Sněhurka a sedm trpaslíků Walta Disneyho z roku 1937 právem zůstává jedním z nejúžasnějších amerických filmů všech dob.
Film, kterému se původně přezdívalo „Disneyho bláznovství“ kvůli stovkám výtvarníků a techniků, kteří se podíleli na jeho animaci, se hned po svém uvedení stal kasovním trhákem a od té doby zůstává oblíbeným rodinným filmem. Slavný ruský režisér Sergej Ejzenštejn (1898–1948) jej označil za nejlepší film, jaký byl kdy natočen. Díky kombinaci pohybu a barev, extravagantní koláži animovaných ptáků a dalších divokých zvířat, hudbě a směsici komedie a hororu je Sněhurka skutečně uměleckým dílem.
Samotná technika a styl ji však do tohoto postavení nepovýší. V tomto filmu také zaznívá pravda, krása a dobrota. V důsledku toho má pro nás i dnes jisté ponaučení a varování.
Ctnost versus zkaženost
Sněhurka je princezna, ztělesnění nevinnosti a dobra již podle jména. Tyto ctnosti a čistotu jejího srdce doplňuje její fyzická krása. I poté, co kousne do otráveného jablka zlé královny a upadne do „smrtelného spánku“, zůstává Sněhurka „tak krásná i ve smrti, že trpaslíci nenašli v srdci sílu ji pohřbít“.
Na druhé straně máme zlovolnou královnu s kamenným srdcem. Poté, co jí její kouzelné zrcadlo oznámí, že nejkrásnější v zemi je nyní ta, která má „rty rudé jako růže, vlasy černé jako eben a pleť bílou jako sníh“, a ne královna, nařídí svému myslivci, aby Sněhurku zavraždil. Když lovec ze soucitu pomůže dívce utéct, královna se převlékne za starou babiznu, připraví otrávené jablko a pomocí nejprve lží a pak vyvoláním soucitu přesvědčí Sněhurku, aby se do smrtícího ovoce zakousla.
Dnes se s královninou taktikou setkáváme všude v naší společnosti. Od orwellovských politiků, kteří slibují demokracii, a přitom propagují komunismus, přes drogové dealery, kteří skrývají fentanyl v pestrobarevných kapslích, až po mediální osobnosti, které ignorují fakta, aby prosazovaly svou agendu
– tito a mnozí další se nás snaží odvést od pravdy, dobra a krásy. Stejně jako čarodějnice nám podávají svá jablka v přestrojení, oděni do relativismu a úlisného jazyka, překrucují pravdu podle svých představ a často apelují na náš smysl pro soucit, aby nás povzbudili k ukousnutí z jedovatého ovoce, které nabízejí.
Úpadek romantiky
A podobně jako královna se i jiní v naší kultuře pokusili otrávit Sněhurku a pohádkové princezny obecně.
Jsou to radikální feministky a cynici, muži i ženy, kteří se při zpěvu Sněhurky „Jednou přijde můj princ“ tomuto citu vysmívají. Před více než padesáti lety některé ženy z tohoto tábora hlásaly: „Žena potřebuje muže jako ryba kolo.“ Ženy, tak zněl tento názor, by měly být nezávislé na mužích, definované svou prací, svými penězi a svobodou žít podle svého uvážení.
V této formulaci se zapomnělo na její dopad na muže. „Co je dobré pro husu, je dobré i pro housera,“ říká staré přísloví a mnoho mužů se od té doby rozhodlo, že ženy, manželství ani děti nepotřebují. Kdysi přirozený most mezi muži a ženami, romantika zobrazená ve Sněhurce, se zdá být podle mnoha dnešních kulturních komentátorů na prahu smrti. Sněhurčina touha najít si pohádkového prince a žít šťastně až do smrti je sice stále na seznamu přání mnoha žen, ale málokdy uslyšíte tuto touhu veřejně vyjádřit. Uslyšíte však, jak některé z nich kritizují údajně nízký stav, na který muži klesli, a zároveň se podivují nad tím, proč se jich tolik zdá být nevhodných pro vztah.
Odpověď na tuto otázku je vlastně jednoduchá: Bez princezny nemůže být princ.
Dotek ženy
Když Sněhurka poprvé vstoupí do chaloupky trpaslíků, vidí něco, co připomíná skládku v mládeneckém bytě v neděli ráno. Všude je naskládané špinavé nádobí, nábytek pokrývá prach a na podlaze se povaluje nevyprané oblečení a ložní prádlo. Sněhurka má za to, že zde žijí děti bez matek, a za pomoci svých zvířecích přátel – srnek, veverek, ptáků a dalších – se pustí do práce, dá dům do pořádku, postaví na oheň velký kotel polévky a pak se vyčerpáním zhroutí na některé z malých lůžek v patře.
Poté, co se trpaslíci vzpamatují z šoku, který jim tyto změny způsobily – původně se domnívali, že se v jejich domě usídlila příšera – se na Sněhurčin příkaz umyjí a povečeří výbornou polévku, přičemž do budoucna mají slíbena jablka v županu a angreštový koláč. Večer pak stráví při hudbě, tanci a smíchu. Před spaním „mužíčci“, jak je Sněhurka nazývá, trvají na tom, aby spala v jejich ložnici. Když se usadí dole v obývacím pokoji, Sněhurka se za ně u své postele modlí. Ráno každého z nich políbí na čelo, když se vydávají do práce, a oni ji přitom varují, aby si dávala pozor na zlou královnu.
Vidíme zde hlubokou metaforu civilizace, a to jak malé civilizace, která mění dům v domov, tak větší civilizace, která vyrůstá z tisíců a tisíců takových domů. Sněhurka přináší ženský dotek do neotesaného života, který vedou malí lidé. Z těchto základů civilizace přirozeně vyplývá kultura – tanec a hudba. Mezi trpaslíky a Sněhurkou dochází k výměně tradičních slibů péče a ochrany, které byly kdysi pro obě pohlaví přirozené a které jsou shrnuty v cudných polibcích princezny a rytířských instinktech probuzených v trpaslících.
Téměř 50 let naše společnost zanedbávala nebo znevažovala zásadní význam žen v domácnosti a v důsledku toho i ústřední postavení rodiny v civilizaci. Trosky tohoto zanedbávání leží všude kolem nás.
C. S. Lewis kdysi napsal: „Jednoho dne budete dost staří na to, abyste mohli znovu začít číst pohádky.“
Právě teď je možná ten správný čas začít.