Biochemička dr. Anne-Christine Schmidtová se dlouho pohybovala v křečovitém kolečku německého univerzitního života. Dnes raději žije na vlastní noze. Rozhovor o svobodném myšlení, ekonomických omezeních a „rozčarování ze světa“.
I po dvou desetiletích výzkumu a výuky, po doktorátu a habilitaci může přírodovědkyně v Německu skončit s prázdnýma rukama. Žádná univerzitní katedra, žádná asistentura, žádná smlouva na dobu určitou, žádný projekt. Dokonce ani nabídky. Zejména ne ze soukromého sektoru. Nezbývá než se obrátit na úřady. Občanský příjem.
Biochemička dr. Anne-Christine Schmidtová, narozená v roce 1974, je jedním z takových případů. „Žádná firma, žádný úřad, žádný průmyslový podnik mě nepotřebuje, nikdo nepotřebuje mé odborné zkušenosti a znalosti,“ říká na konci své knihy „Albtraum Wissenschaft“ (Noční můra vědy). Kniha pojednává o zkušenostech, které Schmidtová prožila během své univerzitní kariéry, jež v roce 2014 po zhruba 20 letech náhle skončila.
Od té doby žije Schmidtová co nejsamostatněji ve vlastním domku, stará se o rostliny na zahradě a žije skromným, ale vcelku nestresujícím životem: „Za nic na světě bych se do tohoto brutálního laboratorního prostředí nechtěla vrátit,“ píše na konci svého vyprávění.
Deník The Epoch Times požádal doktorku Schmidtovou o písemný rozhovor.
Bývalá biochemička dr. Anne-Christine Schmidtová říká: „Vysoce motivovaní mladí lidé studují v mylném přesvědčení, že dělají něco smysluplného a důležitého.“ (archiv Anne-Christine Schmidtové)
Doktorko Schmidtová, vaši knihu lze považovat za jakési zúčtování s německým akademickým systémem. Jaký úspěch od ní očekáváte?
Politici již léta diskutují o novelizaci rámcového zákona o vysokém školství a zákona o dočasných akademických smlouvách, které obsahují klauzule pro akademické pracovníky na dobu určitou. Dosud však nebylo přijato žádné příznivé rozhodnutí pro ty, kteří jsou postiženi bídou smluv na dobu určitou v nižších a středních akademických třídách.
Vysoce motivovaní mladí lidé studují v mylném přesvědčení, že dělají něco smysluplného a důležitého. Pak pokračují v doktorském studiu na vysoce specializované téma většinou tvrdou prací a vážou se ve stejném bludu.
Svou knihou chci pootevřít dveře ústavů a dát obecně rozšířenému pozitivistickému obrazu vědy na veřejnosti realističtější zabarvení. Neočekávám, že se mi podaří na této mizérii něco změnit. Představuji však kus novodobé německé historie.
Proč jste se vlastně chtěla věnovat akademické dráze, stát se profesorkou? Nebyla by vzhledem k vašim zájmům při zpětném pohledu lepší volbou kariéra v zemědělství nebo lesnictví?
Ano, člověk by to tak mohl vidět. Ale byla jsem zaslepena, nebo spíše zaslepena jakousi pracovní mánií. Jako maturantka jsem ve škole dosahovala výborných výsledků. Vzhledem k tomu nepřicházelo v úvahu, abych nezačala studovat na vysoké škole. Ani v nejmenším jsme nevěděli, co nás čeká.
Původně jsem se nechtěla stát profesorkou. Moje profesní dráha se tímto směrem vyvinula až později; a vlastně s myšlenkou na profesuru či habilitaci přišel můj rázný „habilitační tatínek“. Prostě jsem se jí chopila. Předtím jsem se potácela od práce k práci. Již můj školitel v doktorském studiu usoudil, že bych byla vhodná pro univerzitní kariéru, protože jsem dosáhla výrazných odborných úspěchů.
Sama jsem pořádně nevěděla, co chci. Každé nové brigádnické místo mi přinášelo úlevu, abych se mohla nějak posunout dál. Rozvíjení výzkumných nápadů, práce na tématech, vedení studentů: to byly tvůrčí úkoly, které mě zároveň bavily.
Uvádějí deset „předpokladů“, které jsou nezbytné „pro kariéru ve vědeckém systému“. Patří mezi ně například bezpodmínečná ochota podřídit se, ale také soutěživost, závislost na počítači, nezodpovědnost a nedostatek kritičnosti. To vše jste snášela po mnoho let. Proč?
Byla jsem v pasti tohoto systému. Nic jiného jsem neznala. Od rána do večera jsem byla obklopena lidmi, kteří v tomto systému uvízli, kteří v něm fungovali. Všudypřítomný strach z konce smluv na dobu určitou a nadměrné pracovní vytížení mi bránily podívat se ven.
Nikdy jsem nebyla bez kritiky, ale jakákoli kritika, kterou jsem vyslovila, se setkala s odporem akademického establishmentu. Na přednášce zástupce průmyslu na naší fakultě jsem se jako jediná zeptala, zda je možné ucházet se o pohovor, pokud se člověk angažuje v otázkách ochrany přírody. Velký přednáškový sál byl plný. Všechna místa byla obsazena. Dostalo se mi přátelské nejasné odpovědi. Mnoho studentů, doktorandů a postdoktorandů sedících v přednáškovém sále doufalo v pozdější odborné uplatnění v takové chemické firmě.
V čem vidíte hlavní důvod, že se univerzitní provoz mohl takto rozvinout?
Hlavní důvod vidím v převaze peněz. Univerzity mají kalkulovat jako průmyslové továrny – narážím jen na příšerný termín „think tanky“. Kromě toho hraje roli ztráta společenských cílů, zaměření na individuální kariéru místo na pospolitost, spoutání přírody pro bezmyšlenkovitou spotřebu v konzumním světě. Všechny tyto faktory jsou výsledkem průmyslové logiky využívání vědeckých poznatků.
Na vysokých školách se – i díky svobodné volbě studia – prosazuje neustálý nárůst počtu studentů, takže se vedení univerzit a profesoři mohou chlubit masami promytých lidí. Masy studentů pak proudí do stále se zužující kvalifikační uličky. Regulace přizpůsobená potřebám absolventů určitých oborů by musela omezit svobodnou volbu studia.
Při čtení vaší knihy může člověk nabýt dojmu, že veškerý biochemický nebo dokonce vědecký výzkum slouží jen k tomu, aby planeta Země byla zničena spolu s lidmi, flórou a faunou. Je to pravda?
Mohu jen znovu a znovu podtrhnout dojem, který jste získal. Mnoho lidí je slepých. Například na jaře a nyní opět na podzim vidíte všude v zemědělské krajině obrovská žlutohnědá postříkaná pole. To je jeden z nejzřetelnějších výsledků biochemického laboratorního výzkumu. Zmiňuji taková klíčová slova jako chamtivost po zisku, přebujelost, ztráta úcty, rozčarování ze světa.
Dnešní přírodní věda je výkonným orgánem tohoto světového názoru a v průběhu svého historického vývoje vedla právě k tomuto světovému názoru. Gregory Fuller, kterého ve své knize cituji, upozorňuje na „zjevné selhání přírodních věd“. Světové korporace, globalizované struktury, dobře vychovaní a zároveň chamtiví spotřebitelé se neštítí žádného aktu destrukce.
Píšete: „Laboratorní přírodní vědy (jsou) jediným ekologickým hříchem.“ Na tom se však podílejí již mnoho let. Trápí vás dnes výčitky svědomí?
Zejména v posledních letech mého výzkumu mě trápily těžké výčitky svědomí z množství toxických chemikálií a plastových výrobků všech tvarů a velikostí, které jsme v laboratořích používali, a také z přebujelé elektronické měřicí techniky. Později jsem část svých výčitek svědomí odčinila, alespoň si to myslím, tím, že jsem se po radikálním rozchodu s přírodními vědami věnovala soběstačnosti založené na přírodě a zvolila si velmi jednoduchý životní styl.
Okopávala jsem pole od úsvitu do soumraku – bez chemikálií, bez moderní techniky. Výdělek z let tvrdé vědecké práce jsem vložila do hnijících dřevěných trámů z 18. století. Bez peněz vydělaných v laboratorní vědě by však pro mě bylo nemožné realizovat prostý život na půdě – zvláštní kauzalita.
Dnes na svá vědecká léta vzpomínám spíše zřídka. Svědomí a zkušenosti mi však zakazují znovu pracovat v biochemické nebo chemické výzkumné laboratoři.
Co byste poradila dnešním mladým lidem, kteří se zajímají o vědu, biologii nebo chemii stejně jako vy?
Nedoporučovala bych studovat přírodní vědy, pokud doufáte v následnou profesní kariéru. Nicméně bych řekla ano studiu vědy z nadšeného zájmu. Pak byste se ale měli vyučit nějakému řemeslu nebo navíc studovat medicínu.
Všude je nedostatek mladých lidí v užitečných a důležitých řemeslech, stejně jako nedostatek lékařů, jehož příčiny nechápu. Komplexní základní vzdělání v přírodních vědách může posílit, být užitečné a podnětné jak v lékařských, tak řemeslných profesích.
Svůj každodenní život popisujete podobně, jak by si ho představoval člověk, který miluje přírodu: hodně času na zahradě, rozhovory se sousedy, procházky, zavařování ovoce a zeleniny. Jak se vám daří vyjít s penězi?
Už se považuji za odpadlíka. Úspory ze své skvěle placené vědecké kariéry jsem investovala do rekonstrukce 300 let starého statku. Žiji tam už mnoho let ve velmi jednoduchých podmínkách.
Tento způsob života zahrnuje spoustu námahy, odříkání a úsilí. Zpočátku jsem zbylé prostředky z profesní kariéry používala na běžné výdaje, než jsem požádala o občanský příjem. Od té doby se zůstatek na mém účtu pohybuje na velmi nízké, ale stálé úrovni. Větší výdaje, například na další projekty rekonstrukce domu, které jsou stále nezbytné, již nejsou možné. Velmi bych si přála zbavit se opět závislosti na úřadu.
Jakou obecnou radu do života byste ráda dala našim čtenářům?
Ze svého bouřlivého, částečně bolestného životního příběhu vyvozuji, že člověk nesmí nikdy ztratit vlastní hodnotu a důstojnost navzdory nepříznivým okolnostem. Něco jako naslouchat vnitřnímu hlasu, nenechat se ohýbat vnějšími omezeními, naučit se kriticky pochybovat, hledat něco, co poskytuje vnitřní oporu a útěchu; takové přístupy pomáhají překonávat obtíže, najít cestu přes strmé skály, aniž by člověk spadl.
Nakonec nevzdávat se dává sílu jít životem s bojovným, ale ne agresivním přístupem.
Paní doktorko Schmidtová, děkuji vám za rozhovor.
Z původního článku německé redakce deníku The Epoch Times přeložila Gabriela Kalinová.
