Splněný sen – alespoň pro archeology a antropology. Rodokmeny nabízejí pohled do života komunity, která před téměř 7 000 lety obývala území dnešní Francie.
Neolitická pohřebiště na území dnešní Francie odhalila dva rodokmeny rodin nečekaného rozsahu a poskytla první vhled do společenského uspořádání raných zemědělských komunit před 6 700 lety. K tomuto závěru dospěl tým německých a francouzských vědců, kteří zkoumali jedno z nejznámějších pohřebišť ve Francii.
Mezi 128 jedinci pohřbenými na tomto místě vědci rozpoznali sedm generací a známky úzkých příbuzenských vazeb. „Celkově stabilní období“ se podle nich vyznačovala monogamií a „exogamií“, tedy uzavíráním partnerských svazků s příslušníky jiných komunit.
Pohřebiště s megalitickými památkami i bez nich
Raný zemědělský způsob života se objevil v neolitu před více než 10 000 lety na Blízkém východě, odkud se rozšířil po celé Evropě a zásadně ovlivnil dějiny lidstva.
S produkcí a uchováváním potravin se postupně začaly utvářet struktury založené na územních nárocích a vlastnictví, které přispěly ke vzniku společenských hierarchií. Po počáteční fázi osídlení se rychle vytvořilo složité společenské uspořádání, jež se odráželo také v pohřebních zvyklostech.
Pařížská pánev na území dnešní Francie je například známá svými megalitickými památkami, které sloužily jako pohřebiště společenských elit. Zvláštní význam má v této souvislosti pohřebiště Gurgy „Les Noisats“. Jde o jedno z největších neolitických pohřebišť bez megalitických staveb, a vyvstávala proto otázka, kdo zde byl pohřben.
Díky novým metodám získávání a analýzy starověké DNA se nyní výzkumnému týmu z laboratoře PACEA ve francouzském Bordeaux a Institutu Maxe Plancka pro evoluční antropologii v německém Lipsku podařilo sestavit dva rodokmeny nečekaného rozsahu. Společně poskytují bezprostřední vhled do života této pravěké komunity.
Rodokmeny úctyhodného rozsahu
Ve své studii vědci představili genomická data 94 jedinců z Gurgy. Analyzovali je společně s údaji získanými rozborem izotopů stroncia a se širšími archeologickými a antropologickými souvislostmi, jako byly věk v době úmrtí, biologické pohlaví a umístění hrobu na pohřebišti. Větší ze dvou rodokmenů zahrnuje 64 jedinců v sedmi generacích, menší pak 12 jedinců v pěti generacích.
„Už od začátku vykopávek jsme nacházeli známky toho, že pohřebiště bylo využíváno velmi promyšleně. Jen velmi málo hrobů se překrývá, což znamená, že pohřebiště spravovali blízcí příbuzní, kteří pravděpodobně velmi dobře věděli, kdo je kde pohřben,“ vzpomíná Stéphane Rottier z Bordeauxské univerzity. Tento archeolog a antropolog naleziště v letech 2004 až 2007 zkoumal a dokumentoval.
Nedávná analýza skutečně odhalila úzkou souvislost mezi vzájemnou vzdáleností hrobů a mírou biologické příbuznosti pohřbených jedinců: lidé uložení blíže k sobě byli také blíže příbuzní.
Ve spojení s poznatky z dalších oblastí, jako jsou mobilita, stravování a věk v době úmrtí, nabízejí tyto „senzačně rozsáhlé rodokmeny“ mimořádný interpretační potenciál.
„Plní se tím dávný sen všech archeologů a antropologů a otevírají se dokořán dveře k dalším objevům o dějinách lidstva,“ doplnil Wolfgang Haak z Institutu Maxe Plancka pro evoluční antropologii, spoluautor studie.
Pohled na společenské uspořádání před 6 700 lety
Rodokmeny jasně ukazují, že jednotliví členové komunity byli propojeni téměř výhradně prostřednictvím biologických otců. Současně se podařilo určit pouze dvě otcovské linie, z nichž vznikly oba rodokmeny. Naproti tomu mateřská DNA vykazovala značnou rozmanitost a s každou novou generací se obměňovala. Jinými slovy, synové v komunitě zůstávali a jejich partnerky přicházely odjinud.
Dospělé dcery v rodokmenech naopak chybějí. To znamená, že komunitu opouštěly a uzavíraly nová spojenectví jinde, s největší pravděpodobností v rámci vzájemné výměny partnerek mezi komunitami. Tuto domněnku podporují také výsledky analýzy izotopů stroncia, podle nichž matky pocházely z různých míst.
Zajímavé je, že některé ženy, které se do komunity přivdaly, byly navzájem vzdáleně příbuzné. To naznačuje, že Gurgy udržovalo podobná výměnná spojenectví s několika sousedními komunitami.
Dobrá výživa a monogamní vztahy
„Vidíme velké množství plných sourozenců, kteří všichni dosáhli reprodukčního věku,“ uvedla hlavní autorka studie Maïté Rivollatová, na niž podoba rodokmenů silně zapůsobila.
Dodala:
„Pokud k tomu připočteme hypotetický počet jedinců potřebný k vyrovnání poměru mezi pohlavími a zohledníme určitou dětskou úmrtnost, vycházejí nám poměrně početné rodiny a vysoká reprodukční schopnost neboli míra plodnosti. To svědčí o celkově velmi dobrém výživovém a zdravotním stavu skupiny, což je na pravěké období pozoruhodné.“
Dalším pozoruhodným jevem je absence nevlastních sourozenců se společným otcem či matkou, která přímo ukazuje na monogamní vztahy. Mohlo to znamenat, že předčasná úmrtí partnerů byla méně častá, případně že mimomanželští potomci nesměli být kvůli společenským sankcím na tomto pohřebišti pochováni.
Rodokmeny sahají od „otce zakladatele“ až k pravnoučatům
V rodokmenech vyniká jeden muž, kterého se podařilo určit jako „otce zakladatele“. Výjimečný je rovněž jeho hrob, protože jeho ostatky – ve skutečnosti pouze soubor dlouhých kostí, tedy kostí paží a nohou – byly jako druhotný pohřeb uloženy do hrobu ženy. Z jejích ostatků se bohužel nepodařilo získat žádné genetické údaje.
Kosti otce zakladatele tedy byly přeneseny z místa, kde skupina původně žila nebo pohřbívala své mrtvé.
„Musel být pro komunitu mimořádně významným předkem, když jej jeho příbuzní přenesli do Gurgy,“ vysvětluje spoluautorka studie Marie-France Deguillouxová z Bordeauxské univerzity okolnosti tohoto neobvyklého pohřbu.
Přestože hlavní rodokmen zahrnuje celých sedm generací, demografický profil naznačuje, že místo bylo již od počátku obýváno příslušníky několika generací. Absence dětských hrobů v prvních generacích nasvědčuje tomu, že skupina své předčasně zemřelé děti pohřbívala na předchozím místě.
Jelikož v posledních generacích chybějí také dospělí, lze předpokládat, že se stejný postup opakoval, když se poslední generace rodičů přestěhovala na další místo.
Doba využívání pohřebiště tak byla o něco kratší, než se původně předpokládalo. Přestože je na něm zastoupeno sedm generací, k pohřbívání zde pravděpodobně docházelo pouze po dobu tří až čtyř generací. Podle vědců to dobře odpovídá předpokládané době, po kterou se v této epoše využívala jednotlivá sídla, i rychlosti vyčerpávání místních zdrojů, jako byla půda nebo palivové dříví.
