Podle experta na bezpečnost izraelského původu Davida Bohbota chybí české vládě v oblasti migrační politiky účinná strategie. Tyto strategické chyby nás podle analytika budou stát hodně i z ekonomického hlediska. V rozhovoru, který se točí nejen kolem bezpečnosti, otevírá Bohbot i další palčivá témata současnosti.
V Praze a Ostravě právě probíhá hokejový šampionát. To je z hlediska bezpečnosti obrovské riziko. Jak podle vás Česká republika zvládla zajistit bezpečnost jak fanouškům, hráčům a jejich týmům, tak i místním obyvatelům?
Začal bych tím, že my nejsme už po přejezdu českých hranic připraveni na některé základní věci z hlediska bezpečnosti. Bezpečnostní složky nejsou vnímány jako důležité, pokud se nic nestane, a nejsou ani nijak aktualizovány vzhledem k okolnostem a událostem.
Otevřené zdroje uvádějí a ubezpečují obyvatele, že bezpečnost je zajištěna. Když vyloučíme události, kterým se při nejlepší vůli předejít nedá, z hlediska prevence se udělalo vše, podle vás? Ptám se hypoteticky, samozřejmě nevíme detaily…
Moji mentoři mě naučili, že bezpečnost začíná venku. Co to znamená? Když si tedy představíme jakýkoliv stadion, prostor a lidi, co tam přicházejí. Musíme začít ještě než dorazí na místo, k turniketu nebo vstupu. Nechci mluvit o konkrétních záležitostech, bohužel, nikdy nevíme, komu bychom mohli napovědět. Z mého pohledu jsou ale opatření často velmi amatérská, jen na efekt. A v případě ohrožení nebo nějakého útoku, některá mohou způsobit větší škody, než kdyby nebyla žádná.
Mohl byste uvést aspoň jeden příklad?
Nezlobte se, nemůžu.
Dobře, pokud se dostaneme k lidskému faktoru, který je asi nejpodstatnější složkou, jsou Češi obecně z vašeho pohledu připravení na jakýkoliv útok? Neptám se na útok zvenčí, vojenského charakteru…
Pocházím z Izraele a tam, minimálně 80 procent útoků, ke kterým se někdo odhodlá, zastaví sami občané. Obyčejní civilisté.
Proč to tak je? Je to mentalitou, povinnou vojenskou službou?
Od každého kus. Ale také způsobem, jakým se umějí podívat a vyhodnotit situaci. Dám příklad. V Izraeli se říká, že když se něco stane, kdokoliv je schopný a může, běží směrem k centru toho nebezpečí. Aby ho zastavil, odstranil. Schovat se jdou maximálně staří lidé, děti a matky. Ovšem v Evropě je koncept odlišný. Říká: utíkejte a co nejrychleji pryč! A to moc nefunguje. Myslím navíc, že když už mám čelit nebezpečí, tak je lepší přímo, než při útěku, zezadu.
Proč si myslíte, že to u nás a potažmo v Evropě, tak není? Je to odlišnou mentalitou, či podceňováním rizik, ke kterému jsme se nyní dostali bezpečnými mnohaletými podmínkami?
Je potřeba změnit myšlení lidí. Situace se tu přece také změnila. Zatímco jsme tady spali, hodně věcí je jinak. A buď se probudíme teď, nebo bude pozdě. Netvrdím, že všichni mají být bojovníci, nebo žít ve věčném strachu. Ale je potřeba, aby lidé byli připraveni udělat alespoň základní minimum a v případě hrozby uměli zabezpečit sebe a osoby kolem.
V čem hrozí Evropě a nám, geograficky v jejím středu, největší nebezpečí?
Podstatné je, aby lidé začali vnímat, že je tu problém, který přinesla nekontrolovatelná migrace. Jakmile to začnou vnímat, ale je třeba, aby to bylo u většiny obyvatel, pak je dalším krokem se rozhodnout. Pokud nám to vadí, musíme definovat síly a kroky, které se podniknou. Elementární je lepší kontrola všech lidí, co do Evropy i do České republiky přicházejí. A také lepší připravenost naše právě v té oblasti, aby se lidé uměli bránit i sami, pokud se ocitnou tváří tvář nebezpečí. Aby se nestávali jen kořistí.
Volný pohyb osob v rámci Schengenského prostoru, za který jsme před lety byli vděční, se teď stává z tohoto pohledu černou můrou, že?
Já bych to přirovnal k tomu, že máme dům, ale nemůžeme ho ovládat. Dům je otevřený, všechna okna a dveře jsou nechráněná. To je destruktivní stav pro obyvatele takového domu. Ale dá se všechno změnit a nemusí to přitom znamenat totální omezení. Základem je důkladné prověřování osob, co sem míří – ideálně hned, jakmile vstoupí na evropský kontinent. Neprojdou-li, vracet. A když přijdou do České republiky, tak znovu prověřit, kdo ty osoby jsou, jestli jsou z válečné zóny, jestli mají kriminální minulost. Pokud k nám přicházejí a nejsou z oblastí, kde se válčí, není důvod je zde akceptovat. Vím, že to je nepopulární názor a na sociálních sítích jsem za to schytal kritiku, že jsem zlej. Ale když ještě zůstanu u toho přirovnání s domem – tak já zkrátka v první řadě musím myslet a chránit ten svůj dům, domov, a měl bych mít právo rozhodnout, komu ho otevřu a před kým ho zamknu.
Uprchlíků k nám i do Evropy přichází hodně jak z muslimských zemí, tak i z Ukrajiny. Když popisujete ty kroky, míříte na ně obecně, bez rozdílu?
Ano. Neděje se to, aby lidé mysleli na ten svůj dům, domov. Myslí se v rámci humanity na ostatní. Ale to nejde, pokud se neprověřuje, jestli ti lidé opravdu tu pomoc potřebují, pokud nevíme, jestli mají za sebou kriminální minulost. Co zde chtějí dělat, jak dlouho? Ptát se, co pro nás, pro Česko, když jim poskytlo domov, můžou udělat? Určitě by stálo za to i zpřísnit zákon, který umožňuje cizincům, zde získat téměř všem dlouhodobý či trvalý pobyt. Ti lidé by se měli naučit vracet domů, pomáhat a budovat tam, u sebe.
Je podle vás dostatečná právní opora, která by chránila místní občany, pokud k nějakým excesům ze strany migrantů dochází?
Nemyslím si. A je nejvyšší čas to napravit. Odlišná mentalita, výchova, hodnoty, to všechno začne být existenční hrozbou v okamžiku, kdy se z minoritní skupiny obyvatelstva stane minorita, která v počtu původních obyvatel dosáhne alespoň deseti procent. Tomu národu, který si takto silnou skupinu vpustí na své území, hrozí, že ztratí svoji identitu.
To ale není příliš oblíbený názor. Je považován za politicky nekorektní…
To je možné, ale je to realita. Když přijde hodně cizích lidí, změní těm ostatním zvyky, tradice. A pokud se někdo tváří, že nerozumí, co říkám, tak to znamená, že už tu identitu s Českem ztratil. A že může být nakročeno k tomu, že už nebude Česká republika existovat. To však věřím, že nikdo nechce.
Problém je, že si ten možný smutný konec řada lidí nechce přiznat…
Mnohdy to nechtějí ani slyšet.
Každopádně vstupujeme do jiné éry, svět se dal do pohybu a přijdou dozajista snahy ten náš svět změnit. Může i jednotlivec něco udělat?
Ale samozřejmě! První věc, co bychom měli udělat, je nesouhlasit s tím, aby se něco zásadně měnilo, pokud to nepřináší prospěch ani bezpečí. Vždyť se dlouho nejen u nás, ale v celé Evropě omezoval a kontroloval počet migrantů a jejich minulost. Stala se nějaká chyba, ale dá se to ještě otočit. Dokud jsme součástí Evropské unie, je to těžší, ale naděje je. Není stále ještě zbytečné bojovat.
Podle vás bychom tedy měli z Evropské unie vstoupit? To by bylo – po zkušenostech s odchodem Velké Británie – pro nás velmi složité, ne?
Zatím je pro nás důležité, že jsme součástí tohoto subjektu. Protože co se tam rozhoduje, má na nás obrovský vliv. Proto má smysl tam být, bojovat, zkusit měnit věci a zákony přímo tam. Doufám, že po volbách teď v červnu mnoho lidí v Evropském parlamentu skončí a dostanou se tam noví. A tím pádem to bude vypadat jinak. Je důležité, aby tam bylo hlasitě slyšet, co nám v Česku vadí, čeho se bojíme a jak to chceme řešit.
Ale když se ptáte výhledově, nikoli jen na nejbližší roky, tak já osobně si přeju, abychom tam za čas už nepatřili. Měl by vzniknout nový, lepší, silnější, logičtější subjekt. Já vidím naši budoucnost ve Visegrádské čtyřce.
Když se od Evropského parlamentu přesuneme k nám, jak vnímáte kroky české vlády z pozice bezpečnosti? Nechci vás tlačit do kritiky, ale váš názor jako sice už českého občana, ale člověka, který je v úzké vazbě se svoji původní domovinou v Izraeli, by asi čtenáře zajímal?
Co se týká kritiky, já to nevnímám jako něco špatného. Kritika má léčit, zlepšit věci. Neměla by být vnímána jako zdroj ublíženosti, ale cesty, jak dosáhnout lepšího cíle. Takže pokud se ptáte, já vidím jako špatné to, že nevidím u české vlády žádnou strategii. Oni strkají hlavu do písku před realitou. V klidu a bez odporu akceptujou to, co na nás někdo hodí, neprotestují, udělají to. Dopouští se bohužel i strategických chyb, které nás stojí a ještě budou stát hodně. I ekonomicky. Naše situace je špatná, a přesto se vláda chová stále jako rozhazovačný člověk, který má všechno a hýří, i když doma se zabydluje bída.
Vy se vracíte pravidelně do Izraele. V Česku žijete přes 20 let, můžete tedy asi porovnat, jak se liší vztah v obou těchto zemích k obraně vlasti?
V Izraeli se lidé chtějí stát bojovníky. A když je potřeba, stejně jako já, se vracejí do země, aby jí mohli sloužit. Vnímají to tak, že jim dává mnoho, tudíž i oni vydají hodně energie, aby byli připravení. V Česku je to jiné, ale myslím, že každý i tady přirozeně chce bránit rodinu. Důležité je, aby lidé cítili, že ta země stojí za to, aby za ni bojovali jako za svoji rodinu. Vždyť ji budovali jejich předkové.
Děkujeme za rozhovor.
-ah-
Kdo je David Bohbot?
Bezpečnostní expert izraelského původu s českým občanstvím, lektor a podnikatel, zabývající se problematikou bezpečnostní situace na Středním východě a boje proti terorismu. Je aktivním trenérem ozbrojeného i neozbrojeného boje zblízka, střelby a Krav maga. Více než 16 let se věnuje bezpečnostní osvětě na českých školách, kde pořádá semináře a kurzy Krav maga pro učitele i žáky. Je zakladatelem a ředitelem nevládního pracoviště Centrum pro výzkum terorismu.
