrétně vzrostly z 1,4 procenta na 4,2 procenta.
Ve stejném období byl počet diagnóz úzkosti třikrát vyšší u dospívajících a téměř třikrát vyšší u mladých dospělých. Podíl osob, které podstoupily terapii, klesl ze 49 % na 33 %.
Asi 62 procentům diagnostikovaných byla předepsána medikace proti úzkosti – z toho 45 procent dostalo SSRI (selektivní inhibitory zpětného vychytávání serotoninu) a 18 procent benzodiazepiny, které mohou být rizikové. Kromě toho dětské psychiatry častěji najdeme v okresech s vyššími příjmy, vyšší úrovní vzdělání a ve městech, než v přilehlých oblastech – jinými slovy, dostupnost péče je nerovnoměrná.
SSRI – konkrétně Prozac, Lexapro, Celexa a Zoloft – představují spolu s kognitivně behaviorální terapií (CBT) první volbu při léčbě úzkosti. CBT je psychoterapie zaměřená na identifikaci neužitečných vzorců myšlení a chování a na rozvoj účinnějších strategií zvládání.
„Pokles doporučované terapie během ordinací a rostoucí spoléhání na medikaci při léčbě úzkostných poruch může odrážet rostoucí personální a kapacitní omezení v ordinacích – zejména v kontextu krize duševního zdraví dětí a mládeže, která se vyvíjí již delší dobu,“ uvedli autoři studie.
Jedním z důvodů může být i geografický nedostatek dětských psychiatrů. Zpráva v časopise Pediatrics upozorňuje, že ačkoli počet odborníků roste, přístup k nim nikoliv. V letech 2006 a 2017 nemělo 70 procent okresů v USA žádného dětského psychiatra.
SSRI či jiné léky proti úzkosti může dospívajícímu předepsat jakýkoliv lékař, přičemž podle Americké psychiatrické asociace jsou považovány za bezpečné. Epoch Times oslovily asociaci s žádostí o vyjádření, ale ta nereagovala.
Podle doktora Witt-Doerringa lékaři někdy nezmiňují možné nežádoucí účinky, protože se domnívají, že jsou vzácné. Zdravotníci rovněž často nevedou rozhovory o terapii, pohybu, dostatečném spánku a zdravé výživě – tedy o základních faktorech, které mohou přispívat k psychické nepohodě.
„Změna životního stylu může přinést významné terapeutické přínosy pro pacienty, terapeuty i celou společnost, ale je stále nedostatečně doceňována, vyučována i využívána,“ napsal profesor psychiatrie Dr. Roger Walsh v článku pro Americkou psychologickou asociaci. Mezi doporučované změny řadí zdravou stravu, pobyt v přírodě, pohyb, duchovní zapojení a volnočasové aktivity.
Witt-Doerring zdůrazňuje, že medikace by měla být až krajním řešením – zejména u dospívajících – a měla by být nasazena jen při skutečně silném utrpení. Ukvapené sáhnutí po lécích jako rychlém řešení přirovnává k ruské ruletě.
„Pokud systém funguje tak, že se lidé dostanou na patnáctiminutovou konzultaci, kde se mluví jen o lécích a nikdo se nezabývá skutečnými příčinami jejich potíží, pak je to zásadní problém,“ říká. „Důsledkem bude, že mnoho lidí zůstane na těchto lécích – a už z nich nebude moci snadno vystoupit.“
Léčba úzkosti u dospívajících a problém s dodržováním doporučení
Jedním z faktorů, které ztěžují léčbu úzkosti a deprese u dospívajících, je skutečnost, že mladí lidé často nebývají důslední – ať už jde o užívání léků, nebo o změnu chování. Na jejich ochotu spolupracovat mají vliv emociální vyspělost i podpora ze strany rodiny a okolí.
„Vytváření návyků je obtížné v jakémkoli věku,“ poznamenává doktorka Bentonová.
V případech, kdy je obtížné zajistit spolupráci pacienta, ráda využívá magnetickou rezonanční terapii – formu transkraniální magnetické stimulace, která podle ní vykazuje nadějné výsledky při léčbě úzkosti. Léčba spočívá v cíleném vysílání magnetických impulsů do určitých oblastí mozku.
„Nezávisí to na jejich ochotě dodržovat nějaký režim, což je pro ně obrovsky náročné – a když se jim to nedaří, cítí to jako selhání, protože nedokážou udělat to, co jim říkáte,“ vysvětluje.
Nežádoucí účinky antidepresiv
Většina antidepresiv působí tak, že do určité míry otupují činnost mozku – podobně jako alkohol nebo narkotika. V těžkých případech úzkosti to může mít terapeutický účinek, uvedl doktor Witt-Doerring. Zároveň ale varuje, že dlouhodobé spoléhání na léky může oslabit psychickou odolnost.
„Další věc, která se stává, je, že někteří lidé se kvůli medikaci cítí vnitřně prázdní – jako by byli od života částečně odpojeni. Navazují pak menší kontakt s lidmi kolem sebe,“ vysvětluje.
Některé důsledky užívání SSRI mohou být i životně významné. Patří mezi ně například:
- sebevražedné myšlenky a chování
- manické stavy
- záchvaty
- sexuální dysfunkce – včetně snížené chuti na sex, erektilní dysfunkce u mužů a zpožděného nebo chybějícího orgasmu u žen
- syndrom z vysazení, který se po náhlém ukončení léčby projevuje nevolností, pocením, poruchami nálady a soustředění, nespavostí a dalšími příznaky
Podle Witt-Doerringa se u některých pacientů tyto příznaky objevují i dlouho poté, co léky přestanou užívat.
„Většina mladých lidí, kterým jsou antidepresiva nasazena, není upozorněna, že mohou způsobit trvalou sexuální dysfunkci,“ řekl. „U některých se stav nikdy neupraví. Pokud se to stane právě vám, je to samozřejmě noční můra.“
Mnozí pacienti nejsou ani varováni před tím, jak náročné může být léky vysadit. Opožděný a vleklý odvykací stav po antidepresivech se může týkat jednoho z šesti až sedmi pacientů, kteří přeruší jejich užívání.
Zhoršení stavu po nasazení medikace
Průzkum mezi 1 148 pacientkami – převážně běloškami – které si přály přestat užívat antidepresiva, ukázal, že 40 procent z nich pociťovalo abstinenční příznaky po dobu delší než dva roky a 80 procent uvedlo středně těžké až těžké dopady těchto příznaků. Výsledky, publikované v odborném časopise Journal of Affective Disorders Reports, dále uvádějí, že čtvrtina dotázaných nebyla schopna léky vysadit vůbec.
Potíže s vysazením mohou souviset s tím, že vleklý odvykací stav po antidepresivech poškozuje mozek. Více než 75 procent respondentek zažilo nové symptomy, které nejsou typické pro úzkost ani depresi, například:
- závratě
- poruchy paměti
- potíže se soustředěním
- zvýšenou citlivost na světlo a hluk
- bolesti hlavy
- pocity elektrických výbojů v mozku
- pocit odtržení nebo odcizení od vlastního těla či mysli
- pocit odcizení od okolního prostředí, kdy svět působí zkresleně
Mezi negativní dopady těchto stavů patřila snížená pracovní výkonnost (56 procent), ztráta zaměstnání (20 procent), pracovní neschopnost (27 procent) a rozpad partnerských vztahů (25 procent).
Jedna kvalitativní studie založená na 69 pacientských výpovědích popisuje dva případy sebevraždy související s abstinenčními příznaky. Jednou z obětí byla žena, která trpěla tři roky neřešenou sexuální dysfunkcí – den před svou smrtí zveřejnila na internetu zprávu, že už v daném stavu nedokáže dál žít.
Tato dvaadvacetiletá pacientka tehdy napsala: „Upřímně – teď jsem v absolutním pekle. Už v téhle situaci moc naděje nevidím. Jsou to víc než tři roky a jsem na tom pořád stejně. Nevím, jak dlouho to ještě vydržím.“
Druhý den spáchala sebevraždu.
Dalším rizikem je tzv. pozdní dysforie – stav, kdy se deprese zhoršuje v důsledku dlouhodobého užívání antidepresiv.
„Někdy se stane, že nasazení těchto léků stav pacienta postupně zhoršuje,“ vysvětluje Witt-Doerring. „Lékaři si často nevšimnou, že za zhoršení může právě ten lék – a začnou přidávat další medikaci.“
„Pacienti pak končí s několika různými léky najednou, přesto se jejich stav nezlepšuje – a přitom je to právě ten původní lék, který jim škodí.“
Efekt sněhové koule medikace
Dlouhý zápas Crystal Weicheltové s antidepresivy začal v dospívání, když jí psychiatr předepsal SSRI poté, co se po rozchodu s přítelem začala cítit úzkostně.
Pro Epoch Times uvedla, že její úzkost se zhoršovala, a tak jí lékař předepsal malou dávku Ativanu – benzodiazepinu používaného k léčbě úzkosti. Tyto léky zpomalují činnost mozku a nervového systému a mohou být návykové. Předávkování může vést k útlumu dýchání a smrti.
„Člověk s úzkostí je velmi zranitelný už od začátku. Uděláte cokoli, co vám lékař řekne, jen abyste se těch příznaků zbavili,“ říká. „Ta pilulka vypadá jako dokonalé řešení pro váš život – a doktor vám tvrdí, že vám skutečně pomůže.“
Po dvanácti letech užívání Ativanu, kdy se její dávka postupně zdesateronásobila, si Weicheltová začala klást otázku, proč stále trpí úzkostí.
Ve facebookové podpůrné skupině pro uživatele benzodiazepinů našla povzbuzení k tomu, aby léky začala postupně vysazovat. Proces trval tři a půl roku – a i poté, co léky přestala brát, se její zdravotní stav dál zhoršoval.
Nakonec byla čtyři roky upoutaná na lůžko a pět let se nedokázala dostat z domu. Manžel jí musel pomáhat s jídlem i hygienou. Váha jí klesla na 45 kilogramů a její stav byl natolik vážný, že měla připravený vlastní pohřeb. Přesto neztratila naději.
„Mám hlubokou víru v Boha a věděla jsem, že mě tím bouřlivým obdobím provede – a opravdu to udělal,“ říká Weicheltová. „Řekla jsem Bohu, že pokud se z toho dostanu, pomůžu ostatním projít stejnou cestou.“
Od chvíle, kdy přestala užívat léky, uplynuly už více než dva roky. Dnes je certifikovanou životní koučkou a pomáhá lidem, kteří se snaží benzodiazepiny vysadit.
Mezi metody, které při zotavování používá, patří:
- vizualizace propojující mysl a tělo
- léčivá biblická čtení a meditace
- pohyb – často začínající drobnými cviky přímo na lůžku
- online setkání přes Zoom, aby si lidé uvědomili, že v tom nejsou sami
Zneužívání a nesprávné užívání léků
„Dospívání je obdobím zvýšené zranitelnosti vůči rizikům spojeným s medikací – zvláště u léků, které mohou být zneužívány,“ uvedla Greta Bushnellová v e-mailovém rozhovoru pro Epoch Times. „Toto věkové období je charakteristické vyšším sklonem k rizikovému chování, prvním kontaktům s nelegálními látkami a zároveň i počátkem projevů mnoha duševních poruch.“
Podle Bushnellové by u dospívajících, kteří procházejí psychickými obtížemi, měly být zvažovány i nefarmakologické formy léčby – vedle nejbezpečnějších možných léků.
Dospívání je zranitelným obdobím z hlediska rizik spojených s léky, které mají potenciál k nesprávnému užívání a zneužívání.
— Greta Bushnell, farmakoepidemioložka
Zároveň zdůraznila, že při předepisování sedativ, hypnotik a anxiolytik – včetně benzodiazepinů – je u mladých lidí nezbytná maximální obezřetnost.
Bushnellová byla hlavní autorkou studie nedávno publikované v časopise Addiction, která ukázala, že poruchy související s opakovaným užíváním sedativ, hypnotik a léků proti úzkosti se u dospívajících a mladých dospělých od roku 2001 zpětinásobily. Přesto zůstává zneužívání těchto léků relativně vzácné.
Nárůst těchto poruch – zahrnujících abstinenční stavy, intoxikaci i závislost – podle ní může být částečně způsobeno lepší detekcí a vyšší informovaností.
„Léky na úzkostné poruchy se liší v účinnosti i bezpečnostním profilu. Výběr vhodné léčby proto závisí na celé řadě faktorů. Benzodiazepiny například vzbuzují obavy kvůli riziku zneužití, závislosti a předávkování – a u některých pacientů nejsou vůbec doporučovány,“ uvedla.
Benzodiazepiny se považují za léčbu druhé volby při depresích a úzkosti. Jejich užívání – ať už samostatně, nebo současně se SSRI – podle studie publikované v Addiction v roce 2023 výrazně zvyšuje riziko předávkování ve srovnání s pouhým užíváním SSRI.
Tyto léky se ale často používají i k léčbě jiných stavů, například poruch spánku nebo epilepsie. Většina dospívajících, kteří byli ve zmíněné studii identifikováni jako uživatelé benzodiazepinů, je neměla předepsané – získávali je od přátel nebo z domácích lékárniček. Nežádoucí účinky takového zneužívání pak mohou být mylně vykládány jako příznaky úzkostné poruchy.
Naděje mimo rámec medikace
Kromě léků a psychoterapie mohou při úzkosti a depresi účinně pomoci i další podpůrné metody.
Podle doktora Witt-Doerringa patří mezi nejpřesvědčivější výzkumy ty, které se týkají výživy. Duševní zdraví dospívajících se výrazně zlepšuje, pokud se z jídelníčku vyloučí průmyslově zpracované potraviny a cukr. S lepší funkcí mozku jsou spojovány také středomořská a ketogenní dieta.
Mnoho programů specializovaných na úzkost u dospívajících nabízí široké spektrum celostních terapií – například Newport Academy, kde se léčí duševní potíže i poruchy související s užíváním návykových látek. Zaměřují se na celou škálu léčebných přístupů, od pohybu přes arteterapii a muzikoterapii až po dobrovolnickou činnost, jógu, meditaci, dostatek spánku a pravidelné pauzy od technologií.
Výzkumy ukazují, že čtyři měsíce pohybu – například svižné kardio třikrát týdně po 30 minutách – mají srovnatelný účinek jako léčba SSRI lékem sertralin (Zoloft).
Zdravý vztah k digitálním technologiím pomáhá zvládat úzkost i studentce magisterského programu Aaliyah Kissickové, která si pravidelně dává pauzy od sociálních sítí. Uvádí, že jí významně pomáhá také její křesťanská víra a blízké vztahy – posilují její vnímání identity i životního smyslu.
„Velkou součástí fyzického i duševního bezpečí je mít přátele, komunitu a něco, v co můžete věřit – něco, co vás přesahuje,“ říká. „Myslím, že budování osobních společenství bude tím skutečným protijedem.“
Odvážná proměna
Přechod z dospívání do dospělosti vyžaduje i určitou dávku trpělivosti – jak poznamenává i Sofia. Stejně jako se rychle mění její zevnějšek, formuje se i její vnitřní charakter – a to prostřednictvím náročných rozhodnutí.
Sofia říká, že si cení zdravého jídla i pohybu, ale někdy má k obojímu odpor. Osobní růst pro ni znamenal překonávat nechuť a jít dál. „Nic se nezmění, pokud to nezměníš ty sám. A někdo s tím nastavením narazí – a někdo naopak vzlétne,“ říká.
Odmítla léky a rozhodla se posílit sebevědomí prostřednictvím disciplíny: meditace, pozitivních afirmací a vědomé konfrontace se strachem – i kdyby to znamenalo rudý obličej a pot z nervozity při kontaktu s druhými lidmi.
Velkou roli na její cestě sehrává vnitřní dialog – připomíná si, že chce vstávat brzy, že nechce těsně před spaním používat telefon, že chce být odvážná a mluvit s lidmi. Když si začala říkat, že je společenská a sebevědomá, zjistila, že ji vlastně baví být mezi různorodými lidmi – i těmi, kteří se od ní liší.
„Nemyslím si, že odpovědí na všechno jsou pilulky a izolace. Myslím, že je potřeba vrátit se ke kořenům a dělat věci, které prospívají duši – jít na túru, spát devět hodin, jíst výživné jídlo, pečovat o svou mysl a tělo jako o chrám,“ říká Sofia. „To všechno mě utvářelo v člověka, kterým jsem dnes.“
–ete–
Pokud vy nebo někdo z vašich blízkých zápasíte s myšlenkami na sebevraždu nebo sebepoškozování, vyhledejte pomoc. Pamatujte, že nejste sami.
Linka prevence sebevražd USA: volejte nebo pište na číslo 988, případně pošlete SMS se slovem „HELLO“ na 741741
Linka prevence sebevražd Česká republika: volejte na číslo 116 123 (Linka první psychické pomoci, nonstop), případně 116 111 (Linka bezpečí, nonstop pro mládež do 26 let)
