Vladislav Petrovič se narodil v Bělorusku v roce 1981 v Maladzečně. Město se nachází asi 80 km od Minsku, hlavního města Běloruska. Jeho matka pocházela z Maladzečna a vystudovala tamní hudební konzervatoř, obor klavír. Jeho otec se narodil na venkově, asi 25 km od města. Studoval zpěv na stejné konzervatoři, a tak se jeho rodiče seznámili.
Od sedmi do dvanácti let žil s rodiči v Rusku a na letní prázdniny jezdili do Běloruska. Když bylo Vladislavovi 13 let, přestěhoval se s rodinou do Prahy. Dnes žije s manželkou a dětmi na Slovensku.
Jaké máte vzpomínky na Bělorusko?
V Bělorusku jsem navštěvoval mateřskou školu a první dva ročníky základní školy. Pak jsme se s rodiči přestěhovali do Ruska. Konkrétně jsme se přestěhovali do severních sibiřských oblastí. Žili jsme tam asi šest let.
V Rusku můj otec studoval na Leningradské konzervatoři v Petrohradě. Po dokončení školy dlouho nemohl najít žádnou práci. Chtěl se vrátit do Běloruska, ale v místních divadlech to bylo jen o konexích. Ředitelé divadel měli vybrané lidi, které tam chtěli dostat. Otec nebyl známý a nikoho nepodplatil. Takže pro běloruská divadla nebyl zajímavý. Tak si hledal práci v Rusku.
Ale do Moskvy nebo Petrohradu nejel, protože tam to bylo úplně stejné jako v běloruských divadlech. Odjel do města Čeljabinsk, které leží na východních svazích jižního Uralu. Tam jsme byli dva roky. Pak jsme se přestěhovali do Jekatěrinburgu, kde otec pracoval asi 3 roky.
Jak jste se dostal do Prahy?
Díky studentské výměně mezi Prahou a Petrohradem. Během mých studentských let byl můj otec ještě na studentské stáži v Praze. Když pracoval v Jekatěrinburgu, tehdejší ředitel Státní opery v Praze jel do Ruska hledat talenty. Pamatoval si mého otce ze studentských let. Ani nevím, jak je to možné, ale dostal se až do Jekatěrinburgu do divadla, kde otec pracoval. Vzpomněl si na něj a pozval ho do Prahy. Tehdy dostal pozvání i do Velkého divadla v Moskvě, ale dali jsme přednost Praze.
Rodiče neváhali ani chvíli, sbalili jsme se a odjeli. V letech 1989 až 1990 byla situace v Rusku šílená.
Co to znamená?
Život tam byl jeden velký boj. Bojovalo se o jídlo a všude byla obrovská kriminalita. V zimě bylo -40 °C.
V té době se hodně kradlo. Všichni měli na oknech mříže. Měli jsme trojité betonové dveře. Bylo to na hranici přežití.
Lidé neměli o divadlo zájem. Když přišli dva lidé do opery na Rigoletto, byla to velká věc. Život byl dost smutný. Proto jsme přijali pozvání do Prahy.
Vzpomínáte si, jak vypadal každodenní život v Bělorusku, když jste byl dítě?
Byl jsem ještě dítě. Chodil jsem do školy a zpátky. Měl jsem docela šťastné dětství. Teď je to tam trochu jiné. Chodili jsme na dvůr, kde byla spousta dětí, a každý den jsme si spolu hráli. Rodiče se mi ani nemuseli moc věnovat. Měl jsem spoustu kamarádů, hráli jsme fotbal a všude jsme běhali. Měl jsem docela hezké, aktivní dětství.
Můj dědeček pocházel z prosté rodiny a babička byla obyčejná hospodyně ze zemědělské rodiny. Dědeček pracoval v Bělorusku jako řidič. V té době to bylo důležité zaměstnání. Vozil vojenské úředníky.
Jaké bylo vaše dětství v Rusku?
Vzpomínám na něj mnohem více a nejsou to pozitivní vzpomínky. Bylo to drsné, jako dítě jsem se bál, protože za rohem vždycky čekal někdo, kdo vás chce okrást. Jdete se dvěma rubly pro chleba a domů se vrátíte bez chleba a bez peněz.
Po škole mě vždycky někdo pronásledoval a kontroloval mi školní tašku. Byly to takové skupiny dětských gangů. Vzpomínám si, že jsem se musel pořád před někým bránit u železných dveří našeho domu. Všude byla obrovská kriminalita. Gangy házely kameny do přeplněných tramvají.
Máte osobně nějaké traumatické zážitky?
Naštěstí ne, ale například můj spolužák měl traumatický zážitek.
Co se mu stalo?
Byl chycen a znásilněn.
Bydlel jsem v prvním patře a on v pátém. Tyto byty tehdy přidělovalo divadlo.
Několikrát jsem byl také pronásledován. Vzpomínám si, že mi bylo pět let a vycházel jsem z hudební školy. Každopádně pozitivní na Rusku bylo, že jsem tam získal velmi dobré hudební vzdělání. Profesoři a výuka hudby byli na velmi vysoké úrovni.
Chodil jsem do speciální hudební školy. Domů jsem se vracel večer, oba rodiče byli v práci. Když jsem vystoupil z tramvaje, začali mě nahánět. Neptal jsem se jich, co chtějí, hned jsem začal utíkat. Venku bylo -40 °C. Měl jsem na sobě králičí čepici, kožich, kolečkové brusle a všude byla spousta sněhu. Vzpomínám si, že jsem doběhl ke vchodu svého paneláku a teď jsem musel začít otevírat ty trojité dveře, než jsem se dostal dovnitř. Myslel jsem si, že než je všechny otevřu, určitě mě zabijí. Naštěstí se jim nepodařilo vběhnout dovnitř. Byl jsem rychlejší.
Nemám na to místo hezké vzpomínky a myslím, že se za těch dvacet let, co jsem pryč, nic nezměnilo.
Mluvíte bělorusky?
Bohužel ne, protože v Bělorusku byla hlavním jazykem ruština. A to platí dodnes.
Když v Bělorusku mluvíte bělorusky, je to vnímáno jako velmi reakční. Všichni se na vás dívají, jako byste přišli z nějakého vzdáleného místa. Když mluvíte rusky, jste vážený člověk. Bělorusky se tam nemluví, protože když začnete mluvit svým rodným jazykem, začnou se vám smát. Na státní úrovni se na běloruštinu nepohlíží s hrdostí. Je to proruský stát, pod vlivem Ruska a Lukašenka, který tam sedí od roku 1994.
Je Lukašenko mezi běloruskými občany oblíbený?
Ti, kteří ho nemají rádi, jsou ve vězení. Je tam asi 2 000 politických vězňů. Byli zatčeni za nic, za to, že vyšli s vlajkou. Ostatní, kteří ho nemají rádi, opustili zemi. Pak je tu třetí skupina, která nemá kam jít.
Ale jsou tu i ti, kteří mají Lukašenka rádi. Celý den v televizi ukazují jen to, jaký je to skvělý a chytrý člověk a jak dělá všechno pro blaho národa.
To, co vysílají v televizi v Bělorusku, jsem za celý svůj život nikde jinde neviděl. Všechny televizní pořady jsou založeny na nenávisti k Západu. Když mluví o Západu, používají dokonce vulgární výrazy. Nadávají Západu, že chce zničit Bělorusko a Rusko. Na tom je postavena veškerá propaganda, dokonce i v Rusku. V televizi neustále opakují, že se musíme bránit západnímu světu, protože na nás útočí ze všech stran. To se vysílá každý večer.
Je to založeno na Lukašenkově strachu, protože nechce přijít o politickou moc. Dokonce i během voleb, které se konaly v roce 2020, obvinil demonstranty, že jsou placeni Západem. Do ulic přitom vyšli vzdělaní lidé všech věkových kategorií. Byli nespokojeni s tím, že Lukašenko je prezidentem již 26 let, a chtěli změnu.
V té době to vypadalo docela nadějně, ale drastický policejní zásah protesty potlačil. Demonstranti byli ve vězení mučeni. Díky těmto praktikám si Lukašenko stále udržuje moc.
Dříve dokonce tvrdil, že pokud ho občané nebudou chtít, odstoupí sám. A pak zfalšoval volby. Tvrdil, že ho volilo 83 % lidí. V té době vyhrála volby Svjatlana Cichanouská (pozn. běloruská politička, aktivistka a kandidátka v běloruských prezidentských volbách 2020, v nichž podle oficiálně uznaných výsledků získala 10,12 %).
Poté, co vyšly oficiální výsledky ve prospěch Lukašenka, vyšli lidé do ulic a protestovali. Nikdo tomu nechtěl věřit. A lidé za tyto protesty velmi draze zaplatili. Studenti byli vyhozeni ze škol, lidé přišli o práci, někteří jsou ve vězení na 20 až 25 let. Nezapomínejme, že v Bělorusku existuje také trest smrti. Takže takové demonstranty i střílejí.
V Bělorusku není žádná opozice. Vůdci opozice jsou buď ve vězení, nebo zmizeli, nebo byli zabiti. Takový je politický systém v Bělorusku a není možné ho prolomit.
Čím si Lukašenko získal občany, kteří s ním sympatizují?
Působí jako nejlepší nacionalista, který dělá vše pro blaho národa. Ale zisky z ropných společností jdou do kapes Lukašenka a Putina, ne národa. Je běžné, že ředitelé těchto společností posílají peníze na neznámá bankovní konta podle potřeby. Není nikdo, kdo by tyto záležitosti kontroloval. Pokud se o to někdo pokusí, přijde o všechno.
Můj bratranec, který žije v Bělorusku a vystudoval práva, pracuje jako právník v elektrárně. Jeho plat je 210 dolarů. Ceny v Bělorusku, pokud jde o potraviny, jsou stejné jako například na Slovensku. Lidé žijí na zahrádkách, živí se tím, co si vypěstují, a také si vypěstované potraviny mezi sebou vyměňují. Bělorusko je velmi zaostalá země. Za padesát let se tam nic nezměnilo.
Naposledy jsem byl v Bělorusku před deseti lety. Jediná pozitivní věc, kterou jsem tam viděl, bylo, že všude bylo čisto. A tím se vláda stále chlubí, že ulice Minsku jsou čisté. Ale to nestačí, lidé žijí v bídných podmínkách. Čisté ulice v Minsku mě osobně neuspokojují.
Chystáte se ještě do Běloruska?
Určitě ne. Už jen proto, že jsem publikoval něco proti běloruské vládě.
Někdo vás kvůli tomu kontaktoval?
Mé sousedce ve městě, kde jsem bydlel, volal nějaký pán a ptal se jí, jestli o mně něco neví, jak často jezdím domů, kde teď bydlím. To bylo asi před pěti lety. Ptal se jí velmi zdvořile a nenuceně, co o mně ví. Moje matka se to dozvěděla, protože s ní telefonovala. Ten pán volal dvakrát. Důvodů mohlo být několik.
V Bělorusku úplně stačí napsat, že Lukašenko je osel, a jdete do vězení. Je možné, že kdybych se vrátil, musel bych se zodpovídat ze svých přestupků.
Co jste napsal?
Psal jsem o věcech, které se mi nelíbí. Nemohu se smířit se situací ve své zemi a nevím, proč bych měl. Běloruský stát se nemůže rozvíjet, nemůže jít dopředu. Všechny státy kolem nás fungují, i když neříkám, že je to ideální. Ale lidé v okolních zemích jsou na tom relativně dobře a mohou se rozvíjet. My musíme žít pod vládou nějakého diktátora, který tam vládne už 30 let.
Bez váhání mohu nazvat státní zřízení diktaturou. Neexistuje tam svoboda slova.
Co se vysílá v běloruských médiích?
V médiích? Tam žádná média nejsou. Existují dvě běloruské státní televize, kde se mluví jen o Lukašenkovi, kam se dostal a jaké velké věci pro tento národ udělal.
V televizi například ukazují, jak Lukašenko chodí po kravínech a dělá tam pořádek a nadává vedoucím těch kravínů. Když to vidí babičky na vesnici, mají velkou radost. Rády se na to dívají. Lukašenko dokonce těmto vedoucím otevřeně v televizi vyhrožuje, že pokud nebudou poslušní, půjdou do vězení. Tyto babičky si myslí, že Lukašenko je úžasný borec.
Člověk, který celý život žije na běloruském venkově a nic jiného nezná, najednou vidí, jak takový frajer přichází. Ten udělá pořádek v rajonech a to jim stačí. Myslí si, že o tom je svět. Ti lidé už nevidí, že Lukašenko zatýká, zabíjí a mučí lidi.
Nedá se na to dívat. Doufám, že lidé sledují nějaká alternativní média. Přes internet se dá dostat k něčemu jinému. Ale nesmíte psát nic hanlivého proti Lukašenkovi.
Po volbách lidé psali své názory na Telegram. Vládní pracovníci pak šli přímo k nim domů a odvezli je do vězení. V Bělorusku neexistuje svoboda slova. Neexistuje žádný zákon ani soud.
Přesto má Bělorusko krásnou přírodu. Mám to tam rád, narodil jsem se tam. Lidé jsou tam milí.
Hodně lidí srovnává Bělorusko s Ruskem, že je to jedno a totéž. Všichni také srovnávají Ukrajinu s Ruskem. Ale tak to není. Bělorusko bylo vždy více prozápadní, historicky se přiklánělo spíše k Polsku než k Rusku. Byli jsme více součástí západního světa.
Po Leninově revoluci bylo rozhodnuto, že budeme milovat Rusy. Tak to rozhodlo Rusko. Já tomu říkám okupace.
Jak vyhrálo Rusko nad Běloruskem?
Moc se mi líbí, že Rusové všem říkají, že zachránili svět a vyhráli válku. Ale během druhé světové války zemřelo velmi mnoho Bělorusů, my jsme měli největší ztráty. První útok Němců byl na Brest, když přišli do Sovětského svazu. Během čtyř týdnů zahynulo obrovské množství Bělorusů, včetně mého pradědečka.
Bylo to velmi tragické, Bělorusko bylo téměř celé vypálené. Pak ho zachránili Rusové, a tak vzniklo přátelství mezi námi a jimi. Ale nezapomínejme, že v tomto období Stalin popravil více lidí než Němci. Toto přátelství trvalo až do roku 1991.
Po rozpadu Sovětského svazu se Bělorusko stalo nezávislým státem. Pak přišel Lukašenko a spřátelil se s Putinem. Z Ruska jsme dostávali levný plyn a benzin. Výhody viděl hlavně pro sebe, ne pro národ.
Jak Rusko vnímá Bělorusko?
Rusko se považuje především za národ nadřazený ostatním národům. Rusové si myslí, že oni jsou nejlepší a ti, kteří jsou z Běloruska, jsou směšní, mluví směšně a tak dále. A nám se posmívají, že sázíme brambory. Říkají nám ˮbulbašˮ (pozn. překl.: ten, kdo jí hodně brambor). Dělají si z nás legraci a vysmívají se nám. Neberou nás jako sobě rovné. Ale oni nevidí nikoho jako sobě rovného.
Neváží si ani ostatních slovanských národů. Rusové se vysmívají ostatním evropským národům. Všechny jejich vtipy se týkají zesměšňování jiných národů. Svým způsobem je to šovinismus.
Rusové považují ostatní slovanské národy za národy, které se musí podřídit Rusku. Žádný národ se Rusům nikdy nevyrovná a oni tak nikdy nikoho neberou. Bělorusko je pro ně podřadná rasa, stejně jako všechny ostatní národy.
Fanatické vlastenectví panuje mezi více než 80 procenty tamních zbývajících občanů. To je něco velmi nebezpečného.
Jaká je situace v běloruských školách?
Učebnice jsou stejné jako před 60 lety. Navíc jsou vybráni i učitelé. Učitel nesmí říct nic, co je proti současné vládě a proti Lukašenkovi.
Lukašenko chce být národním hrdinou. Všude říká, že je jediný, komu na Bělorusku opravdu záleží, a že nikdo jiný se o občany nedokáže postarat tak dobře jako on.
Já ty lidi chápu. Není snadné vystoupit se svobodným názorem nebo něco napsat, protože vás hned zavřou. Je to stejná politika, jakou vede Putin.
Jak ovlivnil odchod z Běloruska váš život?
Ze začátku to v Praze nebylo úplně ideální. Češi neměli moc rádi lidi, kteří přišli z Běloruska nebo Ruska. Bylo to cítit všude. V té době jsme nebyli příliš vítáni. Nemohl jsem se dočkat letních prázdnin, kdy zase přijedeme do Běloruska. Studoval jsem v Praze na ruské škole, takže jsme měli tříměsíční letní prázdniny.
Zpočátku jsem se do Běloruska vracel rád. Jak jsem byl starší, začal jsem chápat souvislosti a realitu Běloruska. Tehdy to nebylo tak divoké jako teď.
Jakou roli hrálo Bělorusko ve válce mezi Ruskem a Ukrajinou?
Bělorusko umožnilo vstup ruských vojsk na Ukrajinu přes své území. Moje teta mi popisovala tanky, které tam projížděly, a celou situaci. Tanky tam ničily silnice a celé lesy. Lukašenko jim umožnil průjezd, a to se také rovná účasti na válce. On se k těm vojákům nepřidal, ale dovolil jim bombardovat Ukrajinu přes běloruské území.
V Bělorusku Rusové vybudovali mobilní základny, kam odváželi zraněné Rusy. Z tohoto důvodu museli Bělorusové na své objednané operace čekat déle. A kdo je důležitější než zraněný ruský voják?
Další věc je, že z běloruských základen létala ruská vojenská letadla, která ze severu bombardovala Ukrajinu. To vše je součástí války. Takže i Lukašenko je zapojen do války a pomáhá Rusku.
Jak politické události ovlivnily život obyčejných lidí v Bělorusku?
Lidé, kteří tam zůstali, nic neříkají. Nemohou. Mnoho vzdělaných lidí z Běloruska odešlo. Jsou lidé, kteří odejít nemohou, jsou staří nebo nemocní nebo nemají kam jít. Ti, kteří mohli odejít, odešli.
Můj dědeček mi říkával, že za druhé světové války bolševici napáchali víc zla než fašisté. Stalin zabil víc vlastních lidí než Hitler za války. Můj pradědeček byl v gulagu na Sibiři, protože v té době, když jste měli něco víc než ostatní, říkali vám bohatý. To byl velký prohřešek. Buď se s ostatními podělíte, nebo si odsedíte, nebo obojí. Praděda tam byl dlouho, ale podařilo se mu odtamtud vrátit.
Děkuji vám za rozhovor!
Poznámka redakce: Na žádost respondenta není v textu uvedeno jeho skutečné jméno. Vzhledem k tomu, že jeho rodina stále žije v Bělorusku a mohla by být tímto prohlášením ohrožena, vyhověli jsme jeho žádosti.
Článek původně vyšel na stránkách slovenské redakce Epoch Times.
