V rozhovoru se senátorkou a bývalou ministryní spravedlnosti Danielou Kovářovou, který budete moci zhlédnout na Epoch Times v pondělí 15. července, jsme probrali řadu témat – od toho, jaká pozitiva i negativa s sebou nese být nezávislým senátorem, přes pohled na ústavní soudce a Evropskou komisi, až po bobtnající právní řád.
Při ohlédnutí za tím, co jí udělalo ve funkci senátorky zatím největší radost, zmínila Daniela Kovářová neschválení ratifikace tzv. Istanbulské úmluvy. K tématu se po chvíli vrátila, aby otevřela hlubší princip, který se k této hojně diskutované otázce úzce váže.
„Je úplně v pořádku, když v Senátu, v hospodě, v rodině nebo kdekoliv jinde mají lidé různé názory. Je to přirozené, protože lidé jsou různí… A my všichni politici, a samozřejmě Česká televize a média, bychom měli podporovat pluralitu názorů,“ uvádí senátorka s předchozím upozorněním na neobjektivitu veřejnoprávní televize.
„To, že potom se hlasuje v nějakém orgánu a většina přehlasuje menšinu, je naprosto v pořádku. Menšina má ‚sklapnout podpatky‘ a smířit se. Tak prostě demokracie funguje,“ pokračuje Kovářová v myšlence směřující k úmluvě. A dodává: „Tak pokud Senát odmítl ratifikaci Istanbulské úmluvy, je to pro ČR hotová věc a vyřízeno. A ty snahy a tendence přehlasované menšiny přinést Istanbulskou úmluvu znovu a různými pokoutními cestami – nejenom kritizovat a nálepkovat veřejné činitele, kteří se o to zasloužili, ale i hlásat do médií ‚My to tam dáme znovu a budeme to tak dlouho tlačit, až se to prohlasuje‘ – no takhle demokracie nevypadá.“
„Z této snahy je vidět, že demokracii chápou jenom tak, když je po jejich,“ komentuje dál senátorka s tím, že tato tendence byla viditelná i „na některých rozborech a komentářích po volbách do Evropského parlamentu“.
Zároveň naznačuje, že ne vždy politici rozumí občanské společnosti, jejím tendencím a vývoji. „Je hezky vidět, že lidé mají uši a oči, vidí, co se děje, vidí, co se děje u nás i za hranicemi, a podle toho se rozhodují“.
Jeden z důvodů, proč Kovářová kandidovala do Senátu, byl pocit lidí z jejího okolí, „že nemají nikde zastání a že jejich hlas není slyšet vůbec nikde“. A byť tento hlas často vede k tomu, že svými postoji a hlasováním bývá v politické opozici, říká, že se jí dostává pozitivních reakcí typu „no ale my si to myslíme jako vy, jsme moc rádi, že jste to řekla. My už jsme si mysleli, v jaké divné zemi to žijeme, když náš názor není vůbec vnímán“.
„A jestli se to někomu nelíbí a chtěl by, abych říkala něco jiného, může si zvolit jiného politika,“ dává všanc svou funkci.
„Než jsem sem jela, poslouchala jsem podcast Terezy Matějčkové, velmi šikovné mladé filozofky, která mluvila o Voltairově knize o toleranci, a to je přesně kniha o tom… že možná se máme učit víc toleranci a pochopení, že lidé můžou mít i jiné názory,“ pokračuje Kovářová a zakončuje: „Mimochodem, je téma na obrovskou debatu, kde se to všechno vzalo a od kdy jsme společností jednoho názoru.“
A kde je dle ní ten bod zlomu? Dozvíte se v pondělí 15. července v celém rozhovoru.
