Pozdě na jaře mě přátelé pozvali na kempování do státního parku Custer v západní části Jižní Dakoty. Noci byly chladné, téměř všichni jsme onemocněli a já jsem si uvědomila, že sezení u psacího stolu není zrovna ideální příprava na jedenáctikilometrové túry ve vyšších nadmořských výškách.
Navzdory tomu jsme se vraceli domů s mnohem větším smíchem a větším množstvím vzpomínek i podnětů k přemýšlení, než s kolika jsme vyráželi.
Řada těchto úvah pramenila z návštěvy Mount Rushmore. Ano, vytesané hlavy byly impozantní a inspirující, ale ještě silnější byl význam, který stojí za každou z prezidentských podobizen. Zvlášť mě zasáhl citát na informační tabuli u busty Thomase Jeffersona, převzatý z dopisu, který napsal krátce před koncem svého prezidentského období: „Nikdy žádný vězeň, propuštěný z okovů, nepocítil takovou úlevu, jakou pocítím já, až ze sebe setřesu pouta moci.“
„Příroda mě předurčila k poklidnému bádání ve vědě, protože mi přináší nejvyšší potěšení. Avšak výjimečné okolnosti doby, v níž jsem žil, mě donutily postavit se jim na odpor a vydat se na rozbouřené moře politických vášní.“
Nemohla jsem si nevšimnout, jak výjimečný je takový pohled v dnešní politice. Málokdy dnes vidíme politiky, kteří by se těšili, až odloží moc; spíše naopak – mnozí usilují o ještě vyšší postavení, ať už kvůli penězům, nebo vlivu, který s sebou přináší.
Jefferson byl jiný. Nemohl se dočkat, až se vrátí k tichému životu na své farmě, kde by ji mohl rozvíjet, starat se o rodinu a rozšiřovat své znalosti prostřednictvím milovaných knih.
Jak sám naznačuje, službu prezidenta i další významné politické role vnímal spíše jako břemeno než jako výsadu. Přesto je přijal, protože si uvědomoval, že se ocitl v době a okolnostech, které přesahovaly jeho osobní přání i pohodlí. Odmítnout využít své schopnosti ve prospěch druhých by bylo sobecké a znamenalo by selhání v povinnosti.
Když jsem o tom přemýšlela, začala jsem uvažovat, kolik z nás se nachází v podobné situaci.
„Cože?!“ téměř slyším, jak říkáte. „Já ve stejné situaci jako Jefferson, autor, signatář Deklarace nezávislosti a třetí prezident Spojených států? To sotva! To, co dělám, přece nemá takový význam.“
Často si to myslím i o vlastním životě. Stejně jako Jefferson máme i my své sny, cíle a ambice. Jenže je často nemůžeme naplňovat tak, jak bychom si přáli. Okolnosti nás vedou k životům, které se zdají být nenápadné, někdy zklamávající a vzdálené našim představám.
Vezměme si například matku, která zůstává doma s dětmi. Možná má pocit, že čas strávený vařením, úklidem a utíráním dětských nosů má mnohem menší hodnotu než kariéra, kterou kdysi budovala.
Jenže její protějšek – žena soustředěná na kariéru – může cítit totéž. Jak mohou její každodenní pracovní úkoly, i když pracuje pro významnou firmu nebo vlivného nadřízeného, obstát ve srovnání s prací matky, která vychovává děti a ovlivňuje tím budoucí generace?
Podobně i manuálně pracující muž – tesař, řidič kamionu nebo zahradník – může mít pocit, že jeho schopnosti zůstávají nevyužité. Přesto každý den pracuje rukama, aby přinesl domů výplatu a zajistil rodinu.
A pak jsou tu prarodiče, kteří si mysleli, že si užijí důchod, ale místo toho vychovávají vnoučata. Nebo programátor, který sní o životě venku na malé usedlosti. A tak bychom mohli pokračovat.
Pravdou je, že téměř každý z nás se ve svém životě setká s něčím, co by si přál jinak. Čím jsme starší, tím víc se můžeme ohlížet za nenaplněnými sny a mít pocit, že jsme selhali – že jsme obětovali svůj potenciál i osobní pohodlí kvůli potřebám druhých.
Jefferson to pravděpodobně cítil podobně. Možná se v rozepřích politického života ptal, zda to všechno stojí za to, proč se vzdává klidu a svých skutečných vášní kvůli náročnému budování národa. Přesto si uvědomoval, že tato oběť má smysl.
Podobný motiv se objevuje i na konci trilogie „Pán prstenů“. Frodo a Sam se vracejí do Kraje po dlouhé cestě plné útrap. Sam však zjistí, že Frodo si plody svého úsilí neužije – jeho život se chýlí ke konci a musí opustit vše, co miloval.
Frodo si ale uvědomuje, že ztráta jeho snů byla nutná, aby ostatní mohli žít ve svobodě a blahobytu.
„Snažil jsem se zachránit Kraj – a byl zachráněn, ale ne pro mě,“ říká Frodo Samovi. „Často to tak bývá, Same, když je něco v ohrožení: někdo se toho musí vzdát, ztratit to, aby si to ostatní mohli uchovat.“
Stejné je to i s námi. Podobně jako fiktivní Frodo i skutečný Jefferson jsme i my často postaveni před úkoly, které si sami nevybereme – úkoly, kvůli nimž obětujeme vlastní sny i pohodlí ve prospěch těch, kteří přijdou po nás.
Taková oběť se dnes příliš neoceňuje.
„Mysli hlavně na sebe,“ říká se. „Dopřej si čas jen pro sebe,“ radí odborníci.
Můžeme se těmito radami řídit. Nebo můžeme jít dál, dělat i to, co je těžké a nepříjemné, a žít život, jaký jsme si možná nikdy nepředstavovali. Jefferson je důkazem, že takový přístup má smysl.
