Komentář
Mezi Spojenými státy a Evropskou unií se blíží důležitá a složitá obchodní jednání. Ta probíhají na pozadí skutečných a rostoucích obav o stabilitu a budoucnost odvážného evropského experimentu.
Osmdesát let po skončení druhé světové války lze snadno zapomenout, jak mimořádným úspěchem bylo vytvořit a udržet tak širokou jednotu cílů mezi téměř všemi evropskými zeměmi na západ od nejvnitřnějších republik bývalého Sovětského svazu a Turecka. Celkem se jedná o 27 zemí. S výjimkou Švédska, Irska, Španělska a Portugalska byly všechny tyto země silně zasaženy druhou světovou válkou a přes mnohé z nich, včetně Německa, Itálie, Polska, Nizozemska, Belgie a Maďarska, se přehnaly rozžhavené hrábě války bojujících stran, často hned dvakrát.
Většina z nich byla také nemilosrdně bombardována ze vzduchu a Španělsko, ačkoli se světové války jako bojující strana neúčastnilo, završilo v roce 1939 občanskou válku, do níž zasáhly Itálie, Německo a Sovětský svaz. Konflikt zpustošil celou zemi a připravil o život víc než milion lidí.
Vybudovat z této strašlivé hekatomby fungující hospodářskou a společenskou konfederaci, v níž mezi jednotlivými zeměmi nedochází k násilným sporům a kde 80 let míru – zejména posledních 35 let v případě zemí dříve ovládaných Sovětským svazem – přineslo průměrnou životní úroveň na obyvatele odpovídající přibližně dvěma třetinám úrovně Spojených států, je nutno řadit k nejpozoruhodnějším a nejpozitivnějším úspěchům mezinárodní diplomacie v dějinách národního státu.
Výsledky těchto 27 evropských zemí ve srovnání s jejich vlastní individuální historií jsou pozoruhodně pozitivní. Jejich výsledky z hlediska konkurenceschopnosti však už tak povzbudivé nejsou. Pokud jde o podíl na světovém HDP v letech 2000 až 2025, Spojené státy vzrostly z 18 procent na současných 25–26 procent a Čína přibližně ze 7 procent na 18 procent, zatímco Evropa mírně klesla z 19 procent na 17 procent.
Existuje řada důkazů, že v rámci tohoto uspořádání bylo vynaloženo značné množství veřejných prostředků jako svého druhu „výkupné za společenský smír“ na vytvoření institucí a celoevropských politik, které měly ekonomickými prostředky odradit od jakéhokoli pokušení vrátit se k ničivým otřesům, k nimž se evropské dělnické a zemědělské vrstvy po vypuknutí Francouzské revoluce v roce 1789 nesčetněkrát uchylovaly se stále větší intenzitou.
Je riskantní příliš zobecňovat napříč tolika zeměmi a rozdílnými ekonomikami, ale obecně je třeba říci, že v důsledku těchto socialistických politik postupoval hospodářský růst pomaleji, byť byl rozdělen rovnoměrněji, než by tomu jinak pravděpodobně bylo.
Současným pozorovatelům nepřísluší kritizovat odhodlání zakladatelů Evropského společného trhu, předchůdce EU, upřednostnit mír a stabilitu před maximalizací hospodářského růstu. Faktem však zůstává, že Evropa nyní čelí zcela jiné výzvě obnovy než po hrůzách dvou světových válek a brutálním útlaku ze strany několika významných evropských vlád v meziválečném období.
Poměrně okleštěný systém kapitalismu, který přijala velká část EU, není v konečném důsledku konkurenceschopný vůči Spojeným státům a v mnoha ohledech ani vůči Číně. Tamní totalitní vláda manipuluje s hodnotou vlastní měny a cenami svého vývozu a funguje téměř zcela mimo rámec smysluplných mezinárodních dohod.
Náročná ekonomická rozhodnutí, před nimiž Evropa stojí, a správné odpovědi na ně budou téměř jistě znamenat radikální odklon od sociálnědemokratického modelu, kterým se řídí téměř celá Evropa od samých počátků nadnárodní spolupráce, zahájené vznikem Evropského společenství uhlí a oceli v roce 1951. Šesti původními členy společného trhu byly Francie, Německo, Itálie, Belgie, Nizozemsko a Lucembursko. Šlo o první krok ke spolupráci mezi šesti zeměmi, které všechny utrpěly za druhé světové války strašlivé škody, a to nejen materiální, ale také v podobě hlubokých a smrtících jizev zanechaných nacismem, fašismem a kolaborací s brutálními zahraničními nepřáteli.
O životaschopnosti institucí nové Evropy nyní panují vážné politické pochybnosti. V praxi vlády členských států jmenují komisaře odpovědné za jednotlivé oblasti politiky a tito komisaři fungují podobně jako členové národního kabinetu pověření konkrétními resorty. Jednotlivě však nejsou přímo odpovědní Evropskému parlamentu ve Štrasburku.
V konečném důsledku to byly ještě více než obavy z přistěhovalectví právě nedemokratické evropské praktiky, kdy se z Bruselu valily administrativní směrnice týkající se každého myslitelného tématu, které nebyly schváleny legislativním procesem ani přijaty volenými zástupci a proti nimž údajně nebylo možné se odvolat, co odradilo těsnou většinu britské veřejnosti a před deseti lety vedlo k hlasování o vystoupení Spojeného království z EU.
Když došlo na lámání chleba, Velká Británie nedokázala ospravedlnit podřízení demokratického parlamentního systému, který se postupně vyvíjel po 800 let od vydání Magny charty a ve srovnání s většinou evropských zemí za relativně malého násilí, velmi dobře míněnému, avšak zcela nedospělému systému v Bruselu. (Za posledních 960 let zemřelo násilnou smrtí rukou svých soupeřů šest britských panovníků a pouze jednou došlo k dočasnému svržení ústavního systému, o které se pokusil Oliver Cromwell.) Ani Brusel není pro Brity věrohodným zdrojem autority: Belgie vznikla v roce 1830 jako nárazníkový stát především díky státnickému umění dlouholetého britského ministra zahraničí a premiéra vikomta Palmerstona a nikdy nebyla významným politickým centrem.
Má-li se posílit loajalita Evropanů k integrovanému politickému systému, a nikoli pouze k alianci a zóně volného obchodu, bude se muset Brusel demokratizovat. Současné vedení se však namísto toho snaží nepraktický režim jednomyslného rozhodování nahradit rozhodováním prostou většinou. Pokud k tomu dojde, evropská vláda se zhroutí, experiment selže a obchodní jednání se Spojenými státy se promění v bezhlavé soupeření mezi dnešními údajnými evropskými partnery, zejména Francií a Německem.
Evropa stojí na dvojí křižovatce: politické a ekonomické.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusejí odrážet stanoviska Epoch Times. Překlad byl redakčně upraven.
–ete–
