Jednoho dne si bohatý pán, Pavel Engelhardt, majitel panství na střední Ukrajině, povšiml, že jeho mladý sluha pěkně kreslí. Zastihl ho, jak črtá obrysy z denního života, a zaujalo ho, že chudý člověk, syn nevolníků, je obdařen takovým nadáním. Rozhodl se, že jej podpoří v jeho talentu. V té době však, pro zákaz vrchnosti, nemohl nevolníkův syn studovat výtvarné umění.
Vymysleli tedy způsob, jak zákaz obejít: pán Engelhardt nechal Tarase vyučit se malířem pokojů – a mezitím mu zaplatil přednášky o kreslení. Spolu se svým zaměstnavatelem se nadaný žák ocitl ve Vilnu (Vilniusu), později se přestěhovali do Petrohradu.
V Petrohradu byl seznámen s místními opravdovými umělci, jako byl Karl P. Brjullov, Vasilij Andrejevič Žukovskij nebo Vasilij Širjajev, z nichž k mnohým jej potom pojilo přátelství.
Malíř a básník Taras Hryhorovyč Ševčenko (25. 2. 1814 – 10. 3. 1861) se narodil na Ukrajině, psal ukrajinsky i rusky. Polovinu svého života prožil jako nevolník, deset let v carském vyhnanství, čtyři roky pod policejním dohledem a devět let na svobodě.
Dostalo se mu současně dvou nadání – malovat a psát. Projevit se tvůrčí malbou mu však bylo opakovaně zapovězeno, protože nevolníci nesměli malovat jako umělci. Po těžké práci, kdy putoval z místa na místo, si jeho nadání všiml pán, u kterého sloužil.
Taras Ševčenko se věnoval nejen malířství, ale také literární a básnické tvorbě. Ve své době projevil pozoruhodné svobodné a pokrokové myšlenky. V básních, jako Kateřina a Maria, se zabýval údělem svedených panen, svobodných matek, na které se pak hledělo s pohrdáním a s dítětem zažívaly ústrky. Nevolnickému lidu Ševčenko přál, ba sliboval svobodu.
V Kyjevě chodíval na trh a hodně mluvil s prostými lidmi, všechny trhovkyně jej znaly a byl u nich oblíbený.
Za účast v tajném Cyrilometodějském bratrstvu v Kyjevě byl na carův rozkaz poslán do vyhnanství, kde strávil deset let. Deset let čekaly trhovkyně v Kyjevě, kdy se vrátí.
3. března 1861, kdy už byl na smrtelné posteli, k němu dolehla zpráva, že car Alexandr II. zrušil nevolnictví. Tak se nejen jeho trhovkyně, ale i ostatní chudý lid dočkali slibované svobody.
Lidé to měli spojeno se Ševčenkovou smrtí, věřili, že jejich svobodu snad vykoupil, a chodili mu na hrob vzdávat poctu.
Pohřeb básníkův se r. 1861 konal v Petrohradě, poté byly jeho ostatky převezeny na Ukrajinu, jak si on přál, a uloženy nedaleko Kaniva na stráni nad Dněprem. Jeho přání zaznělo v jedné z nejpřekládanější básni s názvem Odkaz (Závěť, přel. Jan Tureček-Jizerský, Praha 1946):
Odkaz
Až já umřu, pochovejte
mě kdes na mohyle,
vprostřed stepi nedohledné,
v Ukrajině milé,
aby lány širých polí,
Dněpr, srázy stinné
bylo vidět, bylo slyšet,
s hukotem jak plyne.
Akademický titul, zájem o kacíře, učebnice pro ukrajinské děti…
Roku 1844 se dočkal titulu svobodného umělce za olejomalbu Kateřina, vytvořenou podle stejnojmenné básně. Další ocenění mu přinesl obraz Gypsy (1845). Téhož roku napsal poému Kacíř, pojednávající o životě a smrti českého kněze, Mistra Jana Husa.
Ke konci svého života se dvakrát vrátil na Ukrajinu, snažil se tam zakotvit a založit rodinu. Byl však opakovaně zatčen jako rebel za „pobuřování“. Rok před úmrtím získal v Petrohradě akademický titul v oboru rytectví. Usilovně také pracoval na vytvoření školní učebnice pro děti v ukrajinském jazyce.
Pro následující ukrajinskou literaturu se Ševčenko stal největším vzorem a symbolem ukrajinské kultury.
„Mám dojem, že ze všech klasiků si Taras Ševčenko zaslouží největší úctu, protože sám vyrostl z lidu, kdežto ostatní umělci většinou vyrůstají z nějakých škol. Když měl možnost se dostat do lepší životní situace, básník nezradil své názory,“ řekla o ukrajinském básníkovi překladatelka poémy Kacíř Zdenka Bergrová.
