Vstupujeme do světa, kde si lze dítě doslova objednat.
Komentář
Mají mít muži právo nechat své buňky upravit tak, aby se mohli stát biologickými matkami? Mají mít ženy po přechodu totéž právo, pokud jejich vlastní vajíčka už nejsou životaschopná? A ještě zásadněji – máme mít všichni právo udělat cokoli, jen abychom měli dítě, pokud si to přejeme, a získat právě to dítě, které chceme?
Tyto otázky už dávno nejsou jen námětem pro autory sci-fi. Vědci nedávno oznámili, že geneticky upravili lidské kožní buňky tak, aby se z nich stala vajíčka – včetně buněk mužů (cílem je do budoucna umožnit, aby oba partneři stejného pohlaví měli s dítětem genetické pouto). Po dalších genetických úpravách byla vajíčka oplodněna metodou IVF a vzniklá embrya sledovali biotechnologové až do chvíle, kdy byl pokus ukončen a embrya zničena.
Dosud nebylo pomocí této techniky dosaženo těhotenství. To však není velká útěcha. Vědci plánují ve výzkumu pokračovat a sotva lze pochybovat, že jakmile překonají zbývající technické překážky, někdo použije tato „kožní embrya“ k vytvoření těhotenství. Co by jim v tom mělo zabránit – kromě sebekontroly, které má tato oblast zatím velmi málo?
Vytváření vajíček z kožních buněk je jen nejnovějším příkladem narůstající reprodukční anarchie, která mění samu podstatu naší kultury. Embrya vytvořená metodou IVF (oplodnění ve zkumavce) jsou už nyní podrobována preimplantační genetické diagnostice (PGD), aby se rozhodlo, která z nich budou vybrána k implantaci – ať už ze zdravotních důvodů, kvůli pohlaví nebo vzhledu – zatímco „odmítnutá“ embrya jsou zmrazena, zničena jako biologický odpad nebo darována k výzkumu.
Mezitím se v Číně narodily geneticky upravené děti vytvořené technikou CRISPR, což posouvá společnost směrem k nové éře eugeniky, v níž je rovná hodnota všech lidí ohrožena genetickou manipulací. CRISPR může být nejmocnější technologií, jaká kdy byla vynalezena, protože umožňuje měnit jakýkoli organismus či buňku na přání. Pokud se zásah provede do spermie, vajíčka nebo raného embrya, změny se přenášejí i na další generace.
Technologové už také dokážou manipulovat s vajíčky a spermiemi tak, aby embryo mělo tři biologické rodiče. Údajně má jít o způsob, jak zabránit přenosu mitochondriálních onemocnění. Tuto metodu však lze využít i k vytváření nových forem polygamních rodin, kde má každý z partnerů s dítětem genetické pouto.
Asexuální lidská reprodukce byla rovněž uskutečněna – bez nutnosti spermie – pomocí klonování známého jako přenos jádra somatické buňky (SCNT), tedy stejné techniky, jaká byla použita při vytvoření ovce Dolly. Pokud by bylo klonované embryo někdy implantováno, narozené dítě by bylo identickým dvojčetem osoby, jejíž DNA byla použita při klonování. Jinými slovy, klonování není reprodukce, ale spíše kopírování.
Co si o všech těchto vývojích máme myslet? V případě vzniku lidského života se všechny etické hranice rozpouštějí, protože reprodukční technologové vytvářejí nové lidské bytosti podle libovůle budoucích rodičů – bez ohledu na to, jak extrémní či společensky rozvratná jejich přání jsou. Ještě horší je, že tato rozhodnutí často ignorují možné biologické a sociální důsledky pro samotné děti.
Podle obhájkyně práv dětí Katy Faustové, prezidentky organizace Them Before Us, je laboratorní reprodukce daleko od neškodnosti. Řekla mi, že potenciální újmy dětem zahrnují „porušení jejich práva na matku a otce, jejich práva na život (u embryí vyřazených jako nevhodná), jejich práva narodit se svobodně a nebýt proměněny ve zboží, a jejich práva nebýt kupovány a prodávány“.
Dále je třeba zvážit úsilí a náklady, které tyto techniky vyžadují. IVF už dnes stojí desítky tisíc dolarů, pokud se přidá genetická diagnostika PGD, a průměrní pacienti často potřebují dva nebo tři cykly, než dojde k těhotenství. Připočtěte nyní možné náklady na úpravy pomocí CRISPR, vytváření vajíček z kožních buněk nebo děti se třemi rodiči, a také stále častější využívání náhradních matek – v průmyslové terminologii odlidštěně nazývaných „gestační nositelky“ – a výsledné výdaje za náš vznikající „skvělý nový svět“ se vyšplhají do závratných výšin.
Kdo to všechno zaplatí? Zákony už dnes často vyžadují, aby zdravotní pojištění či veřejné fondy některé z těchto procedur hradily. Je těžké uvěřit, že se tento trend nezastaví, jak se reprodukce posouvá stále více směrem k výrobě a princip rovnosti výsledku – „rovnosti spravedlnosti“ – se hlouběji zakořeňuje v kulturních normách.
Vstupujeme do světa, kde si lze dítě objednat jako koženou pohovku – se zárukou kvality i právem na vrácení. Co tím myslím? V tomto novém světě komercializované reprodukce, který sami vytváříme, mohou být tytéž děti pracně vyrobené v laboratoři v mnoha zemích potraceny až do devátého měsíce těhotenství, pokud si rodiče své rozhodnutí rozmyslí, nebo pokud je dítě po prenatálních testech označeno za „vadné“.
Jak tedy využít přínosy technologií, jako je CRISPR – která nedávno zachránila život jednomu dítěti – a zároveň se vyhnout jejich zjevnému dystopickému potenciálu? Bez odvahy vynucovat morální zásady jen stěží.
Není pochyb, že tento obor si žádá přísnou regulaci. Kdykoli se však navrhnou byť jen mírná omezení, miliardový průmysl „velké reprodukce“ – vždy připravený potlačit jakýkoli odpor vůči současnému systému volného trhu bez státních zásahů – okamžitě zasáhne. Rodiče dětí vzniklých pomocí těchto technologií pak zaplaví chodby parlamentů a emotivně žádají zákonodárce, aby ustoupili. A to pokaždé zabere.
Za naším současným stavem je ale hlubší příčina. Když se hlavními silami ve společnosti stanou emoce a osobní vůle, role vlády se změní – místo aby vymezovala hranice, začne zajišťovat přístup k bezedné propasti „Chci to!“.
Jak připomíná Faustová, právě děti narozené díky těmto futuristickým technologiím mohou být těmi, kdo nakonec sklidí bouři.
Názory vyjádřené v tomto článku představují stanovisko autora a nemusí nutně odrážet názory deníku Epoch Times.
–ete–
