Během druhé světové války byly Drážďany zničeny, dnes je ovšem město zmodernizované.
Zajímavé německé Drážďany se dostávají na cestovatelský seznam mnohem méně, než by si zasloužily. Od strašlivého bombardování za druhé světové války se město změnilo v prosperující kulturní centrum, které stojí za návštěvu. Drážďany se dají navštívit i s jednodenní rezervou a jsou vhodným doplňkovým výletem k dalším atraktivním městům, jako jsou například Berlín nebo Praha.
Město překvapí návštěvníky fantastickou barokní architekturou v nádherné městské krajině, historií, v níž se tragédie mísí s inspirací, a jedněmi z nejlepších muzeí v Německu. Ještě před jednou generací byly Drážďany ponuré, ale dnes jsou mladé a plné života, hemží se hrdými místními obyvateli, veselými turisty a šťastnými studenty, kteří si na komunismus nepamatují.
Přesto je těžké ignorovat dědictví zkázy Drážďan. Nikdy nezapomenu, jak jsem stál na náměstí Altmarkt ve Starém Městě… jen na dalším náměstí. Když jsem se pak podíval na dlažební kostky, uviděl jsem nápis: „Po leteckém útoku na Drážďany ve dnech 13. a 14. února 1945 byla na tomto místě spálena těla 6 865 lidí.“ Nad ním bylo na kusu žuly vytesáno prosté sdělení: „Tak se válečné hrůzy, které Německo rozpoutalo po celém světě, vrátily zpět, aby navštívily naše město.“
Drážďany se utvářely ve čtyřech obdobích: zlatý věk v polovině 18. století, devastace města za druhé světové války, komunistický režim (1945–1989) a období „obnovy po sjednocení“. Každá městská památka poskytuje pohled na tuto časovou osu, takže pro co nejkomplexnější a nejsmysluplnější návštěvu rád prokládám prohlídku města celodenní procházkou. Nejvýznamnější památky jsou vhodně seskupeny podél nádherné promenády podél řeky Labe, které se přezdívá Balkón Evropy.
Začínám na hlavním náměstí Theaterplatz, kde se nachází socha saského krále Jana, panovníka z poloviny 19. století, který zachoval saskou kulturu v Německu. Budovy na tomto náměstí – podobně jako mnoho drážďanských památek – jsou zrekonstruovány tak, aby připomínaly fasády z doby před bombardováním. V čele náměstí stojí rozlehlý palác Zwinger, který byl kdysi místem opulentních královských oslav pořádaných dynastií Wettinů, která vládla Sasku po osm století. Dnes se v tomto barokním komplexu nachází pěkná muzea včetně Galerie starých mistrů s díly Rafaela, Tiziana, Rembrandta a dalších.
Naproti přes ulici se nachází královský palác, který byl kdysi zničen a během několikaletého projektu znovu postaven. Zde navštěvuji historickou zelenou klenbu. Velkostatkář z dynastie Wettinů August Silný zde na počátku 17. století založil svou barokní sbírku pokladů a extravagantní pokladnice je zjevně určena k ohromování. Slonovinové, stříbrné a zlaté ozdoby jsou příkladem Gesamtkunstwerku – symfonie uměleckých výtvorů, které dovádějí fantazii někdy až do směšných výšin. (Vstupenky si rezervujte s dostatečným předstihem, protože denní počet návštěvníků je kvůli ochraně sbírky omezen.)
Vrcholem mého dne je zastávka u symbolu a duše města: kostela Panny Marie (Frauenkirche). Frauenkirche byl zničen při bombardování, po druhé světové válce z něj zbyla hromada trosek a stal se z něj památník míru. Teprve po sjednocení Německa v roce 1990 bylo rozhodnuto o jeho kompletní a pečlivé rekonstrukci. Po více než deseti letech a 100 milionech eur byl v roce 2005 znovu otevřen. Uvnitř je kruhová loď světlá, přívětivá a dojemná. Je v ní zkroucený starý kříž, kdysi zářivý zlatý kříž na vrcholu původního kostela, který se zřítil z výšky 300 metrů do vybombardovaných trosek. Ztracený až do roku 1993, kdy byl z trosek vyzdvižen, stojí na místě, kde byl nalezen – stále relativně neporušený. Trvalost tohoto kříže symbolizuje témata kostela – znovuzrození, víru a odhodlání.
Kostel Frauenkirche se tyčí nad Neumarktem, kdysi centrálním náměstím obklopeným domy bohatých obchodníků. Čtvrtě, které Neumarkt obklopují, byly přestavěny a jejich fasády se podobají původním a oblast opět ožila rušnými kavárnami. Socha Martina Luthera s Biblí, kterou přeložil z latiny elit do němčiny prostých lidí, připomíná kolemjdoucím reformaci, která začala v nedalekém Wittenbergu.
Krátkou procházkou směrem k vodě se dostávám na konec Balkónu Evropy, kde se muzeum umění Albertinum pyšní krásnou sbírkou děl Gauguina, Moneta, Picassa, Rodina a dalších romantických i současných mistrů.
Intenzivní historie Drážďan a pozoruhodná muzea mohou být náročné. Abych si po procházce odpočinul, vydávám se do Nového města (Neustadt) na druhém břehu řeky. Bomby většinu této oblasti minuly, takže si zachovala svůj opotřebovaný předválečný ráz. Tato oblast je prakticky bez památek, je to živá lidská zóna, která je nejlepší po setmění, kdy bohémsky elegantní vnější Nové město udává tempo módnímu nočnímu životu v Drážďanech.
Dnes jsou Drážďany přestavěné, plné života a široce otevřené pro návštěvníky. Zatímco tyto ulice vykreslují portrét nejvyšších vrcholů a nejnižších pádů města, v této éře kulturního obrození jsou Drážďany v nejlepších letech.
–ete–
