Místo toho, abyste se stále hnali za něčím lepším, naučte se být šťastní a vděčni za to, co máte.
Nedávno jsem šel se svým synem a vnukem na univerzitní basketbalový zápas. Můj syn je trenérem jednoho z týmů a já jsem byl s ním, abych zabavil svého šestiletého vnuka Hanka. Až na zápas, který náš tým prohrál, proběhlo vše v pořádku a vrátili jsme se k synovi domů.
Hank vběhl do domu. Zrovna jsem kráčel k autu, když se ke mně přes trávník ploužil druhý, pětiletý vnuk.
V domnění, že je naštvaný, protože zůstal doma s maminkou, jsem se ho s veselým úsměvem zeptal: „Co se děje, kamaráde?“ Zastavil se pár metrů přede mnou, podíval se na mě a se slzami v očích řekl: „Hank dostal žvýkačku“.
„Pojď se mnou,“ řekl jsem mu. U auta jsem vytáhl otevřený balíček, ze kterého jsem dával žvýkačku Hankovi. Chlapec si vzal plátek, podal mi obal a strčil si mátovou žvýkačku do pusy. O několik vteřin později měl úsměv od ucha k uchu.
Bezvýznamná maličkost, že? Žvýkačka a štěstí je zpět. Přesto se mi ten okamžik v hlavě přehrával po zbytek večera. Zpočátku jsem se usmíval a přál si, aby se všechny životní problémy daly tak snadno vyřešit. Gumový obdélník s příchutí za 15 centů a všechno bylo opět v pořádku.
Tím však mé myšlenky nekončily.
Koupě štěstí
Napadlo mě, že mnozí z nás se, obrazně řečeno, mohou celý život honit za žvýkačkou. Honíme se za zbožím a službami, bohatstvím, potěšením a luxusem, přesvědčeni, že jejich získáním budeme šťastní. Kdybychom mohli vyměnit svůj skromný dům se třemi ložnicemi ve městě za venkovský dům na třech akrech s pěti ložnicemi, náš život by se výrazně zlepšil. Kdybychom mohli ve své profesi dosáhnout velkého úspěchu, zdvojnásobit svůj plat a stát se součástí firemního úspěchu, život by byl jako sen.
A někteří z nás dostanou kousek žvýkačky. Koupíme si dům na venkově a dokonce k němu přidáme rekreační nemovitost na pláži. Objednáme si kdysi nedostupné oblečení, oblékneme si ho a cítíme se skvěle, zejména po zakoupení sladěných doplňků; podepíšeme velký šek místní charitě a sklízíme potlesk; denně si prohlížíme své bankovní účty, úspory a akcie a říkáme si, že jsme to konečně dokázali.
Ale je to skutečné? Nebo je to spíše tak, že stejně jako v případě žvýkačky mého vnuka náš majetek časem ztrácí chuť a my potřebujeme stále více materiálních věcí, abychom byli šťastní a bavily nás?
Hédonický běžící pás
Hédonická adaptace je termín, který se používá k popisu lidské tendence vracet se k osobnímu měřítku štěstí, jakmile nějaká pozitivní událost ztratí svoji původní jiskru. Žena, která právě dokončila vysokou školu, nyní vydělává peníze, které jí umožňují dovolit si členství v posilovně. Prvních několik týdnů se cítí výjimečně pokaždé, když toto zařízení navštíví, ale nakonec tento pocit vyprchá a posilovna se stane rutinou, kulisou dne.
Nebezpečí spočívá v tom, že když se nové potěšení stane stereotypem, někteří z nás se cítí nuceni vyhledat další žvýkačku, jinými slovy jinou příchuť. Místo toho, abychom si vážili toho, co máme, potřebujeme další povzbuzení, vzrušení. Dostaneme například povýšení v práci, které nám přináší více peněz a privilegií, a na chvíli si užíváme svého nového postavení. Jakmile si však osvojíme novou pozici, brzy přemýšlíme o dalším stupni na žebříčku, místo abychom byli vděční za to, čeho jsme dosáhli.
Andy Puddicombe v článku „Chtít další věci“ přesně vystihl hédonickou adaptaci, když napsal: „Mysl se stává natěšeným psem, který vrtí ocasem a čeká, až se bude moci rozběhnout za dalším míčkem. Nebo ještě hůř, jako pes, který se honí za vlastním ocasem! Výsledkem je, že se mysl soustředí na to, co by se mohlo stát, a ne na to, co se skutečně děje právě teď. Při honbě za budoucností nám tak uniká přítomnost.“
Řešení
Na mnoha internetových stránkách se o tomto hédonickém běžícím pásu baví odborníci i další lidé. Mnozí z nich doporučují stejné postupy, které mají kontrolovat to, co se může stát toxickými jedy ducha. Téměř všichni tito poradci například nejprve poukazují na vděčnost jako na způsob, jak potlačit touhu po dalších věcech. Ať už jde o pěkný domov, uspokojivou práci, blízké přátele nebo dobré manželství, když se denně zastavíme a oceníme dobré věci v našem životě, tento záměrný akt uspokojení nás obvykle dokáže zbavit palčivé touhy jít a koupit si další věci.
Srovnávání se s ostatními může také podpořit touhu po dalším, dalším a dalším. Na sociálních sítích často vidíme známé, kteří se zdají mít „všechno“, jejichž děti získávají stipendia a vyhrávají sportovní trofeje. Někteří každou zimu tráví dovolenou na Havaji a dostávají povýšení a prémie, o nichž se nám ani nesnilo. Takové obrázky nás mohou přivést k závisti.
V článku „Nikdy se nesrovnávejte s ostatními“ Alex Loredo píše, že když se poddáme žárlivosti, nikdy nemáme dost:
„Když vidíme někoho, kdo má něco lepšího, najednou se nám to, co máme my, nezdá dost dobré. Problémem tohoto cyklu je, že nekončí. Když se srovnáváme, věčně hledáme něco víc.“
Loredo a další radí, abyste se přestali srovnávat a zaměřili se na sebe a svůj vlastní život.
Na čem záleží nejvíce
Měli bychom si uvědomit, že autoři těchto článků většinou hovoří o fyzickém majetku, o těch žvýkačkách, po kterých někteří z nás touží. Chtít lepší život a stát se lepším člověkem je něco úplně jiného. Tato touha po zlepšení sebe sama a světa kolem nás je ve skutečnosti jednou z nejušlechtilejších a nejhodnotnějších lidských snah, která podněcuje vynalézavost, soucit a pomoc druhým.
Důraz na mysl a ducha jako prostředek ke štěstí namísto hromadění bohatství a majetku samozřejmě není ničím novým. Například na stránkách „Aristoteles: Průkopník štěstí“ autoři citují dva krátké úryvky řeckého filozofa z „Etiky Nikomachovy“. První je známější učení „Štěstí je činnost duše v souladu se ctností“. Ve druhém odkazu Aristoteles tuto myšlenku opakuje, ale do své formulace zahrnuje i místo pro hmotné statky: „Šťastný je ten, kdo žije v souladu s úplnou ctností a je dostatečně vybaven vnějšími statky, a to nikoliv po nějaké nahodilé období, ale po celý svůj život.“
Klíčové je zde slovo „dostatečně vybaven“. Jakmile máme uspokojeny základní životní potřeby, můžeme začít oddělovat materiální „potřeby“ od materiálních „přání“. Stále si můžeme čas od času dopřát nějakou tu radost a utratit za něco nového, jako je telefon nebo šaty, ale unikli jsme únavnému, nikdy nekončícímu hédonickému běžeckému pásu. Už nejsme posedlí svým majetkem, už se nehoníme za další žvýkačkou.
Tehdy už máme skutečně dost.
Článek původně vyšel na stránkách americké redakce Epoch Times.
