Stálo to šest let a 32 milionů dolarů, ale nyní je Margravská opera v německém Bavorsku stejně pestrá, barevná a honosná jako před téměř 300 lety. Svobodný stát Bavorsko investoval do gigantického stavebního a restaurátorského projektu, který byl zahájen v roce 2012 a nakonec dokončen v roce 2018, ve městě Bayreuth celkem 29,6 milionu eur.
Původní barokní divadlo, které se nachází přímo uprostřed pěší zóny, přitahuje denně stovky návštěvníků, kteří jsou okouzleni jeho jedinečnou nádherou.
„Zvenku to vypadá celkem skromně,“ řekl jeden z nich v rozhovoru pro DW News, „ale při vstupu dovnitř působí třpyt zlata, kulisy a veškerá výzdoba nádherně a značně extravagantně.“
Opera, kterou nechala postavit dcera pruského krále, markraběnka Vilhelmína Braniborská, jejímž bratrem byl Fridrich Veliký, sloužila několika účelům. Toto mistrovské dílo barokní divadelní architektury, postavené v letech 1745 až 1750, bylo symbolem královské moci, společenskou událostí a místem, kde markraběnka mohla uvádět opery, které sama složila.
Jen to nejlepší by mohlo stačit. Jeviště s hloubkou téměř 90 stop bylo v té době největší v Německu. Renomovaný evropský divadelní architekt Giuseppe Galli Bibiena navrhl zvonové hlediště ze stupňovitých srubů postavených ze dřeva a obložených dekorativně malovaným plátnem. Mnoho původních prvků, jako například sloupy a květinové mříže, bylo vyrobeno z měkkého, poddajného lipového dřeva.
Nová dvorní opera měla předčit všechna dosavadní velká veřejná divadla a v roce 1748 byla otevřena u příležitosti oslav svatby jediné dcery markraběnky Vilhelmíny. Byla uspořádána náročná slavnost, na níž byly uvedeny italské opery Ezio a Artaserse.
Podle Christine Magetové, manažerky moderní budovy, byla opera plná nejrůznějších akcí a také překvapení. „Bylo tam spousta kulis a dekorací, osvětlovací techniky, větrných strojů, výrobců mraků a nástrah. Bylo to, jako kdyby z nebe sestupovali bohové.”
„A všechny tyto speciální efekty, které se odehrávaly na jevišti, byly navrženy jako způsob prezentace královské rodiny; jinými slovy, to, co se odehrávalo na jevišti, mělo odrážet to, co se odehrávalo v lóži. Inscenace měla oslavovat markraběnku.“
Markrabství se však mělo stát něčím mnohem víc než jen prostředkem k prezentování společenské prestiže a dějištěm významných královských událostí. Návštěva opery v 18. století připomínala návštěvu večírku. Lidé jedli, povídali si a tančili, a to i během představení.
Téměř po 300 letech se tato operní budova nepodobá žádné jiné: podle UNESCO je jediným zcela zachovalým příkladem svého druhu, kde 500 diváků může zažít autentickou barokní dvorní operní kulturu a akustiku. Za účelem obnovy této velkolepé budovy provedl bavorský zámecký odbor hloubkový uměleckohistorický výzkum.
Předělané jevištní kulisy viditelné přes otevřenou hlavní oponu a závěsy rámující jeviště se blíží podobě, jakou viděli první diváci. Byly provedeny komplexní opravy, aby byla zachována konstrukce budovy, včetně krovu, a zavedena opatření k zajištění bezpečnosti pro současné návštěvníky divadla.
„Důležitým přínosem pro zachování této ohrožené památky bylo zejména vytvoření stabilní teploty v místnostech,“ uvádí UNESCO, které barokní divadlo v roce 2012 zapsalo na svůj Seznam světového dědictví.
Po letech obětavé práce se opona v Margravial Opera House konečně zvedla a sklidila velký potlesk. Na počest svatby z roku 1748 se pro současné publikum hrálo představení Artaserse.
Turisté navštěvující bavorské mistrovské dílo jsou pokaždé ohromeni.
„Je to divadlo, které ve vás vyvolá chuť dívat se na operu,“ řekl jeden z nich.
Další se vyjádřil takto: „Viděli jsme obrázky, ale teď, když jsem tady, mi spadla čelist na zem. Je to nádhera.“
Jeden z respondentů, který si povšiml atmosféry oblíbené německé památky, řekl: „Atmosféra je úžasná – je velmi klidná a hřejivá.“
–ete–