Po dokončení našeho putování dvanácti Héraklovými úkoly bychom se zcela oprávněně mohli domnívat, že naše číselná cesta dospěla ke svému konci. Dvanáctka ostatně patří k velkým číslům završení: rok má 12 měsíců, zvěrokruh 12 znamení, Izrael 12 kmenů, Kristus 12 apoštolů a samotný Héraklés splnil 12 úkolů.
Co se však stane po onom velkém završení? Co přesně nastane, když ke dvanácti přidáme ještě jedno jediné číslo? Dostaneme třináctku – a okamžitě se ocitáme na mnohem neklidnější a nejednoznačnější půdě.
Pro spoustu lidí představuje třináctka jednoduše nešťastné číslo. Některé hotely záměrně vynechávají 13. patro, v letadlech často chybí 13. řada a hostitelé se odedávna děsili usadit ke stolu přesně 13 hostů. Této hluboce zakořeněné pověry obratně využila Agatha Christie v románu Smrt lorda Edgwarea (Lord Edgware Dies), jenž ve Spojených státech vyšel pod mnohem zlověstnějším názvem Thirteen at Dinner (Třináct u stolu). Tento iracionální strach má dokonce svůj vlastní působivý název řeckého původu – triskaidekafobie. Vznikl spojením řeckých slov treis (tři), kai (a), deka (deset) a fobia (strach). Samotný pojem je však poměrně moderní a v angličtině se poprvé objevil teprve na počátku 20. století.
Ačkoliv je tento strach skutečný, jeho historický původ zůstává mnohem méně jistý, než jak naznačují populární výklady. Jedno z velmi známých vysvětlení odkazuje k Poslední večeři. Kristus tehdy stoloval se svými dvanácti apoštoly, takže u stolu sedělo celkem 13 lidí; a jeden z nich, Jidáš, ho následně zradil. Krátce po této večeři následovalo samotné ukřižování na Velký pátek, což dobře vysvětluje, proč si právě pátek třináctého vysloužil tak mimořádně zlověstnou pověst.
Další často tradovaný příběh vypráví o dvanácti severských bozích, kteří bezstarostně hodovali ve Valhalle. Náhle k nim však dorazil zákeřný Loki jako nezvaný třináctý host a zosnoval krutou smrt Baldra, boha světla a radosti. Jde nepochybně o působivý mýtus – pravděpodobně však vznikl o něco později. Ani Poetická Edda, ani Prozaická Edda, jež představují naše vůbec hlavní prameny o Baldrově smrti, žádnou podobnou hostinu nezmiňují a Lokiho za třináctého hosta výslovně neoznačují.
To samo o sobě mnohé vypovídá. Lidé si odjakživa vytvářejí příběhy, aby si nějak logicky vysvětlili svůj vlastní instinktivní neklid. Podvědomě cítíme, že s číslem 13 zkrátka není něco v pořádku, a proto v minulosti křečovitě hledáme událost, jež by tento tísnivý pocit ospravedlnila. Proč by nás ale měla třináctka tak silně znepokojovat? Odpověď možná vůbec nespočívá v samotném čísle 13, nýbrž v mimořádné síle čísla 12.
Dvanáctka představuje číslo, které se dá krásně dělit dvěma, třemi, čtyřmi i šesti. Právě proto se naprosto dokonale hodí k měření, uspořádání a správě věcí. Dvanáct měsíců logicky člení rok, 12 hodin přirozeně rozděluje den i noc a 12 znamení zvěrokruhu přehledně mapuje nebesa. Dvanáctka v nás evokuje kosmos, jenž je harmonicky uspořádaný, změřitelný a lidské mysli srozumitelný.
Třináctka však toto dokonalé uspořádání surově narušuje. Coby prvočíslo ji nelze beze zbytku dělit absolutně ničím jiným než jedničkou a jí samotnou. Na rozdíl od vysoce přizpůsobivé dvanáctky se jakémukoliv dalšímu dělení tvrdošíjně vzpírá. Přesto v sobě skrývá zvláštní matematickou krásu: 13 krát 13 je 169; jakmile obrátíme pořadí číslic, dostaneme 31, a 31 krát 31 dává 961 – vzniká tak jakýsi číselný palindrom. Z čistě estetického i praktického hlediska ovšem třináctka zůstává krajně nepohodlná. Tvoří přebývající prvek, nezvaného hosta, pro nějž nikdo nepřipravil místo. Zatímco dvanáctka bezpečně uzavře kruh, třináctka z něj rázně vykročí. Do žádného existujícího vzorce se zkrátka nedá pohodlně začlenit.
To možná částečně vysvětluje, proč se číslo 13 začalo později tak často spojovat právě se smrtí. Ve standardní posloupnosti tarotových karet totiž třináctý trumf představuje Smrt. Nejstarší dochované tarotové karty však nebývaly vždy očíslované a jejich přesné pořadí se ještě nestihlo zcela ustálit. Karta ze vzácného souboru Visconti-Sforza z 15. století, jež dnes leží bezpečně uložena v Morganově knihovně, zobrazuje Smrt jakožto elegantní kostlivou postavu vyzbrojenou lukem. Divákovi tak mrazivě připomíná pomíjivost veškeré světské hodnosti i moci. V poněkud pozdější tarotové tradici už ale Smrt nemusí nutně znamenat pouhý defiitivní zánik. Jeden stav zkrátka musí nevyhnutelně skončit, aby mohl vůbec začít jiný.
Lidová tradice dokonce odsouzenci k smrti přisoudila rovných 13 schodů, po nichž prý musí vystoupat na šibenici, přestože při stavbě skutečných popravišť absolutně žádné pravidlo o třinácti schodech nikdy neplatilo. Tato temná představa však přetrvává dodnes, protože jasně vyjadřuje silné spojení čísla 13 s oním posledním, osudovým krokem za hranice uspořádaného světa živých.
Třináctka tedy nemusí nutně znamenat smůlu, ale představuje spíše zásadní proměnu. To se ukáže ještě zřetelněji, když se blíže zamyslíme nad Měsícem. Jeden běžný lunární cyklus trvá přibližně 29 a půl dne. Většina slunečních roků proto obsahuje přesně 12 úplňků, avšak zhruba jednou za dva až tři roky nastane i ten třináctý – „nadbytečný“ úplněk, jemuž se běžně říká modrý měsíc. Třináctý úplněk totiž narušuje jinak úhlednou shodu lunárního a slunečního kalendáře. Drze tak přesahuje očekávaný řád, přesto však zůstává zcela přirozeným úkazem. Příroda se zkrátka tvrdošíjně odmítá nechat sevřít našimi pohodlnými, umělými číselnými systémy.
Měsíc se rovněž odjakživa pojí s velmi silnými představami o lidské nestálosti a plodnosti. Například anglické slovo lunacy, překládané jako šílenství, v sobě dodnes uchovává starověkou víru v to, že právě Měsíc dokáže fatálně narušit lidský rozum. Moderní vědecký výzkum sice nalezl jen pramalé množství důkazů o jednoduchém a přímém vlivu Měsíce na lidské chování, nicméně symbolika zůstává. Ženský menstruační cyklus býval vzhledem ke své podobné délce symbolicky spojován s lunárním měsícem. Ať už Měsíc tento cyklus přímo fyzicky ovládá, či nikoliv, ono starobylé spojení působí nanejvýš výmluvně: krev, ztráta, neustálé opakování a příprava na obnovenou plodnost zkrátka přirozeně patří k tajemnému rytmu, jímž náš život postupuje kupředu – nikoliv po narýsované přímce, ale prostřednictvím opakujících se konců a zcela nových začátků.
Zcela stejná nejednoznačnost se koneckonců objevuje i v náboženství. V judaismu se číslo 13 v žádném případě nespojuje primárně s pohromou. Ve 13 letech se židovský chlapec stává plně odpovědným za dodržování přikázání – stává se bar micva, tedy doslova tím, kdo plně podléhá Božím zákonům. V tradičním judaismu sice přebírá dívka odpovídající povinnosti už ve 12 letech, přičemž tento odlišný věk odráží prastaré přesvědčení, že dívky dosahují dospělosti o něco dříve než chlapci, pro naše téma je však pozoruhodný právě onen chlapcův třináctý rok. Třináctka zde zkrátka neznamená prokletí, nýbrž hluboké zasvěcení – slavnostní okamžik, kdy bezstarostné dětství definitivně ustupuje osobní morální odpovědnosti. Dosavadní život nenávratně končí a začíná zcela nový, mnohem náročnější.
Také samotná zakladatelská symbolika Spojených států amerických nám nabízí silně pozitivní podobu čísla 13. Třináct původních kolonií totiž dodnes hrdě připomíná celá řada prvků na Velké pečeti Spojených států: 13 hvězd, 13 pruhů, 13 šípů, 13 listů i 13 oliv. Třináctka zde v žádném případě nepředstavuje slabost či rozdrobení, ale naopak zcela novou, pevnou jednotu, jež úspěšně povstala z celkem 13 samostatných politických celků.
Dokonce i jedna z vůbec nejzlověstněji očíslovaných vesmírných událostí moderní doby v sobě nese zcela totožné obrácení významu. Na palubě lodi Apollo 13 došlo 13. dubna 1970 ke katastrofálnímu výbuchu kyslíkové nádrže – vypadalo to, jako by se snad obě zlověstné třináctky spikly proti posádce – a úřad NASA tak musel okamžitě zrušit plánované přistání na Měsíci. Díky obrovské odvaze, neskutečné vynalézavosti a naprosto ukázněné spolupráci se však všichni tři astronauti zázračně vrátili zpět na Zemi. NASA posléze tuto misi velmi výstižně označila za jakýsi „úspěšný neúspěch“. Zdánlivá, fatální katastrofa se totiž nakonec proměnila v brilantní ukázku nekonečné lidské vynalézavosti a touhy přežít.
Někteří zašli ještě mnohem dál a číslo 13 si začali naprosto záměrně osvojovat coby jakousi osobní výzvu hloupé pověrčivosti. Legendární basketbalista Wilt Chamberlain například nosil toto číslo na dresu po celou svou oslnivou kariéru. Když se ho kdysi novináři ptali, zda mu třináctka nepřináší smůlu, s ledovým klidem údajně odvětil: „Ano, ale pouze pro mé soupeře.“
Na samý závěr se znovu vracíme ke slavnému Héraklovi. Jeho 12 úkolů sice tvoří naprosto ucelený a uzavřený hrdinský cyklus, během něhož bájný rek postupně překonává krvelačné šelmy, děsivé nestvůry, kruté tyrany, všudypřítomný chaos a nakonec i samotnou smrt, když statečně vyvede Kerbera z podsvětí. Héraklův osudový příběh však oním dvanáctým úkolem ve skutečnosti zdaleka nekončí. V jistém, velmi specifickém slova smyslu totiž bezprostředně následuje ještě třináctý krok: Héraklés musí zemřít.
Héraklés, zákeřně otrávený krví kentaura Nessa, svým přátelům nakonec nařídí, aby mu na hoře Oité urychleně postavili pohřební hranici. Jeho tělesná, smrtelná přirozenost je sice nenávratně strávena plameny, avšak jeho skutečná božská podstata následně vystoupí až na samotný Olymp. Tam se konečně usmíří s bohyní Hérou, jejíž hluboké nepřátelství celou dobu stálo za příčinou jeho ukrutného utrpení, a navíc získá za svou nesmrtelnou nevěstu Hébé, okouzlující bohyni mládí. Přesně v tom spočívá ten vůbec nejhlubší a konečný význam čísla 13. Oněch 12 vyčerpávajících úkolů sice zdokonalilo hrdinu v omezených mezích tohoto světa, ale teprve až ten třináctý ho dokázal přenést daleko za jeho hranice.
Zcela stejný vzorec ostatně nacházíme i v křesťanství. Během Poslední večeře totiž Kristus není pouze obyčejným jedním z dvanácti, nýbrž představuje ústřední bod, kolem něhož se oněch dvanáct apoštolů shromažďuje: dohromady jich je tak přesně 13. Zrádce sice přináší do jejich společenství zkázu a smrt, avšak sám Kristus posléze tuto smrt zázračně proměňuje v přímou cestu ke vzkříšení. Třináctka tak znovu silně narušuje ustálený, rigidní řád, protože ukazuje k řádu mnohem vyššímu, jejž lidským zrakem zatím nelze vůbec spatřit.
Čísla 13 se panicky bojíme především proto, že se podvědomě děsíme toho, co přichází po vytouženém završení. Chceme, aby se pomyslné hodiny našeho života navždy zastavily na dvanáctce, aby kruh zůstal spolehlivě uzavřený a známý, bezpečný svět pokračoval klidně beze změny dál. Avšak žádný lidský úspěch, žádná vybudovaná instituce ani žádný lidský život však zkrátka nedokážou bezpečně ustrnout na čísle 12. Každé velké završení se nevyhnutelně stává pouhým prahem dalšího začátku. Dítě přebírá dospělou odpovědnost, starý rok ustupuje novému, odvážný hrdina vstupuje do stravujících plamenů a zaseté semeno musí nejprve zemřít v zemi. Třináctka je zkrátka nebezpečná už ze své podstaty, protože jakákoliv zásadní proměna vždy přináší nebezpečí.
Přináší smůlu všemu, co se odmítá změnit. Ovšem pro ty, kdo jsou připraveni odvážně překročit práh, obávané číslo 13 možná vůbec není číslici zkázy. Velmi snadno se totiž může stát číslem vzkříšení.
Jakým dalším tématům z oblasti umění a kultury bychom se podle vás měli na našich stránkách věnovat? Své náměty či případné připomínky nám neváhejte zaslat na e-mailovou adresu features@epochtimes.nyc.
–ete–
