Nikola si už vyzkoušela život na Mallorce i na Tenerife, až si ji nakonec získal velkolepý Madrid. Španělsko přitom ani nebylo součástí jejích původních plánů. Už jako dítě si hrávala na Španělku, poslouchala španělskou hudbu a také její první dovolená byla ve španělské Malaze. Poprvé vycestovala do Španělska za prací v roce 2021, kdy šlo jen o alternativu k USA. Tehdy vůbec neovládala jazyk, neznala mentalitu Španělů ani to, jak to chodí v práci. Do Madridu už ale vycestovala s velkými zkušenostmi a dnes denně mluví třemi jazyky, získala větší trpělivost i kousek španělského temperamentu.
Epoch Times: Madrid je místo, kde jste se rozhodla začít svou životní změnu. Jak to tehdy celé začalo? Proč vás to tam táhlo?
Nikola Noveková: Upřímně, o Madridu jsem nikdy neuvažovala jako o místě, kde bych chtěla žít. Vždycky jsem chtěla žít u moře, a proto jsem také rok žila na Mallorce a více než dva roky na Tenerife. Tam jsem poznala svého přítele, který je z Madridu. Když mi řekl, že se bude muset na nějaký čas vrátit domů, rozhodla jsem se, že půjdu s ním a vyzkouším život na novém místě.
Vydala jste se vysloveně za španělským dobrodružstvím, ale byly tehdy ve hře i jiné lokality?
V roce 2019, když jsem ještě studovala na vysoké škole, jsem se zúčastnila programu Work and Travel USA. Tři měsíce jsem tam pracovala jako plavčice a potom jsem cestovala po USA. Bylo to nejlepší léto mého života a samozřejmě jsem chtěla v roce 2020 jet znovu. Bohužel tehdy přišla pandemie a hranice do USA byly na dva roky zavřené. Hledala jsem alternativy, jak se do USA dostat na jiná víza. V roce 2021 to ještě nebylo možné, proto jsem nakonec odjela do Španělska. Náhodou jsem narazila na příspěvek na Instagramu, že hledají fitness animátory na Mallorku. Představa, že budu někde na pláži předcvičovat jógu, mi připadala úžasná. V mladším věku jsem se bála vycestovat do zahraničí sama. Kdysi dávno jsem uvažovala také o Rakousku a Norsku. Nakonec jsem odjela do USA s kamarádkou a to mě nakoplo.
Jak teď s odstupem času hodnotíte své rozhodnutí?
Zahraničí člověku otevře oči. Opustí svou bublinu a zjistí, že ve světě to funguje jinak. Také ho to velmi posílí. Hodně času trávíte sami a jste vystaveni emocím a pocitům, které jsou úplně nové. Nemluvě o jazykové bariéře a jiné mentalitě, která nám ukáže jiný pohled na život. Nesmíme zapomenout ani na každodenní vystupování z komfortní zóny. To vás posune nejvíce.
Vzpomínáte si také na reakce svých známých ještě v době, kdy jste o stěhování teprve uvažovala?
Moje maminka mě vždy podporovala v tom, abych vycestovala do zahraničí. Věděla, jak důležitá a velká zkušenost to je. Podporovali mě také moji přátelé. Samozřejmě nikdo z nich netušil, že tu nakonec zůstanu několik let. Teď mi už často říkají, že jim chybím a chtěli by, abych se vrátila.
Mnozí se ale na život u moře dívají skrz prsty… Proč mu často nedávají šanci?
Každý je jiný a má jiné priority i vkus. Někteří lidé mají například raději hory než moře. Také se dívají na ekonomickou situaci dané země. Jižní země Evropy mají slabší ekonomiku než severní. Dalším důvodem může být migrace, například z Afriky, z níž mají mnozí respekt. U pobřeží jsou také jiné klimatické podmínky. Z pohledu některých lidí je u moře méně pracovních možností. Důvodů je tedy hodně, ale s těmito se setkávám nejčastěji.
Když to člověk poslouchá ze všech stran, poměrně těžko se hledá odvaha své plány opravdu uskutečnit…
Já si plány vytvářím spíše z krátkodobého než dlouhodobého hlediska, protože nikdy nevím, co se stane. Nikdy také nevylučuji možnost, že bych se vrátila zpět na Slovensko. Uvědomuji si, že každým dnem stárnu a času se svou rodinou a přáteli si vážím stále více. Jsem člověk, který se obvykle rozhoduje intuicí a srdcem, a většinou se neřídím názory druhých. Ráda si názor vyslechnu, ale pokud to tak necítím, tím názorem se neřídím. V den, kdy budu cítit, že je čas na změnu, nebo změním názor na určitou věc, ji udělám.
Jak jste si to vlastně celé představovala? Někdy jsou totiž naše představy trochu idylické…
Samozřejmě, i já jsem si některé věci idealizovala. Představovala jsem si, že budu dělat to, co mě baví, volný čas budu trávit na pláži, něco si vydělám a budu si život užívat. Naučím se nový jazyk, poznám nové lidi a procestuji, co se bude dát. To byla moje představa.
A realita?
Realita byla taková, že jsem si najednou začala uvědomovat všechny odlišnosti a ne všemu jsem se dokázala hned přizpůsobit. Jako první jsem si všimla jiné mentality. Ta se ale liší i podle místa a lidé mohou být různí. Na Mallorce jsem se setkala spíše se Španěly, kteří ke mně nebyli nejmilejší, například v obchodech nebo v nemocnici. Velmi mi tam dávali najevo, že se se mnou nehodlají bavit anglicky, a byli odměření. Překvapilo mě to, protože Mallorca je turistická destinace.
Druhou věcí byla byrokracie. Měla jsem problém založit si i účet v bance. Měla jsem pocit, že se jim prostě nechtělo. Na podobný problém jsem narazila ve zdravotnickém centru, kde mě odmítli vyšetřit, protože v systému nedokázali dohledat moje číslo sociálního pojištění. Jinak bylo všechno ostatní podle mých představ.
Později jsem v Madridu a na Tenerife narazila na další problémy. Podmínky pro získání pronájmu byly úplně jiné. Žádali od nás výpisy z účtu, minimálně poslední tři výplatní pásky, musela jsem být nejméně šest měsíců zaměstnaná u dané firmy, dva depozity plus nájem. Problém nastal i při hledání nové práce, kdy moje žádosti úplně ignorovali.
Jak to celé ovlivnilo váš současný život v Madridu?
Madrid mi rozhodně dal větší trpělivost, ale také nové přátele a novou práci. Dal mi nový start do života i nové zkušenosti. Myslela jsem si, že mě už nic nepřekvapí, ale mýlila jsem se. A také mi dal odhodlání a ještě větší odvahu, než jsem měla.
Sama říkáte, že Španělsko má dveře otevřené pro každého… Jaké dveře se otevřely vám?
Španělsko má dveře otevřené pro každého, ale možná ne každému by vyhovovalo. Mně se otevřely v mnoha oblastech. Denně mluvím třemi jazyky, získala jsem zkušenosti v komunikaci i v pracovní oblasti. Cítím velký osobní rozvoj, měla jsem možnost ukázat svůj potenciál a nebát se být sama sebou, což má opravdu velkou hodnotu. Jsem vděčná, že jsem měla možnost inspirovat a motivovat lidi, ať už v práci, nebo v plnění vlastních snů. Příležitosti jsou všude kolem nás a je jedno, kde se nacházíme.
Jak byste popsala svůj každodenní život?
Myslím, že můj život se v Madridu až tak neliší od toho klasického, který máme na Slovensku. Ráno jdu do práce nebo pracuji z domova až do 17 hodin. Přestávky využívám ke vzdělávání, přípravě obsahu na svůj Instagram nebo upravuji podcast. Potom jdu cvičit nebo se setkám s přáteli a zajdeme si posedět na tapas. U moře to bylo jiné, protože jsem volný čas trávila na pláži nebo u bazénu. O víkendech obvykle cestuji s přáteli po okolí.
Pracuji pro český trh jedné automobilové společnosti. Momentálně jsem spokojená, protože jsem si chtěla najít práci, v níž budu moct pracovat i z domova, a tato práce je hybridní – tři dny pracuji z domova a dva dny v kanceláři. Při dobré organizaci se stíhám věnovat i osobním projektům – ať už editování mého podcastu „Kávička přes oceán“, nebo svému instagramovému profilu Slovenka_v_spanielsku. Situace v Madridu je taková, že je člověk rád, když má nějakou práci. Ale to už asi začíná být globální.
Kdybyste se na to podívala z pohledu Slovenky, co byste vyzdvihla?
Asi úsměv na tváři a zdvořilost. Tady je úsměv na tváři úplně přirozený, často se na sebe navzájem usmějeme jako úplně neznámí lidé. Poměrně rychle jsem si zvykla i na pozdější obědy a večeře.
Madrid je ale známý také poměrně hlučným životním stylem místních. Jak to opravdu je?
Záleží na lokalitě. Ano, v centru města jsou podniky otevřené déle, Španělé se rádi baví, ať už jen s přáteli u tapas, nebo v klubu. Samozřejmě se tu hodně žije také fotbalem. Protože je tu i mnoho turistů, centrum bývá téměř pořád úplně plné, kromě léta, tedy července a srpna, kdy jsou tu strašná vedra. Když jdete dál od centra, jsou to klasická sídliště, kde už tak rušno není. Jsem ale ráda, že poměrně hodně lidí je venku i po 23. hodině. Aspoň se nebojím jít domů.
Jak vypadá čtvrť, ve které bydlíte vy?
Obvykle má každé barrio, tedy sídliště nebo čtvrť, o víkendech nějaký trh. V naší čtvrti se například scházejí různí sběratelé a prodávají nebo si vyměňují své sbírky. Je tu množství malých barů a podniků. Španělé milují posezení na terase se svými přáteli a setkávání u tapas. Tak je to i tady. Ve čtvrti, kde bydlím, žije také hodně lidí z Jižní Ameriky, takže má trochu jihoamerickou atmosféru.
A co mañana?
V Madridu jsem se já osobně s odkládáním věcí na zítřek nesetkala. Možná jen pokud jde o elektřinu, když nám jednou vypadla a společnost řekla, že přijde „mañana“.
Je i po takové době něco, s čím stále ještě trochu bojujete?
S hledáním dobré práce a bydlení. Opět ale záleží na pracovním odvětví, v němž si práci hledáte. Marketing, HR – tam jsou velké tlačenice. Člověk může mít i štěstí, ale znám mnoho lidí, kteří poslali životopis na 200 různých pracovních pozic a nikdo se jim neozval. Na většině pozic je tu velká konkurence. Dalším minusem jsou vysoké ceny nájmů. Pokud seženete něco pod 1 000 eur, je velmi pravděpodobné, že jde o podvod, má to určité vady, problémy nebo je to v lokalitě, kde člověk opravdu nechce bydlet.
Každá lokalita má přirozeně své výhody i nevýhody, Madrid je však obecně považován za jedno z nejlepších míst pro život ve Španělsku…
Je to obrovské město, jsou tu možnosti osobního rozvoje a také se řadí mezi bezpečnější místa. Člověk se tu nenudí, vždy je co dělat, bývá tu množství koncertů, oslav, jsou tu dobré školy i zdravotnictví. Nachází se také přesně uprostřed Španělska. Za hodinku můžete být autem v horách a za dvě hodiny vlakem u moře. Pokud tu má člověk dobrou práci, je to ideální.
Jaká by byla vaše doporučení pro ty, kteří uvažují o životní změně a oslovuje je právě Španělsko?
Doporučila bych jim jít si to nejprve jen vyzkoušet a zvážit, zda se jim to zalíbí. Je to jako v začínajícím vztahu. Buď se zamilujete, nebo si řeknete, že to není nic pro vás. Nedoporučuji nechávat vyřizování dokladů, bydlení či práce na poslední chvíli, protože právě tyto věci vás mohou velmi snadno demotivovat, pokud se zkomplikují. Rozhodně však doporučuji do toho jít a nebát se. Pokud je to skutečně váš sen a strach vám bude bránit, abyste si ho splnili, jednoho dne toho budete litovat. Obvykle je strach tou největší stopkou, která nás dělí od splnění snů.
Děkujeme za rozhovor!
–etks–
