Jak ještě někteří starší zažili a pamatují, 21. srpna 1968 se Československo časně ráno probudilo do rachotu tanků, dýmu a hučení letadel. Rozhlas začal vysílat zprávy, že „jsme okupováni, přijeli Rusové“ atd. Pozdější generace se o tomto historickém ataku dozvídaly většinou tiše v rodinách. Ve škole se učilo o tzv. „přátelské pomoci“. Pomoc byla sice ozbrojená, ale…
Pokud je suverénní stát napaden cizí ozbrojenou mocí, může se bránit. Československý stát byl potichu. Obyvatelé se scházeli u rozhlasu, u televize, ničili tabule s označením obcí, aby se cizí vojáci nemohli orientovat, psali transparenty a plakali nebo zatínali pěsti.
Časně ráno onoho 21. srpna měl službu mladý poručík, technik radiolokátorů na odloučeném stanovišti. Jak dnes vzpomíná, bylo to nad Žatcem, u vesnice Velichov. Měli tam několik maringotek, tři radiolokátory a sloužilo s nimi 12 záklaďáků. Byla to taková celkem klidná služba, protože občas přejížděli na jiné stanoviště. Pro záklaďáky to ani tak nebyla vojna jako velký čundr. Radiolokátory byly stále v provozu, úkolem bylo je udržovat a opravovat.
V té době sloužil jako mladý poručík, byl již ženatý a měl malé dítě. Dojížděl na stanoviště z domova v Praze. Takže když se vědělo, že „se bude něco dít“, museli zůstávat na stanovišti.
21. srpna měli mít praporní cvičení. To bylo plánované.
To ráno jej vzbudil velitel a řekl: „Vstávej, jsou tady Rusáci.“ Zprvu nevěřil a šel se podívat ven. A viděl na obzoru kotouče dýmu a slyšel rachot tanků.
Hlavou mu běželo: Ano, Rusové byli naši spojenci, samozřejmě měli jsme Varšavskou smlouvu, co se týče obrany… Měli jsme RVHP, co se týče ekonomiky. V první vteřině si člověk jenom říkal, koho co napadlo? Když se tady nic neděje, tak co tady blbnou? O co jde? To byly ty první dojmy.
Postupem doby si začal v hlavě rovnat, co se děje. To nebylo po dnech, ale po hodinách.
Zeptali jsme se dne již bývalého vojáka, jak to tehdy a následně potom probíhalo v naší armádě. Podplukovník Petr Mrázek, předseda Vojenského spolku rehabilitovaných Armády ČR, sdělil pro Epoch Times, že podle něj 21. srpen 1968 začal již v roce 1943, kdy prezident Edvard Beneš v exilu, pod vlivem událostí, podepsal Československo-sovětskou smlouvu o přátelství se Sovětským svazem.
„Myslím, že Beneš byl vynikajícím diplomatem, ale nebyl státníkem, což je dost podstatný rozdíl. Dokázal řešit okamžité situace, aniž by přemýšlel, jaké to bude mít další dopady,“ uvažuje pplk. Mrázek.
„Co je důležité,“ pokračuje Petr Mrázek, „že po vítězství na konci druhé světové války jsme se stali satelitem Sovětského svazu. To že v roce 1948 převzali moc komunisté, považuje spíš za ne-českou záležitost, protože šlo vždy jen a jen o komunisty, ať už české nebo ruské či jiné, komunisté svět viděli třídně, ne národnostně.“
„Tady se neustále mluví o potlačení pražského jara a takových věcí. Jsem dost skeptik na tyhle řeči. Já si myslím, že celý problém Československa v té době spočíval v tom, že to začalo hned po tom roce 1948,“ míní Mrázek. A pokračuje:
„My jsme byli desátí na světě, co se týče průmyslových výrobních odvětví. A všechno jsme to měli postavené na strojírenství, na textilním průmyslu, sklářství, lehkém průmyslu atd. A po puči v roce 1948 tohle všechno šlo do háje, protože se skoro všechno přeorientovalo na válečný průmysl. Všechno šlo na těžké strojírenství.
Především skončila svoboda. A svoboda je základ. Sověti už po válce u nás chtěli zůstat, natrvalo. Jejich snaha tenkrát byla, aby tu nechali svoje vojsko.
„Co nám scházelo, kromě svobody? Když nemáte svobodu, tak nemáte nic,“ uvažuje pplk. Mrázek.
Všimněte si například, že podle sbírky zákonů, které platily kolem roku 1964-69, se žádné změny v tomto období neprojevily: žádná nová politická strana nevznikla, vedoucí úloha strany se nezměnila, soukromé hospodaření se nepovolilo.
Co se dál dělo v armádě?
Armáda je nástroj státu k obraně proti vnějšímu nepříteli. Když jsme se stali východním satelitem, tak se změnila i úloha armády. A to v tom, že jsme byli nejenom obrana proti vnějšímu nepříteli, ale i proti vnitřnímu nepříteli. Takový nástroj… stejně jako vnitro.
Začaly čistky, a že jsem nebyl ve straně, tak to šlo mimo mě. V první fázi, okamžitě po srpnu 68, proběhly stranické prověrky. Kdo souhlasí a kdo nesouhlasí se vstupem vojsk.
Kde tedy byla řada lidí ze strany vyhozena a řada vyloučena, to je rozdíl: vyhozený byl proto, že byl proti vstupu vojsk, a vyloučený byl proto, že byl pasivní. Vzápětí se s nimi prováděly personální kádrové pohovory.
Jaký byl morální dopad na vojáky? Pasivita a přijímání té okupace, přejití na východní stranu?
Výzbroj a technika a vycvičenost lidí byly vynikající. Tak fascinující kázeň v těch srpnových dnech u těch vojáků základní služby, preciznost práce, byli opravdu v tu vteřinu fakt vojáci. S plnou parádou. Ale – vydrželo ta asi tak měsíc.
Čistky proběhly ve dvou vlnách. Měl jsem kolegu, který učil na vojenské akademii v Brně. Jeho vyhodili už 22. srpna. Tvrdě se postavil proti a těm, kteří váhali, řekl do očí, co si o nich myslel.
Byli vojáci, kteří byli nesmírně zklamaní. V srpnu 1968 se ten člověk nějak projevil, nějak se postavil. A v roce 1974 přišel před prověrkovou komisi a tam se ho ptali proč. Všichni měli tu šanci nasypat si popel na hlavu, pokleknout a políbit vládcům prsten. Neudělali to. Pro mne to jsou fantastický frajeři, ti chlapi, kteří pak byli vyházeni z armády. To byli ti, kteří projevili charaktery a řekli: „Ne, my to nechceme podporovat. My to nemůžeme zastavit, ale nepojedeme v tom.“
Ve dvou vlnách, až do roku 1975, vyhodili z armády 10 až 14 tisíc vojáků. Přesné číslo nevím.
Zůstala vám hodnost?
Zůstala. Byl jsem nadporučík. A nebyl jsem ve straně, takže mě vyloučili ze Svazu mladých (SSM).
Když mě vyhodili, na jednu stranu si mě armáda přestala všímat. Každý chlap, který byl na vojně jakýmkoliv způsobem, jako záklaďák nebo oficír, když skončil tu svoji službu, tak až do svých 60 let byl evidovaný jako voják nebo jako záložák. Jednou za čas byli povoláni na cvičení. My, co jsme byli vyházeni z armády, jsme nebyli ani jednou na cvičení. Vůbec, jako kdybychom neexistovali.
Jakou šanci jste měl potom sehnat v civilu práci?
Jako technik radiolokátorů jsem v civilu neměl uplatnění. Druhá věc: ať jste sháněl jakékoliv místo, vždycky s vámi šly kádrové materiály. Sehnal jsem si místo skladníka, sehnal jsem si místo v železářství, v prodejně. Dělal jsem i brigádu, abych uživil rodinu. Většinou pomocné práce.
Později jsem si udělal institut patentového úřadu a živil jsem se jako patentář. A to byla skvělá práce. Sice za ni skoro nebyly žádné peníze, ale byla to vynikající práce.
A vaše děti? Také s nimi šly kádrové materiály, jak tehdy bylo určeno?
Třídní učitelka mé starší dcery mi řekla: Máte premiantku, zapomeňte na nějakou střední školu. Hledejte nějaké učení, protože s těmi kádrovými materiály, co máte, studium dcery vůbec nepřichází v úvahu.
Člověk svoje děti miluje a dělá pro ně, co může, takže nakonec se mi podařilo dostat ji někam, kam vůbec nechtěla, na chemickou průmyslovku, a nakonec ji udělala. Druhá dcera se vyučila prodavačkou a potom, už po roce 89, dálkově vystudovala ekonomickou školu, stala se účetní.
Závěr není jenom s těmi dětmi. Závěr je v tom, že ti moji „dědečkové“, ti moji kluci z vojenského spolku rehabilitovaných po tom osmdesátém devátém roce dopadli špatně.
Pétépáci a političtí vězni si pro sebe vyboxovali odškodnění. To tihle moji přátelé nedostali.
Příčinou je to, že po roce 1989 jako prvního ministra obrany vybrali generála Miroslava Vacka. A generál Vacek se postaral o svoje lidi naprosto neuvěřitelným způsobem: protože v té době v armádě působilo zhruba 4 000 profesionálních politických pracovníků, tedy politruků – ty on dostal a zařadil je jako normální běžné vojáky na nejrůznější stupně velení. Udělal reatestace. Udělal z nich technické odborníky a velitele.
K tomu mu přišlo 1 000 lidí od vojenské kontrarozvědky, což byla vojenská součást STB. Patřili pod ministerstvo vnitra. Převeleli celou tu složku vojenské kontrarozvědky do armády, pod rezort ministerstva obrany.
A Vacek z nich okamžitě udělal základ vojenského obranného zpravodajství. Všechny ty lidi si tam nechal. A to tvořilo gros a podstatu, když vznikla vojenská policie. Takže svých 5 000 lidí tady usadil. A ti pracovali. Pořád. Podle svého vědomí a svědomí. Se všemi náležitostmi, se všemi výsluhami. Ti položili základ vztahu dnešní armády a rehabilitovaných vojáků.
A ti moji mládenci nedostali nic. Takže já to beru do dnešního dne jako nevyrovnaný účet s komunismem.
