Téměř tři roky pracovala paní Li Dianqi 17 hodin denně v čínských věznicích na výrobě levného oblečení, od podprsenek po kalhoty. Za svou práci nedostávala žádný plat, a pokud nesplnila výrobní cíle, byla potrestána vězeňskou stráží.

Jednou, když skupina 60 dělnic nedosáhla svého cíle, byly nuceny pracovat bez přestávky tři dny a nesměly jíst ani chodit na toaletu. Pokud dělnice usnuly, nadřízení je bili elektrickými obušky.

Paní Li popsala ženskou věznici ve městě Šen-jang na severovýchodě Číny jako místo, které není pro lidské bytosti: „Zatknou tě a donutí tě pracovat. Pracujete jako zvířata.“

Devětašedesátiletá paní Li, která nyní žije v New Yorku, tam byla v letech 2007-2010 vězněna, protože se odmítla vzdát své duchovní praxe Falun Gong. Čínský režim vede rozsáhlou kampaň pronásledování této praxe od roku 1999, kdy se podle oficiálních odhadů k Falun Gongu přihlásilo až 100 milionů lidí.

Kromě oděvů vyráběla věznice mnoho dalšího zboží na vývoz do celého světa, například umělé květiny, kosmetiku a hračky na Halloween. Praktiky nucené práce v Číně jsou v současné době pod zvýšenou kontrolou v USA, kde celní orgány blokují dovoz zboží vyrobeného v čínských věznicích. Od září loňského roku zakázaly celní orgány USA dovoz zboží od čtyř čínských společností.

V červnu letošního roku zabavili tamní celníci 13 tun výrobků z lidských vlasů ze severozápadní oblasti Sin-ťiang. To přitáhlo pozornost k Ujgurům a dalším muslimským menšinám, které čínský režim pronásleduje a vystavuje nuceným pracím. Zároveň se zvyšuje tlak na nadnárodní oděvní značky, aby přestaly obchodovat s továrnami v této oblasti.

Výzvy zesílily zejména poté, co v březnu vyšlo najevo, že desítky tisíc Ujgurů byly přesunuty do továren po celé Číně, kde pracovní podmínky připomínají nucené práce.

Tyto továrny vyrábějí produkty pro 83 světových značek. Fred Rocafort, bývalý americký diplomat a právník, uvedl, že vězení a nucená práce jsou přítomny v celém čínském dodavatelském řetězci. Předtím pracoval více než deset let jako obchodní právník v Číně, kde provedl audit více než 100 továren a zaměřil se na ochranu duševního vlastnictví zahraničních značek, pro které pracoval.

Někdy také kontrolovali, zda továrny nevyužívají nucenou práci. Zahraniční společnosti podle něj často zadávaly výrobu čínským dodavatelům, kteří pak využívali věznice nebo přímo společnosti s nucenou prací.

Podle Rocaforta mají správci věznic přístup k velkému množství pracovních sil a mohou čínským dodavatelům nabídnout velmi konkurenceschopné ceny. Podle něj zahraniční značky nikdy nevěnovaly velkou pozornost tomu, aby jejich dodavatelé nevyužívali nucenou práci.

Větší informovanost veřejnosti o této problematice však v posledních letech přinesla určité zlepšení. I přesto však mají mezinárodní společnosti značně ztížený přístup k informacím o pracovních podmínkách svých dodavatelů a subdodavatelů.