Komentář
Následující komentář je lehce upravený přepis části podcastu Victor Davis Hanson: In His Own Words z 8. července.
Evropa je rozhořčená. Je velmi rozzlobená. Ona je rozzlobená pořád, ale v posledních dvou týdnech jako by to bylo obzvlášť silné. – mimořádně ostrý hněv vůči Spojeným státům obecně a vůči prezidentu Donaldu Trumpovi zvlášť.
A známe důvody. Rozzlobilo je, že na ně byla uvalena cla. Už ale nezmínili, že vůči Spojeným státům vykazují obrovský obchodní přebytek. Pobouřily je Trumpovy šovinistické a bombastické řeči o anexi Grónska. Jakkoli byly bombastické, neměl snad v něčem pravdu? Vždyť jde o strategicky zásadní území v Severní Americe, které je kolonií vzdáleného Dánska. Během druhé světové války o něj Dánsko fakticky přišlo, protože samo nedokázalo tuto strategickou oblast ubránit, a Spojené státy mu je po válce vrátily. Během studené války ho Spojené státy chránily, měly tam základny a dodnes jsou jedinou mocností dost silnou na to, aby zabránily čínskému a ruskému pronikání do této oblasti.
Takže v této kontroverzi existovaly argumenty na obou stranách. Jsou velmi rozzlobení, protože Donald Trump hodlá stáhnout část vojáků z NATO. Nepůjde o mnoho, jen o několik jednotek a možná i některá letecká křídla, která nepřesune zpět do Spojených států, ale do Tichomoří a Asie, kde podle něj nepředstavuje existenční hrozbu Rusko, nýbrž Čína.
Proč jsou tedy tak rozhořčení? Zjevný důvod je ten, že Spojené státy nesou zhruba 16 až 20 procent skutečných nákladů rozpočtu NATO, ale když započítáte režii, logistiku, zpravodajské služby a jaderné odstrašení, je to spíš kolem 50 procent. Spojené státy budou ročně vydávat jeden a půl bilionu dolarů a Evropa se této částce jako celek ani nepřiblíží.
Jejich argument zní, že nyní čelí Rusku a že USA nechápou, že Rusko může vpadnout do Pobaltí nebo do Polska. To chápeme. Máme tam rozmístěno přes 70 tisíc vojáků a tyto země nadále zůstávají pod americkým jaderným deštníkem, a Trump už Putinovi vysvětlil, že vstup do Evropy kdekoli, v jakémkoli sektoru a kdykoli bude znamenat překročení červené linie.
Existují ale hlubší důvody, proč jsou tak rozzlobení. Tohle jsou jen bezprostřední příčiny. Během mistrovství světa jsme viděli vůči nám dobrou i špatnou tvář Evropy. Lidé, kteří přijeli na jednotlivé zápasy do vnitrozemí Spojených států, se setkali s obyvateli Kansasu, Missouri, amerického Jihu, venkovské, příměstské i zemědělské Ameriky – a líbili se jim.
Byli sami překvapeni, že si je oblíbili. Byli pohostinní. Byli velkorysí. Byli laskaví. Byli skromní. V podstatě uvěřili obrazu, který o těchto lidech vytvořily pobřežní elity – že jde o politováníhodné, zaostalce, nenapravitelné a, slovy Joea Bidena, odpad, smetí či hlupáky. Když je ale poznali na vlastní oči, velmi si je oblíbili.
Zároveň však Brusel oslavoval své vítězství nad námi a samozřejmě se posmíval Trumpovi – jeho tanci i jeho údajnému zásahu, kterým měl dosáhnout návratu jednoho hráče. Starý antiamerikanismus tak znovu vyplaval na povrch. V tomhle jim ale musíme přiznat kus pravdy. Pět set let, zhruba od roku 1500 do – řekněme, že si zvolíme rok 1940 – totiž Evropa téměř řídila svět.
Londýn byl finančním hlavním městem světa. Paříž byla kulturním hlavním městem světa. Spojené státy byly drzým nováčkem. Neměly fungovat. Lidé, kteří z Evropy odešli a založili Spojené státy, nepocházeli z aristokracie ani plutokracie. Byli to chudí a odstrkovaní. Evropa si proto teoreticky myslela, že v této amerokratické společnosti se jednoduše zbavuje svých nejhorších lidí.
Jenže to nebyla pravda. Zbavovala se svých nejdynamičtějších, nejdobrodružnějších a nejodvážnějších lidí ochotných riskovat. Když Spojené státy získaly světové postavení během první světové války a zejména po druhé světové válce vedly studenou válku, Evropané viděli, že právě tato zvláštní, ale jedinečná a brilantní ústava spolu s kapitalismem volného trhu, ochranou soukromého vlastnictví a odporem k socialismu vytvořily dynamickou ekonomiku a že přínosem byla také legální, různorodá a na zásluhách založená imigrace – alespoň donedávna.
A tím se dostávám k tomu, že část problému spočívá ve ztracené slávě. Jen Evropská unie má 450 milionů obyvatel. Země NATO jich mají ještě více. Když se tato čísla překryjí, jde zhruba o 500 milionů Evropanů. Jsou vysoce vzdělaní. Jsou to západní národy. Jsou dědici, ba přímo tvůrci západního dědictví.
Přesto podle každého ukazatele hospodářského i kulturního vlivu zaostávají. Není to proto, že by jim chyběl talent. Přitom jde o brilantní lidi. Důvodem je, že přijali určitou agendu. Ta spočívá jednoduše v tom, že chtěli nahradit fosilní paliva zelenou energií, která je nespolehlivá a neefektivní, a tím přišli o svou globální konkurenceschopnost.
Přijali socialistický model přerozdělování, v jehož rámci se zaměřují na lidi, zejména z vyšší střední třídy a podnikatelské vrstvy. Aristokracii sice nechávají na pokoji, ale jde spíš o konformní skupinu lidí, která postrádá dynamiku. Nemají lidi, kteří by založili Google, nemají svého Jeffa Bezose ani Elona Muska. Takoví lidé by v Evropě neměli prostor působit tak, jak mohli ve Spojených státech.
Mají také otevřené hranice. Za úpadek Evropy nenese větší odpovědnost nikdo než Angela Merkelová. Byla architektkou otevřených hranic a rychlého přílivu nelegálních migrantů, zejména z Blízkého východu. V některých zemích, například v Německu, tvoří lidé narození v zahraničí už 16 procent populace a nedaří se je asimilovat, kulturně začlenit ani integrovat. Kromě toho až do příchodu Donalda Trumpa na scénu odmítali vydávat peníze na obranu. Místo toho světu kázali o svém pacifismu, socialismu a zelené energetice, zatímco nakupovali zemní plyn a činili se závislými na Rusku Vladimira Putina.
Kam tím mířím? Vědí, že jejich agenda nefunguje. Dívají se na Spojené státy a vidí, že těží téměř 14 milionů barelů ropy denně. Jsou největším světovým vývozcem zemního plynu a mají prosperující ekonomiku volného trhu. Tři sta čtyřicet milionů Američanů vytváří hrubý domácí produkt o 10 bilionů dolarů vyšší než 500 milionů Evropanů.
Říkají si: „Tohle funguje, zatímco to, co děláme my, nefunguje.“ A právě to je naplňuje vztekem, protože ten neduh je léčitelný. Spojené státy za to navíc nesou zvláštní díl odpovědnosti, protože do Evropy do určité míry vyvezly politiku DEI (diverzity, rovnosti a inkluze), fanatismus kolem zelené agendy i myšlenku zcela otevřených hranic za Baracka Obamy a Joea Bidena.
Na rozdíl od nich se však Spojené státy změnily a mají mechanismy nápravy. Když dnes s Evropou mluvíme, nemluvíme k ní povýšeně ani mentorujícím tónem. Říkáme jí: „Nedělejte to, co jsme dělali my, protože to z vás udělá kontinent druhé kategorie.“ Tímto směrem jsme také směřovali a i dnes máme lidi, kteří by se k němu chtěli vrátit – ale nevydávejte se tímto směrem.
Chceme být rovnocenným partnerem, nikoli partnerem nadřazeným. Kdyby Spojené státy a Evropa spojily své síly a naplno využily svůj potenciál, byly by na světové scéně nezastavitelné. Nemyslím tím ve smyslu mocenského rozpínání, imperialismu nebo kolonialismu, ale jejich hranice by byly bezpečné a nikdo – ani Čína, ani Rusko, ani teroristé z Blízkého východu – by si netroufl je napadnout.
Bohužel dnes Evropané vědí, že lék, který by jim mohl vrátit dynamiku, význam a vliv, se jim zdá horší než samotná nemoc.
Přetištěno se svolením deníku The Daily Signal, publikace nadace The Heritage Foundation.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusejí odrážet stanoviska Epoch Times.
–ete–
