Komentář (přepis)
Dnes bych rád hovořil o krizi, které čelí Evropa, konkrétně o její vlastní implozi v rozličných oblastech – energetiky, populace, porodnosti a obrany. Například Německo systematicky zavírá své jaderné elektrárny a nějakou dobu i elektrárny na výrobu elektřiny ze zemního plynu.
Věřte tomu nebo ne, ale spoléhá se spíše na ropu a uhlí. Výsledkem tohoto záměrného příklonu k větrné a solární energii na úkor fosilních paliv a jaderné energie je však to, že spotřeba elektřiny v Německu stojí přibližně čtyřikrát více než v průměru v celých Spojených státech. To však není jediný problém.
Německo se deindustrializuje. A tím myslím, že kvůli těmto vysokým cenám energie a regulacím přichází o zhruba 200 000 pracovních míst v automobilovém průmyslu. Jeho ekologická nařízení, zejména nařízení týkající se elektromobilů, způsobila revoluci v automobilovém průmyslu v tom smyslu, že se neprodávají do zahraničí tolik jako v minulosti.
Kromě toho je Německo odzbrojeno. Mají jen asi 125 útočných letadel. Mají velmi málo obrněných vozidel. Jejich aktivní armáda čítá jen asi 180 000 vojáků.
V zemi žije 84 milionů lidí. Míra porodnosti se blíží hodnotě 1,4. Vím, že tady ve Spojených státech máme problémy s hodnotou 1,6, ale [Německo má pouhých] 1,4.
A nemají hranice. Zejména v posledních letech kancléřství Angely Merkelové si do Německa jen tak nakráčelo milion až dva miliony nelegálních přistěhovalců. Co se týče procenta narozených v zahraničí, má Německo více narozených v zahraničí než Spojené státy, které nemají hranice na jihu, alespoň dokud nenastoupí Donald Trump. Dvacet procent německé populace tvoří lidé narození v zahraničí.
Proč se o tom všem zmiňuji? Protože Německo je tradičně tahounem evropské ekonomiky, a dokonce i kultury, a začíná se hroutit. Euro, měřítko evropského finančního zdraví, je právě teď, když o tom mluvím, na konci prosince, zhruba na úrovni jednoho dolaru za jedno euro, a někdy dokonce ještě méně.
To je velmi zvláštní, protože když jsem kdysi vedl cestovní kancelář, která jezdila do Evropy, vzpomínám si na rok 2008, euro bylo za 1,6, téměř 1,7 dolaru. Takže to, co se děje, je, že Německo… myslím, že bychom to pojmenovali tak, že podniká pomalou sebevraždu.
Ale zde je právě ta ironie. V září 1944, na vrcholu druhé světové války, měl ministr financí za Rooseveltovy vlády, Henry Morgenthau, plán pro poválečné Německo, když bude poraženo.
Nechtěl další válku – prusko-francouzskou válku v letech 1870-71, první světovou válku, druhou světovou válku. Řekl: „Dost.“ Co tedy udělal? Předložil plán, který počítal s deindustrializací Německa, vylidněním Německa, změnou jeho hranic. Skoro jako by se z něj snažil udělat něco podobného, jako je Tacitův popis Německa z prvního století našeho letopočtu, tedy pasteveckou, agrární společnost. Vlastně to i výslovně řekl.
Když se to dozvěděl Joseph Goebbels, řekl: „Panebože, to je dar. Prohráváme válku. Řekneme všem Němcům, že nás chtějí na věky proměnit v pastýřskou společnost. Budeme umírat hlady. A i když lidé nemají nacisty rádi, protože jsme zničili zemi, oni budou ztrácet ještě víc – a budou bojovat.“
Naštěstí George Marshall, náčelník generálního štábu armády, exprezident Herbert Hoover a další šli za Rooseveltovou administrativou a řekli: „Pokud zavedete tento plán, budou bojovat na život a na smrt. A my jsme Německo bombardovali. Takže až se dostaneme do Německa, uvidíte, že už je téměř vylidněné.“ A tak se i stalo.
Výsledkem bylo zrušení Morgenthauova plánu, který by Německo trvale vylidnil, odzbrojil a deindustrializoval.
Co tím chci říci, když uvádím tento historický příklad? My, vítězové druhé světové války, jsme si mysleli, že vnucování plánu záměrné deindustrializace, depopulace, odzbrojení, otevřených hranic, zničených hranic by bylo příliš kartaginské, a tak jsme od toho ustoupili. A teď uplynulo 80 let od odmítnutí Morgenthauova plánu a německý národ, respektive německé vedení, ho v podstatě aktualizovalo a vnutilo si ho dobrovolně, nikoli z donucení. To je tragická ironie a všichni bychom se nad tím měli velmi pozorně zamyslet.
Převzato se svolením The Daily Signal, publikace The Heritage Foundation.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusí nutně odrážet stanoviska Epoch Times.
–ete–
