Pro někoho je výběr dárku pro tátu ke Dni otců snadný. Táta je milovník vína, tak mu koupíte několik lahví cabernet sauvignon. Rád se vrtá v zahradě, a to mu přinese několik zbrusu nových nástrojů a pár rukavic. Často pracuje doma a někdy potřebuje uniknout hluku svých ratolestí, takže mu dáte kvalitní sluchátka, která tlumí okolní hluk.

V mém případě mi děti, které už jsou všechny dospělé, obvykle dávají dárkový poukaz do kavárny Happy Creek Coffee nebo do knihkupectví Royal Oak, které mi obě vždy udělají radost. Kavárna je pro mě druhým domovem a nakupování knih je pro mě vždycky radost.

Ale na Den otců v roce 2020 se naše čtyřčlenná parta překonala. Dcera mi chtěla pořídit speciální křeslo La-Z-Boy, přesvědčila své bratry, aby přispěli, a odvezla mě do místního obchodu s nábytkem, abych si dárek vyzkoušel.

Podařilo se nám dostal to křeslo do její dodávky, sestavit ho v obývacím pokoji a prakticky v každém popoledním čase byste mě teď zastihli s vyloženýma nohama a hlavou zakloněnou dozadu, jak si dávám šlofíka. Nejlepší na tom je, že téměř pokaždé, když se do tohoto monumentu relaxace ponořím, vzpomenu si na své děti. Možná nejsem nejlepší otec nebo dědeček na světě, ale každopádně počítám se mezi ty nejodpočatější.

Kde se vlastně tato oslava otcovství vzala a co tento svátek znamená? Pojďme se na to podívat blíže.

Stručná historie Dne otců

Když jsem si na internetu zjišťoval historii Dne otců, překvapilo mě, že katolická církev již několik století slaví tatínky 19. března, v den svátku svatého Josefa, Mariina manžela a Ježíšova zákonného otce. Církev považovala Josefa za největšího ze všech otců, a tak si toto datum vybrala k uctění otcovství obecně.

U nás v Americe vznikl Den otců v podobě, v jaké ho známe, až v roce 1909. V tomto roce si jistá Sonora Smart Doddová ze Spokane ve státě Washington vyslechla ve svém kostele kázání propagující Den matek. Doddové bylo 16 let, když jí při porodu zemřela matka, a ona musela pomáhat s výchovou bratrů, včetně přeživšího kojence.

Doddová byla ohromena snažením svého otce, který se staral o tolik dětí – „byl pro mě i mé sourozence matkou i otcem“, svěřila se po letech – a začala prosazovat Den otců, který byl v roce 1910 vyhlášen státem Washington jako celostátní svátek.

Myšlenka se rozšířila, získala na popularitě během druhé světové války, kdy mnoho tátů bojovalo v zámoří, a v roce 1972 jej prezident Richard Nixon vyhlásil za federální svátek. Dnes slavíme Den otců třetí neděli v červnu.

Vive La Difference!

Emoce spojené se Dnem otců se liší od těch, které spojujeme se zvláštním květnovým svátkem maminek. Jedním z důvodů tohoto rozdílu je následující: Všechny dobré mámy jsou pečovatelky obdařené mateřskými instinkty. Jsou to ony, kdo políbí malé Sally bolístku na koleně nebo donesou do školy domácí úkol, který si Bill zapomněl vzít ráno sebou.

Nosily tyto děti v děloze, vyměnily tisíce plenek a chodily s nimi na stovky lekcí baletu. Když během fotbalového zápasu natočíte kameru podél postranní čáry, hráči na lavičce často zamávají a zakřičí: „Ahoj mami!“.

Tátové hrají v životě svých dětí jinou roli. Zde je jen jeden příklad. Kdysi dávno nějaký televizní pořad natáčel skrytými kamerami různé matky a otce, jak učí svá batolata sjíždět po skluzavce.

Když se někteří z těch nejmenších drželi horní části skluzavky a odmítali se pustit, téměř všechny maminky k nim přistoupily a nabídly jim, že je budou při sjíždění držet za ruce. Když se stejná situace opakovala u otců, kteří měli na starosti skluzavku, tito tatínkové stáli u její spodní části a povzbuzovali své syny a dcery, aby se skluzavky pustili a sjeli dolů. Maminky mají tendenci být roztleskávačkami. Tátové jsou často trenéry.

Tátové všeho druhu

Stejně jako rozdíly mezi matkami a otci se mohou velmi lišit i výchovné styly a postupy tatínků. Znám tatínky, kteří dokázali krmit dítě ovesnou kaší ke snídani a zároveň oblékat čtyřleté dítě do Montessori školy a pomáhat šestiletému dítěti poskládat si sendvič s burákovým máslem.

Na druhou stranu jsem poznal tatínky, kteří na schůzce knižního klubu volali svým manželkám a prosili je, aby přišly domů, protože tříleté dítě odmítá jít spát. Znám otce, které nenapadlo vzít své čtyři děti do veřejné knihovny, a znám i takové, kteří s batolaty nikdy nevycházeli z domu, protože výlet autem do parku jim připadal příliš obtěžující na to, aby je bavil.

Církev, kterou navštěvuji, nabízí mnoho příkladů otcovství v praxi. Na každé bohoslužbě je tu tolik malých dětí, že by zaplnily několik velkých školek, takže v každé nedělní ráno jsem obklopen vrnícími batolaty a spícími miminky. Někdy si všímám různých výchovných stylů, které praktikují tatínkové – ano, ano, já vím, měl bych věnovat pozornost oltáři, a ne ruchu kolem sebe – ale jsem těmito interakcemi fascinován.

I když jsem občas viděl, jak tatínek sedí trochu stranou od své manželky a nechává ji zápasit se třemi malými dětmi, většina těchto tatínků se dětem věnuje. Někteří svírají své ošívající se ratolesti, jako by zajišťovali případného násilníka. Jiní si s dvouletým dítětem tiše hrají, hrají si s ním na prsty, dávají mu pusinky na nos a foukají do vlasů. Jiní se sklánějí a šeptají vzpurnému dítěti do ucha výhrůžky, které okamžitě potlačí jeho vzpouru.

Některé z těchto tatínků znám osobně. Jsou to ti, kteří přijdou domů po dlouhém pracovním dni, vezmou si pivo nebo ledový čaj a berou starší děti na zahradu, aby si zahrály na honěnou, nebo jásají nad výtvarnými pracemi prvňáčka. Později, při grilování hamburgerů na terase, jsou tátové, kteří se ptají svých dospívajících dcer na jejich školní den, a pak jim opravdu naslouchají.

Jsou to obyčejní chlapi. A skvělí tátové.

Špatní otcové

Den otců je založen na předpokladu, že naši otcové si zaslouží naši náklonnost a uznání.

Ale co když ne? Co s těmi otci, kteří své děti opustili, kteří je v některých případech nikdy nespatřili, natož aby si vzpomněli na jejich narozeniny nebo jim poslali dárek k svátku? A co ti otcové, kteří své děti týrali, ať už fyzicky, nebo psychicky?

Všichni známe otce, kteří selhali i v základních otcovských povinnostech, kteří zanechali své děti bez prostředků a ony pak truchlily nad nepřítomností takových mužů ve svém životě, nebo ještě hůře, proklínaly je za smutek a bolest, kterou jim způsobili.

Někteří z vás se v takových situacích možná ptají: Jak je tedy možné slavit Den otců, když buď žádného otce nemáte, nebo vás vychovával surovec, který vás a vaše sourozence týral?

Tady je jedna myšlenka: Podívejte se kolem sebe a najděte si otce, kterého obdivujete. Jsou všude. Na letošní Den otců se jednomu z nich podívejte do očí a upřímně mu řekněte, jak moc ho jako tátu obdivujete a jaké štěstí mají jeho děti.

Těch vašich pár slov se může ukázat jako nejlepší dárek, který tento muž ke Dni otců dostane.

Den rodičů

Asi před 80 lety se v Americe objevilo hnutí, které chtělo nahradit Den otců a Den matek Dnem rodičů. Tehdy se argumentovalo tím, že k výchově dobrých dětí je zapotřebí matek i otců a že by měli být uznáváni jako jeden celek, a ne odděleně.

Od té doby se v naší zemi mnohé změnilo. Rozvody jsou častější, rodiny vedené svobodnými rodiči, nejčastěji matkami, jsou dnes běžné a tradiční rodina trpí útoky ze strany kultury a vládní politiky. Někdy se zdá, jako bychom zapomněli, že děti potřebují dobré mámy a dobré táty.

Když už nic jiného, Den otců nám dává příležitost připomenout si tuto skutečnost, čas připomenout si význam mužů, kteří brání své rodiny, starají se o své děti, vyprávějí otřepané vtipy a čtou pohádky před spaním a učí své dcery a syny házet baseballovým míčem, jezdit na kole nebo nahazovat vlasec do vody.

Nejlepší poděkování na světě

Tento projev vděčnosti nevyžaduje dárky v podobě vína, knih nebo dokonce speciálního křesla na podřimování. Stačí tohle:

Když jsem před lety chodíval tři bloky od knihkupectví, které jsme vlastnili na hlavní ulici ve Waynesville, domů do penzionu, který jsme provozovali, čekalo na mě několik mých dětí, které seděly v houpacích křeslech na verandě. Když mě uviděly přicházet po ulici, vrhly se na chodník, volaly na mě a já přešel Pigeon Street, aby mě zahrnuly objetím ve výšce pasu a rozkošným smíchem.

Chcete 20. června ocenit svého super tátu? Obejměte ho a řekněte mu, že ho máte rádi.

Jeff Minick má čtyři děti a rostoucí řadu vnoučat. Dvacet let vyučoval dějepis, literaturu a latinu na seminářích studentů domácího vzdělávání v Asheville ve státě New York. Je autorem dvou románů – „Amanda Bell“ a „Prach na jejich křídlech“ a dvou děl literatury faktu, „Učení za pochodu“ a „Filmy dělají člověka“. Dnes žije a píše ve Front Royal ve státě Virgina. Jeho blog najdete na stránkách JeffMinick.com.

Přeloženo z původního článku newyorské redakce deníku The Epoch Times.