Tradiční role manželky a matky získává mezi ženami opět na oblibě.
Nad některými titulky zůstává člověk stát s otevřenou pusou, protože jdou naprosto proti proudu. Přesně to se mi stalo nedávno, když jsem narazila na následující titulek v deníku The Guardian: Rozhodla jsem se nemít děti. Nečekala jsem, že si tím vyberu i samotu.
Následoval překvapivě upřímný článek o málo diskutovaných dopadech života bez dětí. Ačkoli je tento způsob života často vykreslován jako bezstarostný a zábavný, autorka Cassidy Randallová přiznává, že ji překvapilo, kolik vyloučení z běžného života s sebou ve skutečnosti přináší, protože čím dál více jejích přátel má děti a plně se ponořilo do kultury rodičovství.
Tento příběh jako by znovu naznačoval, že se mění společenské nálady. Vidět to můžeme například na rostoucí oblibě žen, které se hlásí k tradiční roli manželky a matky (tzv. trad wife), na Instagramu, nebo na silně prorodinných výrocích hráče amerického fotbalu Harrisona Butkera z týmu Kansas City Chiefs, které vzbudily velkou pozornost počátkem roku 2024. Zatímco dříve bylo mezi ženami populární volit si prestižní kariéru, dnes je stále módnější být ženou v domácnosti.
Vedlejším efektem tohoto trendu je však rostoucí obliba zesměšňování žen, které se touto tradiční cestou nevydaly – ať už z vlastního rozhodnutí, nebo nikoliv. Takové ženy bývají označovány výrazy jako „feminacistky“ nebo „mazlící se Taylor Swiftky s kočkami“ a lidé jim s potěšením přejí, ať si užívají svého osamělého života.
Zlatá příležitost
Je samozřejmě lákavé pouštět se do takového zesměšňování, protože role se obrátily a teď jsou na koni odpůrci feminismu, který po dlouhou dobu dominoval. Ale uvědomili jste si někdy, že když tyto ženy odsuzujeme a kritizujeme, přicházíme zároveň o zlatou příležitost skutečně změnit jejich názor a obrátit jejich srdce směrem k dětem?
Jedna část článku Cassidy Randallové nám naznačuje, jak by to mohlo jít. Zmiňuje, že se snažila navázat kontakt s přáteli, kteří mají děti, a zvala je na společné zábavné aktivity. Ti však byli už zaneprázdnění zábavou s dalšími rodiči a jejich dětmi. „Nikdo mě nepozval, abych se k nim přidala,“ říká Randallová a dodává, že její přátelé si možná mysleli, že by pro ni byla událost plná dětí jen přítěží.
V podstatě Randallová naznačuje, že by ji pozvání na takovou „dětskou“ akci velmi potěšilo, i kdyby byla chaotičtější, špinavější nebo méně organizovaná, než na jaké je zvyklá.
A právě tady, myslím, přicházíme o zlatou příležitost obrátit srdce více žen ke vřelému přijetí dětí. Co kdyby rodiny začaly víc zapojovat bezdětnou kamarádku – nebo mladší známou – do svého každodenního života? Nemusí jít o nic velkého nebo okázalého. Stačí třeba pozvání na dětský basketbalový zápas, večerní procházka na hřiště nebo neplánovaná večeře.
Ano, tyto ženy tak uvidí i stinné a náročné stránky výchovy – bitvy o to, kdo sní hrášek na talíři, nebo hysterické záchvaty únavy. Vám jako rodičům to možná bude trapné, zatímco bezdětná žena si náhle uvědomí, jak těžké je vychovávat děti.
Ale když tyto ženy začleníte do každodenních výzev rodinného života – a uděláte z nich třeba čestné tety – stane se ještě něco jiného: zažijí lásku, radost a úžas, které přináší blízké pouto s dítětem. A jak ví každý rodič, tato láska vás jako člověka změní.
Radosti rodičovství
Především nás dělá méně sobeckými. Velmi výmluvně to ilustruje úryvek z románu Cranford od Elizabeth Gaskellové, který líčí život žen v malém anglickém městečku v 19. století. V jedné kapitole dvě postavy pročítají staré dopisy, které mapují námluvy, manželství a následné mateřství jedné mladé ženy. Zatímco dopisy z doby námluv byly plné přání a žádostí o módní oblečení, pozdější dopisy z období mateřství ukazují, jak se celý její pohled na svět změnil. Zjevně totiž rozstříhala ty samé módní šaty, aby z nich ušila oblečení pro své děťátko. „Bylo roztomilé sledovat v dopisech, které si mladá matka s babičkou zjevně vyměňovala poměrně často, jak se dívčí marnivost postupně vytrácela z jejího srdce díky lásce k dítěti,“ píše Gaskellová.
Za druhé, děti nám pomáhají přemýšlet o budoucnosti. Když nejsme obklopeni dětmi, máme tendenci soustředit se jen na sebe a na potěšení, které můžeme získat tady a teď. Ale jakmile se děti stanou blízkou součástí našeho života, začneme najednou zvažovat, jak jsou ovlivněny rozhodnutími – osobními i politickými – která činíme dnes. A velmi často jsme ochotni přijmout těžká rozhodnutí a oběti právě proto, aby tyto děti měly zítra lepší život. To ostatně vystihl i John Adams, když poznamenal, že musel studovat válku a politiku, aby jeho synové mohli studovat matematiku a filozofii, a jeho vnuci umění.
A nakonec, děti obracejí naši mysl k Bohu. Jak jsem už dříve poznamenala, právě dítě přimělo zesnulého autora Whittakera Chamberse začít uvažovat o existenci Vyšší moci – a tento moment popisuje i ve své autobiografii Witness (Svědek). Tyto úvahy ho nakonec vyvedly z komunismu a přivedly k životu ve službě pravdě a spravedlnosti, a to i za cenu velkých osobních obětí. Pokud mohla přítomnost dítěte způsobit tak zásadní proměnu u zatvrzelého komunistického špiona, proč by děti nemohly změnit i srdce a mysl dnešních žen, které jsou uvězněny v ideologii feminismu?
Kyvadlo popularity se v každé generaci kýve tam a zpět. V tuto chvíli se zdá, že je na straně tradičních rodin a dětí. Nepromarněme tuto příležitost tím, že ji obrátíme jako zbraň proti těm, kdo zastávají opačný názor. Místo toho je přivítejme ve svých rodinách s otevřenou náručí a ukažme jim, o co přicházejí.
–ete–
