Komentář
Spojené státy vyhlásily začátek listopadu 2025 Týdnem antikomunismu. První část tohoto dvoudílného komentáře o zásadním dokumentárním filmu se zamýšlí nad tím, jak komunismus pronikl do USA.
Násilí pro Utah není něčím novým. Nový je však zvláštní, bolestný tón, který tato souvislost nyní nabyla. Utah byl svědkem atentátu na Charlieho Kirka. Z vraždy je obviněn obyvatel Utahu. Zároveň však jiná obyvatelka Utahu, spisovatelka a producentka Julie Behlingová, prostřednictvím svého dokumentu natočeného podle její knihy varuje před tím, jak se násilné myšlenky a slova nakonec přetavují v násilné činy. Příklad? Komunismus v současné Americe.
Film Behlingové V rouše beránčím (Beneath Sheep’s Clothing) se prorocky otevírá Charlieho recenzí: „Tento silný film musí vidět každý. Otevře vám oči.“ Popisuje, jak jsou kulturně utvářející instituce Západu – vzdělávání, církev, rodina – vystaveny útoku komunistické rozdělující ideologie. A proč je třeba tuto maskovanou nátlakovost odrazit dříve, než její klamné ticho zazní jako výstřel. Právě na tuto komunistickou lest odkazuje název filmu.
Vypravěčka Behlingová čerpá ze svých zkušeností z pozdně sovětského Ruska a doplňuje je o pohledy antikomunistických komentátorů. Patří mezi ně kritik kritické rasové teorie James Lindsay a novinář Alex Newman. Dalšími jsou kritička „transformativního“ sociálně-emočního učení (SEL) ve školách Lisa Loganová a obhájce ochrany dětí Seak Smith.
Úvod filmu slouží zároveň jako rychlokurz komunismu; pro podrobnější výklad lze sáhnout po brilantní knize historika Seana McMeekina Svrhnout svět (To Overthrow the World). Film přitom uklidňujícím způsobem zaplňuje mezery, které kniha ponechává.
Za prvé film poukazuje na hlavní cíl komunismu: náboženství. Za druhé vysvětluje, že komunismus nepotřebuje zhroutivší se mocenské struktury, aby vládl. Činí tak, byť skrytě, prostřednictvím měkčích institucí, vzdálených spektáklu politiky a armád, a to i skrze demokratickou volbu. Za třetí se zabývá, nikoli jen letmo, tím, jak se komunisté upevňují v současných společnostech.
Ve filmu hovoří bývalá sovětská občanka Milana Perepyolkinová o hrůzách, které její rodiče a prarodiče museli v zájmu kolektivismu neboli vynucené stejnosti snášet. Byli vyhnáni ze svých domovů a okradeni o majetek, jejich děti byly nuceny žebrat a přežívaly na listech stromů a darovaných zeleninových slupkách.
Behlingová vysvětluje, že sovětské školy fungovaly spíše jako indoktrinační centra ateismu a marxisticko-leninské ideologie. Učitelé si libovali v dokazování svěřencům, že žádný Bůh neexistuje. Od dětí či mladých lidí, kteří vstoupili do komunistických organizací, se očekávalo otevřené vyznávání ateismu. Nesouhlasící křesťané byli někdy násilně umisťováni do psychiatrických léčeben a léčeni psychotropními látkami, aby byli „vyléčeni“ ze své víry. Některé děti byly odebírány křesťanským rodičům a přesouvány do státních internátních škol nebo sirotčinců, kde měly být indoktrinovány a „osvobozeny“ od svých „zneužívajících“ rodičů, kteří je učili číst Bibli.
Podstatné je, že tento film naznačuje, že komunismus klíčí v různých geografických oblastech odlišně, aby si zachoval své přesvědčení a chování. Jeho projevy v současné Americe, sahající daleko za pouhý třídní boj, nejsou totožné s těmi v Evropě 20. století. Nyní nejde jen o kapitalismus. Ideologové v Americe líčí téměř vše jako „útlak“: těžce vydobytou prosperitu soukromého podnikání, zejména bělochy, Západ obecně i maskulinitu. Zvráceně upřednostňují kolektiv před jednotlivcem a vnucují do veřejného života kulturu LGBTQ. Zároveň upřednostňují i pokřivený individualismus, kdy radikální feminismus líčí jako rovnost a potraty a eutanazii jako lidská práva.
Diplomová práce Behlingové se zabývala podzemními křesťany v sovětském Rusku. Není proto překvapivé, že křesťanství je výchozím bodem jejího filmu a trvalým tématem. Křesťan pocházející z bývalého Sovětského svazu, Timothy Chmykhalov, zde hovoří o tom, jak komunistická propaganda zobrazovala křesťanskou výchovu jako týrání dětí; rodiče byli samozřejmě líčeni jako padouši. Lindsay označuje marxismus za „inverzí křesťanství“, která je schopna podvést křesťany a přimět je ke spoluvině.
Socialismus není neškodný
Je módní vykreslovat „socialismus“ jako neškodný, i když se neochotně připouští, že „komunismus“ neškodný není. Jak Lindsay na jiném místě objasňuje, jde o sofistiku. Vladimir Lenin se vyjádřil dostatečně jasně: „Cílem socialismu je komunismus.“
Ayn Randová přirovnávala takovéto slovíčkaření k tomu, když rozlišujeme mezi umožněním smrti vraždou a umožněním smrti sebevraždou. Sovětský matematik Igor Šafarevič kdysi řekl, že socialismus v jakékoli podobě vede k destrukci lidského ducha a k nivelizaci lidstva až ke smrti.
Antonio Gramsci, jemuž je připisováno celosvětové šíření socialismu, řekl: „Socialismus je přesně tím náboženstvím, které musí přemoci křesťanství. … V novém řádu zvítězí socialismus tak, že nejprve ovládne kulturu skrze infiltraci škol, univerzit, církví a médií tím, že přetvoří vědomí společnosti.“ Lindsay tedy vysvětluje, že Gramsci dospěl k závěru, že musí být zničeno pět institucí: náboženství, rodina, vzdělávání, média a právo.
Mnozí se domnívají, že komunismus infiltroval Ameriku. Newman a Lindsay upřesňují, že současné instituce nakloněné americké levici byly spoluutvářeny, ne-li přímo vytvořeny, socialisticko-komunistickými průkopníky. Někteří z nich, již od 18. století, pronikli dovnitř prostřednictvím trojského koně křesťanství, aby rozleptali instituce, které Gramsci označil.
Robert Owen provozoval experimentální utopické komunity ve snaze odstranit soukromé vlastnictví, náboženství a manželství.
Orestes Brownson, označovaný za „amerického Marxe před Marxem“, než konvertoval ke katolicismu, líčil křesťanství jako padoucha stojícího za nerovností a nespravedlností.
Horace Mann upřednostňoval donucovací státní moc před rodičovským vlivem při vedení dětí. Zdánlivě nevinné sociální evangelium Waltera Rauschenbusche pouze připravilo půdu pro jeho radikalizaci reverendem Harrym F. Wardem.
Joseph Fletcher se pokusil vytvořit novou morálku – pokřivenou spíše než sofistikovanou, ani novou, ani morální, neřest vydávanou za ctnost; právě před takovým relativismem a morálním kutěním varoval C. S. Lewis. Právě Fletcher položil základy pro dnešní asistovanou sebevraždu, eugeniku a organizaci Planned Parenthood, poskytovatele potratových a reprodukčních služeb. John Dewey předstíral, že je antikomunistou. Harry Emerson Fosdick už ani nepředstíral, že je proti křesťanství.
Pointa spočívá v tom, že tito ideologové měli ve svých kruzích značný vliv. Pomáhali prosazovat zvolení stejně smýšlejících zákonodárců a vytvářeli záludnou politiku dříve, než se stala praxí. Předstírali, že bojují za zdánlivě ušlechtilé cíle, včetně lidských práv, práv menšin a širší sociální spravedlnosti, zatímco si upevňovali vlastní vliv, peníze a společenskou vážnost.
Bojiště bylo nejprve teologické.
Osvobození od teologie
Newman vysvětluje, že metodistický pastor Ward působil 25 let na Union Theological Seminary, prestižním teologickém semináři v New Yorku, a ovlivnil celé generace bohoslovců, kteří následně ovlivnili tisíce dalších. Spoluzaložil Americkou unii pro občanské svobody (ACLU) a rezignoval ve chvíli, kdy byli komunisté vyloučeni z výkonu veřejných funkcí. Pomohl založit organizaci New America, zaměřenou na učinění USA socialistickými.
Film vysvětluje, že Světová rada církví (SRC), k níž většina Američanů 20. století patřila nebo s ní byla nějak spojena, byla vedena Ruskou pravoslavnou církví. Po desetiletí to bylo v mnoha ohledech hřiště KGB a komunistické propagandy. Ne nadarmo byl arcibiskup Helder Pessoa Camara označován jako „rudý biskup“. Komentátoři zde také upozorňují, že Klaus Schwab ze Světového ekonomického fóra připsal koncept „Velkého resetu“ Camarovu mentorství.
Jeden z komentátorů zde zachází příliš daleko, když teologii osvobození označuje za výtvor KGB. Není však nepřesné poukázat na jistou souvislost. Socialisticko-komunističtí ideologové zesilovali již tak výbušné „liberální“ křesťanské hlasy, nejprve v Latinské Americe a poté celosvětově.
Co hlásají teologové osvobození? Že křesťanství se netýká pouze osvobození od hříchu, ale od veškerého útlaku. Jako by existoval nějaký útlak, který by nebyl v první řadě hříšný. Jsou to však tito teologové (a různí aktivisté), nikoli Kristus, kdo určuje, co se považuje za útlak a kdo je kým utlačován. Povzbudivé je, že jak papež Jan Pavel II., tak papež Benedikt XVI. teologii osvobození odsoudili jako chybnou, jako omyl.
Film Behlingové varuje, že komunismus tvrdí, že nemá s náboženstvím nic společného. To je lež. Právě náboženství je tím, co se komunismus snaží umlčet a zničit především. A právě náboženství musí především promlouvat a čelit komunismu – vést, nikoli následovat ostatní instituce.
Film V rouše beránčím (Beneath Sheep’s Clothing) je v angličtině dostupný zde.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusejí odrážet stanoviska Epoch Times.
–ete–
