Podle legendy apoštol Petr prchal z Říma před pronásledováním křesťanů císařem Neronem, když potkal Ježíše, jak jde směrem k městu. „Domine, quo vadis?“ zeptal se Petr udiveně. „Pane, kam jdeš?“ Ježíš odpověděl: „Jdu do Říma, abych byl znovu ukřižován,“ a pak zmizel.
Petr se potupen svou zbabělostí a zradou víry vrátil do Říma a brzy byl ukřižován.
Stud má v západní kultuře dlouhou historii. Například spartské ženy údajně svým mužům v bitvě nařizovaly: „Vrať se se štítem nebo na něm,“ což znamenalo, že se buď vrátí se ctí, nebo vůbec. Renesanční malíř Masaccio barvitě vylíčil ponížení, které pociťovali Adam a Eva při svém vyhnání z rajské zahrady. Vojáci na obou stranách americké občanské války často sloužili po boku přátel a sousedů, což jim dodávalo silnou motivaci ke splnění povinnosti.
Stud určitého typu je ničivý. V knize Odvážně a skvěle: Jak odvaha být zranitelný mění způsob, jakým žijeme, milujeme, vychováváme a vedeme profesorka a autorka Brené Brownová píše: „Žijeme ve světě, kde většina lidí stále věří, že stud je dobrý nástroj, jak udržet lidi v mezích. Nejenže je to špatně, ale je to i nebezpečné. Stud je ve vysoké míře spojen se závislostmi, násilím, agresí, depresemi, poruchami příjmu potravy a šikanou.“
Ale co společnost, která se zdá být odhodlána stud úplně zrušit? Co se stane, když zmizí osobní pocit studu, který bychom mohli používat k tomu, abychom se udrželi na uzdě?
Zaměstnanec amerického Senátu Aidan Maese-Czeropski byl nedávno propuštěn poté, co se v jednací místnosti Senátu natočil nahý a dopouštěl se oplzlého chování s jiným mužem, ale v reakci na svůj hanebný a hloupý čin se tento mladý muž ani neomluvil, ani neprojevil známky rozpaků.
Tento nedostatek výčitek svědomí se zdá být jen dalším znakem společnosti, v níž se stud jeví jako přežitek minulosti. Například korupčníci ve vládě jen zřídka projevují rozpaky, natož lítost, když jsou přistiženi při svých zločinech. Miliony lidí se běžně dívají na pornografii na internetu, na veřejnosti se oslavuje chlípnost a jazyk, který byl kdysi považován za hranici slušnosti, je dnes normou.
I v soukromém životě se někteří lidé chovají odporně, aniž by navenek projevili lítost. Pod pseudonymem špiní ostatní na sociálních sítích. Někteří kradou zásoby na pracovišti a pak se tomu smějí: „Dělají to všichni.“ Někteří berou sex jako zábavu a vůbec jim nezáleží na těch, kterým ubližují.
Tento snížený pocit studu je příznakem hlubší kulturní hniloby: absence společného etického kodexu a ctnosti. Mnoho mužů a žen, pravděpodobně většina, se drží nějakého tradičního měřítka správného chování, ale společnost jako celek vymazala mnoho společných náboženských a morálních pravidel našich předků. Aristotelská etika, čtyři klasické ctnosti, Desatero, Zlaté pravidlo: tyto a další morální základy minulosti jsou v dnešní době podceňovány a nedostatečně vyučovány. Na jejich místo nastupuje „selfie“ kultura zaměřená na individuální práva neomezená individuální zodpovědností, řízená filozofií volně nazývanou relativismus. Tato loď vyplula již před lety a jen málokdo z nás má prostředky, schopnosti nebo možnosti, jak zvrátit její směr.
Můžeme však odmítnout plavbu na této lodi bez kormidla. Místo toho si můžeme položit otázku, kterou čtenářům položil Leon Kass v knize Vedení důstojného života: Hledání smyslu v moderní době: „Jak žít, abychom žili dobře?“ S touto otázkou jako kompasem pak můžeme plout po moři a bouřích života a spoléhat se na časem prověřené pravdy a morálku, které vybudovaly naši civilizaci.
S tímto vzorem ctnosti jako průvodcem můžeme žít čestně a důstojně, beze strachu z hanby, a zářit světlem, které umožní našim dětem, aby nás následovaly.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusí nutně odrážet názory The Epoch Times.
Článek původně vyšel na stránkách americké redakce Epoch Times.
