Komentář
Po dvanácti letech se rozpadly všechny čtyři hlavní argumenty Pekingu, jimiž se čínský režim bránil obvinění, že iniciativa Pás a stezka představuje dluhovou past.
Dvanácté výročí iniciativy Pás a stezka (také známé jako Nová hedvábná stezka) připadlo na minulý měsíc. Navzdory přetrvávajícím obviněním, že jde o mechanismus dluhové pasti, uvedl think tank Lowy Institute, že 75 rozvojových zemí čelí vážné dluhové krizi způsobené obrovskými splátkami vůči Číně. Očekává se, že rozvojové země letos zaplatí Pekingu rekordních 35 miliard dolarů (asi 820 miliard korun), z toho 22 miliard pochází z nejchudších zemí světa, což je nutí k drastickým škrtům ve zdravotnictví, školství a základních službách.
Iniciativa, zahájená v roce 2013, financovala rozsáhlé infrastrukturní projekty napříč Asií, Afrikou a Latinskou Amerikou prostřednictvím státem podporovaných půjček, čímž se Čína stala největším bilaterálním věřitelem na světě. Během prvního desetiletí programu směřovalo přibližně 80 procent půjček čínského režimu do zemí, které už byly v platební neschopnosti nebo se k ní blížily. Jak tyto dluhy nyní dospívají, tlak na splácení zatěžuje veřejné finance a potvrzuje obvinění, že Peking záměrně vytvořil globální dluhovou past.
Na svou obranu Komunistická strana Číny (KS Číny) používá čtyři chybné argumenty, jimiž popírá, že by Pás a stezka byla dluhovou pastí: zaprvé, že mnohé rozvojové země dluží víc západním věřitelům; zadruhé, že jejich dluhové problémy způsobilo zvyšování úrokových sazeb v USA; zatřetí, že viníkem je oslabení měn a zpomalování světové ekonomiky; a začtvrté, že Čína jen zřídka zabavuje aktiva zemí, které nejsou schopny splácet. Každé z těchto tvrzení se však při bližším zkoumání rozpadá.
První obranný argument KS Číny – že mnohé země zapojené do iniciativy Pás a stezka dluží víc západním nebo mezinárodním věřitelům než Číně – je v některých případech matematicky pravdivý, ale hluboce zavádějící. Ačkoli čínské půjčky mohou tvořit méně než polovinu celkového dluhu dané země, tyto státy měly už tehdy velmi nízký úvěrový rating a byly považovány za příliš rizikové pro tradiční věřitele. Západní instituce přestaly půjčovat, aby je nedotlačily k bankrotu. Čína však do prázdného prostoru vstoupila a poskytla právě ty půjčky, které je k platební neschopnosti nakonec dovedly. V mnoha případech se tak Peking stal věřitelem poslední instance poté, co zodpovědní věřitelé odešli.
Druhý argument – že dluhovou krizi způsobilo zvyšování amerických úrokových sazeb – je stejně chybný. Kolísání úrokových sazeb je dobře známé riziko, které je zahrnuto do každého hodnocení státní úvěruschopnosti. Země, které navzdory nízkému ratingu dál masivně půjčují, tak činí s vědomím, že refinancování bude dražší, když globální sazby vzrostou. Odpovědní věřitelé s tímto rizikem počítají a přestávají půjčovat, jakmile se zadlužení stává neudržitelným. Čína tato varování ignoruje a půjčuje dál – čímž zajišťuje, že bankrot je jen otázkou času.
Třetí tvrzení – že krizi způsobilo oslabení měn a zpomalující se světová ekonomika – se rovněž rozpadá při bližším pohledu. Hospodářské recese i výkyvy směnných kurzů jsou předvídatelná rizika, která je nutné zvážit ještě před zadlužením. Mnohé země zapojené do iniciativy Pás a stezka mají slabé, jen částečně směnitelné měny, ale své půjčky musí splácet v amerických dolarech. Jak dolar posiluje, náklady na obsluhu dluhu rostou, čímž vyčerpávají národní rezervy a prohlubují finanční krize. To však není vina Západu ani důsledek americké měnové politiky záměrně poškozující jiné. Argument KS Číny je nelogický, zvlášť když většina půjček v rámci Pásu a stezky je sama denominována v dolarech.
Čtvrtý argument, který čínský režim používá proti obvinění z „dluhové pasti“, zní, že zřídka zabavuje aktiva zemí, které nemohou splácet, a místo toho poskytuje „úlevu od dluhu“ prostřednictvím refinancování nebo prodlužování půjček. Ve skutečnosti však tento přístup jen prohlubuje závislost. Peking obvykle poskytuje krátkodobé restrukturalizace, například prodloužení splatnosti nebo odklad splátek, avšak bez snížení jistiny či úroků.
Zároveň využívá mechanismy tzv. záchranných půjček, včetně přemostěných úvěrů od státních bank, čerpání měnových swapů prostřednictvím Čínské lidové banky a zálohových plateb za komodity. Tato opatření neřeší skutečnou platební neschopnost, pouze odkládají bankrot – a udržují dlužníky nad vodou právě tak dlouho, aby ochránily čínský finanční systém.
Rozsáhlá studie institucí AidData, Světové banky, Harvard Kennedy School a Kielského institutu zjistila, že do konce roku 2021 provedla Čína 128 záchranných operací v hodnotě 240 miliard dolarů (zhruba 5,6 bilionu korun) ve 22 zemích. To znamená zřetelný posun od infrastrukturního financování k nouzovým půjčkám. Zatímco v roce 2010 směřovalo méně než 5 procent čínských zahraničních půjček do problémových zemí, v roce 2022 to bylo už 60 procent.
Tyto záchranné operace zároveň odhalují pokrytectví Pekingu: zatímco KS Číny obviňuje Západ z dravých úrokových sazeb, průměrná úroková míra u čínských záchranných půjček činí kolem 5 procent – více než dvojnásobek standardní sazby Mezinárodního měnového fondu (IMF) ve výši 2 procent. K 1. říjnu 2025, navzdory vyšším americkým sazbám, činí úroková míra půjček IMF podle systému zvláštních práv čerpání (SDR) pouze 3,41 procenta – stále výrazně méně, než účtuje Čína zadluženým zemím za svou „pomoc“.
Skutečný rozsah dluhu z iniciativy Pás a stezka může být mnohem větší, než uvádějí oficiální údaje. Aby čínský režim ochránil svůj bankovní systém, stále více využívá globální síť měnových swapů Čínské lidové banky, která poskytla přes 170 miliard dolarů (asi 4 biliony korun) krátkodobé likvidity zahraničním centrálním bankám. Tyto půjčky, často označované jako „dočasné“, jsou pravidelně obnovovány po léta, což vládám umožňuje skrývat skutečnou výši zadlužení, protože mezinárodní pravidla krátkodobé závazky do oficiálních statistik nezahrnují.
Tato praxe vytvořila obrovský objem „skrytých dluhů“, které AidData v roce 2021 odhadla na přibližně 385 miliard dolarů (asi 9 bilionů korun) – a dnešní skutečná částka bude zřejmě ještě vyšší, protože další půjčky přicházejí do splatnosti a jen málokteré byly splaceny. Neprůhledná strategie čínského režimu, zaměřená spíše na ochranu vlastních věřitelů než na pomoc zadluženým státům, zajišťuje, že skutečná zátěž dluhu z iniciativy Pás a stezka zůstává skrytá před veřejností.
Názory vyjádřené v tomto článku představují stanovisko autora a nemusí odrážet názor deníku Epoch Times.
–ete–
