V květnu 1925 dostalo několik pařížských obchodníků s kovovým odpadem neobvyklou nabídku. Francouzská vláda se podle ní chystala odstranit Eiffelovu věž a tisíce tun železa prodat jako šrot. Záležitost měla zůstat v naprostém utajení, protože zveřejnění rozhodnutí by vyvolalo odpor veřejnosti. Jednání vedl údajný vysoký úředník ministerstva pošt a telegrafů, který vystupoval důvěryhodně, používal úředně vyhlížející dokumenty a zájemce přijímal v luxusních prostorech.
Žádné rozhodnutí o demolici ovšem neexistovalo. Francouzským úředníkem byl profesionální podvodník Viktor Lustig a potenciální kupce si pozval proto, aby mezi nimi vybral člověka, kterého dokáže přesvědčit k zaplacení. Nakonec uspěl. Jeden z obchodníků mu skutečně zaplatil za právo rozebrat nejslavnější pařížskou stavbu a k částce připojil ještě úplatek, který měl zajistit hladké uzavření obchodu.
Příběh se během následujících desetiletí stal jedním z nejslavnějších podvodů 20. století. Lustig bývá někdy označován za muže, který Eiffelovu věž „prodal dvakrát“ – podruhé se o stejný podvod údajně pokusil o několik měsíců později. Mnohé podrobnosti jeho života a podvodů je však třeba přijímat opatrně. Lustig používal desítky falešných identit a k vytváření vlastní legendy, jak již mají podvodníci zvykem, přispíval i on sám.
Český rodák
Viktor Lustig se nejspíše narodil 4. ledna 1890 v Hostinném, tehdejším Arnau v rakousko-uherských Čechách. Jeho skutečná totožnost však dlouho působila problémy i americkým úřadům. Lustig v různých obdobích používal totiž celou řadu jmen, a dokonce si přivlastňoval i šlechtické tituly, které mu nepatřily.
Jisté je, že Lustig se během první třetiny 20. století pohyboval po Evropě i Spojených státech a opakovaně se dostával do hledáčku policie. Jeho podvody byly založeny především na schopnosti vystupovat jako příslušník společenské vrstvy, k níž ve skutečnosti nepatřil. Ovládal několik jazyků, dbal na oblečení a podle dobových popisů působil klidně a zdrženlivě. Falešný titul „hrabě“ se s jeho osobou nakonec spojil natolik, že jej pod ním evidovali také novináři a kriminalisté.
Ještě před pařížským případem používal různé investiční a finanční podvody. K jeho známým metodám patřila takzvaná rumunská schránka – zařízení, které mělo údajně dokázat kopírovat bankovky. Lustig při předvádění přístroje použil předem připravené pravé peníze, takže vznikl dojem, že stroj skutečně funguje. Poté jej za vysokou částku prodal a zmizel dříve, než zákazník zjistil, že žádné další bankovky nevytiskne.
Jak prodat Eiffelovu věž
Lustigův pařížský plán využíval skutečné historie Eiffelovy věže, která byla postavena pro světovou výstavu roku 1889 a její dlouhodobé zachování původně nebylo zajištěno. Gustave Eiffel získal právo provozovat stavbu na dvacet let. Po vypršení této lhůty měla přejít pod město a na krátkou chvíli se opravdu uvažovalo také o její demolici.
Věž nakonec zachránilo její praktické využití, zejména pro bezdrátovou telegrafii. Pokusy s radiovým přenosem zde probíhaly od konce 19. století a v roce 1909 vznikla pod Martovým polem stálá vojenská radiotelegrafická stanice. Eiffelova koncese byla od 1. ledna 1910 prodloužena o dalších sedmdesát let a ve dvacátých letech již Eiffelova věž nebyla bezúčelným pozůstatkem světové výstavy, jelikož od roku 1921 pravidelně sloužila k rozhlasovému vysílání.
Lustiga pravděpodobně přivedl k nápadu novinový článek o nákladech na údržbu a opravy věže. Z této skutečnosti vytvořil falešné rozhodnutí státu, nechal připravit dopisní papír s úředními znaky a představil se jako vysoce postavený představitel ministerstva pošt a telegrafů. Vzhledem k tomu, že Eiffelova věž skutečně sloužila jako významný radiokomunikační bod, nepůsobila vazba na tento úřad zcela nahodile.
Následně kontaktoval několik významných obchodníků s kovošrotem a pozval je k důvěrnému jednání do Hôtel de Crillon na Place de la Concorde. Oznámil jim, že kvůli technickým problémům a nákladné údržbě padlo rozhodnutí věž odstranit. Veřejnost se ovšem zatím nic dozvědět nesměla. Uchazeči proto měli zachovat mlčenlivost a předložit nabídku na přibližně sedm tisíc tun kovu.
André Poisson kupuje Eiffelovu věž
Volba nakonec padla na obchodníka jménem André Poisson. Lustig se s ním začal scházet samostatně a svůj podvod ještě rozšířil. Naznačil Poissonovi, že jako státní zaměstnanec nedostává plat odpovídající svému postavení a za výběr vítězné nabídky očekává osobní odměnu. Jinými slovy žádal o úplatek.
Poisson si ironicky žádost o úplatek vyložil jako důkaz korupce skutečného úředníka. Zaplatil tedy za údajná práva k demolici a současně poskytl Lustigovi úplatek. Údaje o přesné výši částky se v různých verzí rozcházejí, proto není vhodné uvádět jednu sumu jako nespornou. Jisté je, že šlo o dostatečně vysokou částku na to, aby Lustig po dokončení transakce okamžitě opustil Francii. Poisson následně zjistil, že dokumenty nemají žádnou hodnotu a žádný prodej věže se nekoná.
Mezinárodní zloděj
Prodej pařížské památky Lustigovu kariéru neukončil. V následujících letech působil převážně ve Spojených státech a k jeho osobě se váže i historka o podvodu na chicagském gangsterovi Al Caponem. Mnoho příběhů o Lustigových kontaktech s americkým podsvětím však získalo svou podobu až později, a tak je příběh potřeba brát s nadhledem.
Lustig se údajně s obávaným šéfem chicagského podsvětí skutečně setkal a přesvědčil jej, aby mu svěřil 50 000 dolarů. Peníze měly posloužit k výnosnému obchodu (či podvodu) a Lustig údajně sliboval, že během dvou měsíců Caponemu vrátí dvojnásobek. Ve skutečnosti s částkou nic neudělal a pouze ji uschoval. Po uplynutí smluvené doby se vrátil, předal Caponemu celou částku zpět a oznámil mu, že plánovaný obchod nevyšel. Capone, překvapen jeho „poctivostí“, mu měl za odměnu věnovat 5 000 dolarů.
Padělané bankovky
Doložená je však jeho činnost v oblasti padělání peněz. Ve třicátých letech se podílel na rozsáhlé distribuci falešných dolarových bankovek, což proti němu přivedlo americkou Secret Service, která tehdy vyšetřovala penězokazectví. V květnu 1935 byl Lustig v New Yorku zadržen. Klíč nalezený při prohlídce přivedl vyšetřovatele ke schránce na stanici metra Times Square, v níž objevili 51 000 dolarů v padělaných bankovkách spolu s vybavením souvisejícím s jejich výrobou.
Ani vězení jej zpočátku nezastavilo. V září 1935, krátce před plánovaným soudním procesem, uprchl z newyorského detenčního zařízení. Z okna se spustil pomocí provazu vyrobeného z prostěradel a před přihlížejícími údajně předstíral, že je čističem oken. Na svobodě však zůstal pouze několik týdnů. Policie jej znovu zadržela v Pittsburghu.
Lustig následně dostal patnáctiletý trest za padělání a dalších pět let za útěk. V dubnu 1936 byl dopraven do federální věznice Alcatraz. Muž, který se po většinu dospělého života pohyboval mezi falešnými jmény, padělanými dokumenty a finančními podvody, tak strávil poslední část života ve vězení. Zemřel 11. března 1947 ve federálním zdravotnickém zařízení ve Springfieldu ve státě Missouri ve věku 57 let.
