Jeffrey A. Tucker

29. 11. 2023

Komentář

Vítězství Javiera Mileie v prezidentských volbách v Argentině postavilo do čela státu prvního samozvaného „anarchokapitalistu“ v novodobé historii nebo pravděpodobně prvního člověka, který kdy vyhrál volby na této úrovni a ztotožňuje se s tímto pojmem.

Mezitím se mě mnoho lidí ptalo, co to přesně je. Takže tady je, co je to podle mého názoru anarchokapitalismus.

Ústřední myšlenkou je, že společnost nevyžaduje zakotvenou entitu legalizovaného donucení a nátlaku zvanou stát, aby mohla využívat vymahatelnost vlastnických práv, smluv, obrany a obchodní společnosti obecně. Spojení pojmů anarchismus a kapitalismus není plán pro společenské uspořádání, ale spíše předpověď toho, co by se dělo v civilizovaném společenství v případě neexistence státu.

Mýtus číslo jedna: Na rozdíl od tvrzení New York Times, Guardianu a tisíců dalších médií není „pravicový“. „Pravice“ v Prusku byla pro jednotu církve, státu a obchodu. „Pravice“ ve Francii byla pro božské právo monarchie vládnout. „Pravice” v Americe je v dějinách USA všude možně, ale stěží se důsledně hlásí ke svobodě jako prvnímu principu společensko-politického života. Pojem „anarchokapitalismus“ se vymyká binárnímu systému levice-pravice.

Mýtus číslo dva: Část „anarcho“ nemá nic společného s Antifou nebo chaosem. Použití termínu anarchismus zde znamená pouze zrušení státu a jeho nahrazení vlastnickými vztahy, dobrovolným jednáním, soukromým právem a vymáháním smluv, které zajišťuje svobodné podnikání. Neznamená to bezpráví; znamená to právo jako rozšíření lidské vůle a společenského vývoje, nikoliv vnucování shora. Řád je dcerou svobody, nikoli její matkou, řekl Proudhon, a anarchokapitalisté by s ním souhlasili.

Mýtus číslo tři: Ne každý, kdo se prohlašuje za „anarchokapitalistu“, mluví za tuto myšlenkovou školu – ani zdaleka ne. Toto označení představuje široký ideál s tisíci opakujícími se uplatněními a obrovskou rozmanitostí názorů uvnitř, stejně jako u jakéhokoli jiného ideologického tábora. Vím o některých, kteří za covidu upřednostňovali lockdowny a povinné očkování, a o dalších, kteří neustále přicházejí na způsoby, jak ospravedlnit válku a programy masového přerozdělování. Milei by tedy neměl být činěn odpovědným za každou kokotinu, kterou kdy řekl nebo napsal nějaký jeho samozvaný přívrženec.

Tento termín pochází z díla amerického ekonoma (a mého milovaného mentora) Murrayho Rothbarda, který byl ve svém libertariánství silně ovlivněn spisovatelkou Ayn Randovou v 50. letech 20. století. (Jeden ze psů pana Mileiho se jmenuje Murray.) Když však Rothbard blíže prozkoumal dílo Randové, začal pochybovat o instituci, na jejíž nezbytnosti a potřebnosti Randová trvala, totiž o státu jako takovém. Pokud máme mít vlastnická práva, proč je stát sám smí porušovat? Pokud máme mít sebe-vlastnictví, proč je stát jedinou institucí, která smí lidi ušlapávat prostřednictvím branné povinnosti, segregace a jinak? Pokud usilujeme o mír, proč chceme, aby stát vedl válku? A tak dále.

Podle Rothbarda by se důsledné společenské pravidlo zakazující agresi proti osobě a majetku muselo vztahovat i na samotný stát, který je historicky nejškodlivějším porušovatelem lidských práv. Tolerujeme státy, aby hájily naše práva, jen abychom zjistili, že stát je hlavní hrozbou pro naše práva. Tento způsob myšlení si také všímá toho, že nikdo nikdy nepřišel s technologií nebo systémem, který by úspěšně omezil stát, jakmile je vytvořen. (Pro hlubší pochopení vřele doporučujeme Rothbardovu „Anatomii státu“, volně ke stažení).

Podobné postřehy vyslovilo mnoho socialistických levicových anarchistů, ale Rothbardův obrat byl analytickou předpovědí toho, co by nahradilo stát v případě jeho neexistence. Rothbard říkal, že společnost bez státu by nebyla společenstvím řízeným dokonalým sdílením zdrojů a rovnostářskou stejností, natož nějakým magickým povznesením nad lidskou přirozenost, jak říkali levicoví utopisté. Byla by to spíše společnost vlastnictví, obchodu, dělby práce, investic, soukromých soudů, burz, soukromého vlastnictví kapitálu a všeho ostatního. Jinými slovy, svobodná ekonomika by bez státu vzkvétala více než kdy jindy a my bychom byli svědky uspořádané svobody dovedené na nejvyšší možnou úroveň jejího uskutečnění.

Nezapomeňte, že prosazováním této myšlenky se Rothbard dostal do rozporu prakticky se všemi, od marxistů přes trockisty a randiány až po konzervativce a klasické liberály starého střihu, kteří věřili, že státy jsou nezbytné pro soudy, právo a bezpečnost. Dokonce se tím dostal do rozporu s dalším ze svých mentorů, samotným Ludwigem von Misesem, jehož jediné pojetí anarchismu pocházelo z evropských intelektuálních kruhů: byly to jistě jedny z nejméně odpovědných mozků na kontinentu.

Rothbardův anarchismus byl v jádru americký: více ovlivněn koloniálními časy než španělskou občanskou válkou. Věřil, že komunity se mohou spravovat samy bez vládce, který má moc zdaňovat, nafukovat měnu, odvádět do armády a vraždit. Věřil, že trhy a tvořivost mírové lidské spolupráce vždy přinesou lepší výsledky než instituce stmelené elitami a vynucované nátlakem. To platí i pro soudy, bezpečnost a právo, které podle něj lépe zajistí tržní síly v rámci univerzálních norem upravujících vlastnictví a lidské jednání.

Rothbard se tak vrátil k debatě z Francie 19. století. Frédéric Bastiat (1801–1850) byl velký ekonom a klasický liberál, který napsal jedny z nejpřesvědčivějších spisů o svobodě své generace nebo dokonce vůbec. Vždy si však uchovával v mysli přesvědčení o nutnosti určitého státu, který by udržoval systém v chodu, aby společnost neupadla do chaosu. Proti němu stál méně známý intelektuál Gustav de Molinari (1819–1912), který napsal, že všechny funkce nezbytné pro fungování společnosti ve svobodě lze zajistit prostřednictvím tržních sil. Molinari byl v mnoha ohledech skutečným prvním „anarchokapitalistou“, i když tento termín nikdy nepoužíval.

Jistě, teorie na vysoké úrovni, která vznikla v pařížských salonech v období Belle Epoque nebo v newyorských intelektuálních kruzích v 50. letech, je jedna věc. Ale uvedení toho všeho do praxe je věc druhá. Zde je to pro Mileiho opravdová zkouška. V tuto chvíli je jeho teorie pouze tím, co možná inspiruje k dodání odvahy z přesvědčení, ale stěží je to plán. Čelí obrovskému administrativnímu státu, který je hluboce zakořeněný, zhroucené měně, zkorumpovanému soudnímu systému, nepřátelské legislativě, nepřátelským médiím a 100 let trvajícím ohavným penzijním závazkům.

Jak to všechno zvládne jeden člověk? Odpověď na tuto otázku opravdu neznáme. Žádný vůdce vyspělé západní demokratické země se nikdy nepokusil o rozsáhlou operaci zkorumpovaného establishmentu na takové úrovni. Ani Reagan, ani Thatcherová, jakkoli byly jejich reformy dalekosáhlé, nikdy celkově nesnížili rozpočet, natož aby skutečně zrušili celé úřady. Byli to reformátoři v daném rámci. Milei je povolán k něčemu, co se ještě nikdy neuskutečnilo, a to uprostřed vážné krize národa.

Nemusíte plně akceptovat anarchokapitalismus, abyste ocenili jeho snahu a naději. Komu byste při potírání státu věřili více: někomu, kdo pevně věří v některé jeho prvky, nebo někomu, kdo se staví proti celé jeho struktuře od základu? Je jasné toto: tato ideologická orientace vlije každému státníkovi do žil ohnivý odpor proti jakékoli korupci, jakémukoli nátlaku, jakémukoli vydírání, jakémukoli podvodu, který prosazuje úřední elita. Anarchokapitalistická orientace přinejmenším poskytuje vůdčí světlo, které by mohlo skončit větší svobodou pro všechny.

Vnitřní i vnější síly, které se spojily proti jeho úspěchu, jsou nepředstavitelně rozsáhlé. A on závodí s časem. Za rok budou všechna elitní média křičet, že „anarchokapitalismus“ v Argentině selhal. Slibuju. Takto absurdní věci se stávají.

Řekněme, že se Milei nechá odvést neoliberálními globalisty a bude prosazovat pouze reformy podle neoliberální příručky z konce 20. století a po roce 2008. Lze to vyčítat anarchokapitalismu? Rozhodně ne.

Anarchokapitalismus není poskytování svobody největším korporacím pod oligarchickou kontrolou, aby mohly drancovat a profitovat na úkor lidí. Není to „privatizování“ funkcí státu, které by vůbec neměly existovat. Není to rozprodávání státních zdrojů kumpánům a banditům. Není to zadávání chabých veřejných služeb tomu, kdo nabídne nejvíc. Neznamená to umožnit technologickým společnostem, aby se staly státními partnery při sledování a kontrole občanů. To všechno jsou korupce mnohem čistšího pojetí kapitalismu. A rozhodně to není podřizování se diktátu Mezinárodního měnového fondu, Světové banky nebo Světového ekonomického fóra, natožpak amerického ministerstva zahraničí.

Vítězství Mileie má všechny důvody k povzbuzení, už jen proto, že ukazuje, že existuje populistická poptávka po radikálních reformách, která může skutečně vyhrát volby. Měli bychom doufat, že kandidáti Republikánské strany ve Spojených státech se dívají a naslouchají. Zdá se, že se vrátili ke konzervovaným projevům a odpovědím podle scénáře, což veřejnost, která má dost statu quo a je připravena na někoho s vizí a energií Mileie, jen nudí.

Tohle může být jen první z mnoha dalších kol. Možná selže. Ale o zoufalé potřebě zásadních a dalekosáhlých reforem a revolucí ve všech průmyslových demokraciích, které by vrátily lidi do vedení, už lze jen stěží pochybovat. A pokud po statečném úsilí neuspěje, budeme mít alespoň, jak kdysi řekl Rothbard, dočasnou, ale „slavnou dovolenou“ od politického a administrativního statu quo, se kterým žijeme každý den.

Existuje zde dost důvodů se domnívat, že je Milei jen začátkem nového trendu, který by se mohl rozšířit do celého světa. Lidé už toho mají dost a jsou připraveni na radikální nový směr. Je třeba něco udělat, aby se zastavil neúprosný pochod tyranských sil v západních zemích.

Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusí nutně odrážet názory Epoch Times.

Článek původně vyšel na stránkách americké redakce Epoch Times.

Související témata

Související články

Přečtěte si také

Nemít krávy, tak nemáme ani na výplaty, stěžovali si zemědělci na protestu v Hodoníně
Nemít krávy, tak nemáme ani na výplaty, stěžovali si zemědělci na protestu v Hodoníně

Podle něj evropská pravidla mohl nastavovat jen někdo bez reálné zkušenosti z výroby. „Vypadá to, jako by to vymýšleli lidí, kteří nikdy nebyli v poli a ti nám vyprávějí, co máme dělat,“ domnívá se Tomáš Krč.

Mercedes obrátil. Spalovací motory ukončovat nehodlá
Mercedes obrátil. Spalovací motory ukončovat nehodlá

Společnost Mercedes-Benz včera oznámila, že odsouvá dříve avizované ukončení výroby spalovacích motorů. Firma to uvedla ve své zprávě pro investory.

Geopolitická zbraň KS Číny v hodnotě jednoho bilionu dolarů selhává
Geopolitická zbraň KS Číny v hodnotě jednoho bilionu dolarů selhává

Čínská iniciativa Pás a stezka ztrácí na atraktivitě kvůli skrytým vojenským ambicím, korupci a nedostatečným hospodářským výsledkům.

Intersucho: Nasycení půdy je na většině míst ČR nad 90 %, menší je na jihu
Intersucho: Nasycení půdy je na většině míst ČR nad 90 %, menší je na jihu

Půda je v Česku podle portálu Intersucho nasycená, úroveň nasycení se na většině míst republiky pohybuje nad 90 procenty.

Naše herkulovské úkoly: Hledání moudrosti ve 12 úlohách
Naše herkulovské úkoly: Hledání moudrosti ve 12 úlohách

Herkules je jednou z nejoblíbenějších postav řecké mytologie. Jeho obrovská síla a odvaha inspirovala západní svět.