Český humor se vyznačuje sebereflexí, cynismem, skepsí vůči autoritám a schopností formulovat vážné skutečnosti nepřímým, často i paradoxním způsobem. V literatuře, divadle, filmu i každodenní komunikaci pro nás plní humor funkci společenskou, ale slouží i jako forma psychologické obrany.
Náš humor je v porovnání s většinou světa plný sarkasmu a ironie, kterou ne každý dobře snáší. Český humor je často plný jinotajů, metafor a přirovnání, jež schovávají svůj pravý význam, který je většinou napojen na zažitou zkušenost jedince či kolektivní paměť.
Češi údajně vynikají v takzvaném sebezraňujícím humoru, tedy smyslu pro humor, který se zaměřuje na vlastní nedostatky, pochybení a neúspěchy jako formu psychologické úlevy a zlehčení situace, ale i notné dávky sebereflexe. V průzkumu finanční agentury Remitly, kterého se zúčastnilo přes 6 000 osob z 30 zemí, se Češi umístili na prvním místě nejvtipnějších národů.
Průzkum byl založen na dotazníku The Humor Styles Questionnaire, se kterým přišel v roce 2003 Kanaďan Rod A. Martin, akademik zabývající se lidskou psychologií a humorem. Dotazník rozděluje humor na čtyři kategorie: sdružující (afiliativní) humor, který se zaměřuje na pobavení ostatních, sebepodporující humor, který hledá komické stránky i v nepřízni osudu, již zmíněný sebezraňující humor a agresivní humor, který si většinou z někoho utahuje – i v něm mají Češi dominantní postavení skrze morbidní a černý humor.
Dlouhá humoristická tradice?
Samotný humor samozřejmě překračuje společenské i národní hranice. Je součástí lidstva již od samého počátku a vyvíjel se v různých koutech světa různým způsobem. Kultura individuálních společností pak utvářela podobu humoru – co je společensky přijatelné, a co nikoliv. Proto se dnes často setkáváme s odlišným smyslem pro humor – společenským vkusem, když vycestujeme do jiného kraje.
Kolektivní prožitky a dějiny dané společnosti pak mají na humor ještě větší vliv, jelikož ho staví do pozice reakce. Je to právě humor, který pomáhá lidem nejen se socializovat a stát se součástí kolektivu, ale i vyrovnat se s obtížnými situacemi, a to jak na individuální, tak na národní úrovni.
České země byly po většinu novověku součástí nadnárodních politických útvarů – habsburské monarchie a později Rakouska-Uherska. Politická autonomie byla omezená a veřejný prostor často pod dohledem. V takových podmínkách pak ironie mohla rozkvétat jako nástroj nepřímé kritiky. Otevřený odpor nebyl totiž vždy možný, zatímco ironický komentář se trestu ještě vyhnout mohl. Nejběžnější formou takové kritiky pak byla tvorba umělecká, primárně literární.
Asi nejznámějším příkladem je nejpřekládanější český román Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války Jaroslava Haška. Mnohým z nás se jistě vybaví, jak postava Švejka reaguje na absurditu vojenské byrokracie doslovným plněním rozkazů, čímž naráží na nedostatky systému, a přitom se na něm oddaně podílí. Haškův text tak ne nadarmo často bývá interpretován jako model pasivního odporu prostřednictvím ironie. Tato „švejkovská povaha“ se tak mezi námi dochovala dodnes. Samotné „švejkovství“ je dnes otázkou sporu, zdali se jedná o věc dobrou, či věc špatnou.
Již v 19. století, s rozvojem publicistiky, se od roku 1858 až do roku 1941 vydával týdeník Josefa Richarda Vilímka a Josefa Svátka Humoristické listy. Satirický časopis, který byl jako jeden z mála ilustrovaný, byl plný karikatur a věnoval se primárně soudobým událostem.
Totalita, nebo totální výsměch?
Od 18. století se rozvíjelo umění politické satiry a karikatury. Mnozí angličtí umělci začali od poloviny 18. století zesměšňovat politické dění jak domácí, tak celosvětové. Například James Gillray i Thomas Rowlandson, oba angličtí umělci, bedlivě sledovali politický vývoj v období francouzské revoluce. Kritizovali jak Napoleona a jeho ambice, tak i reakce anglického krále Jiřího III.
S úpadkem absolutistických tendencí a nástupem liberálně smýšlejících směrů se začal proměňovat i veřejný prostor a způsob, jak se lidé vyjadřovali k válečným či politickým otázkám. Byť se cenzura stala aktivním nástrojem státu, tak kritika vlády již nebyla nemyslitelná.
Tento kruh dějin se znovu opakoval ve 20. století, když nejenom Evropu zastihlo hned několik totalitních režimů, od nacismu, fašismu až po komunismus. Karikatury, satira a ironie se tak znovu staly nástrojem odporu, který plnil funkci sebevyjádření, i funkci vypořádání se s danou situací.
České umění všemu se smát
V českém prostředí se rozvíjel tento způsob humoru v uměleckých kruzích, od absurdních textů některých bigbeatových kapel, po kinematografii, která svou kritiku schovávala v jinotaji. Krátký film z roku 1964 Postava k podpírání z režie Pavla Juráčka a Jana Schmidta je jedním z nejtypičtější příkladů zobrazení naprosté absurdity tehdejšího režimu, a přitom dnes patří mezi méně známá díla.
Filmová tvorba Jiřího Menzela je též vývozcem tohoto specifického humoru, který na totalitní režim narážel často jen letmo. Pak je zde celá řada trezorových filmů, které do roku 1989 nebyly nikde zveřejněny, protože se jich minulý režim bál. Některé z nich přirozeně vznikaly z předlohy literárních děl českých velikánů, jako byl Milan Kundera či Bohumil Hrabal.
Kunderův Žert z roku 1967 se dočkal filmového zpracování o necelé dva roky později. Režim ho však raději schoval do trezoru. Hrabalův Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet z roku 1965 byl zfilmován Jiřím Menzelem v roce 1969 pod názvem Skřivánci na niti, ale zpřístupněn byl až po roce 1990. Dokonce i Fuksův Spalovač Mrtvol – černá komedie z roku 1968 – byl režimem znepřístupněn až do sametové revoluce.
Ani divadelní scéna nezůstala v tomto ohledu pozadu. Havlovo takzvané absurdní drama je neodmyslitelnou součástí české humoristické tradice, stejně jako tvorba Ladislava Smoljaka a Zdeňka Svěráka v Divadle Járy Cimrmana. V poválečném Československu tak vznikl rozsáhlý umělecký kánon, který navazoval na Haškovu tradici a strefoval se nevybíravě do všeho autoritářského, do všeho vážného, i za cenu, že by se autor takových narážek kvůli nim mohl ocitnout ve vězení.
Český smysl pro humor je opravdu jedinečný a nemá ve světě obdoby. Nejen, že si díky němu dodnes dokážeme zpříjemnit den smíchem, ale pomáhá nám vyrovnat se s téměř všemi nesnázemi života, které k němu patří. V minulosti pomohl mobilizovat lid proti útlaku, a pomohl mnohým se s touto minulostí taky vyrovnat.
