Ondřej Horecký

14. 1. 2025

Od Austrálie přes Evropu až po Ameriku, příběh o levné, zelené energii, který nám politici a klimatičtí vědci předkládají, se skoro jako přes kopírák odehrává v mnoha zemích, které se zavázaly snížit uhlíkové emise. Rostoucí ceny elektřiny, zvyšující se nestabilita sítě a stoupající závislost na zdrojích, jejichž dostupnost nedokážeme ovlivnit.

Řada energetických odborníků po celém světě si dobře uvědomuje výzvy, které představuje široké zapojení obnovitelných zdrojů energie (OZE) do elektrárenské soustavy. Také jsou si vědomi, že energie z těchto zdrojů není ani zdaleka zadarmo, jak se to někteří politici a aktivisté snaží prezentovat. Ti odvážnější svá varování vyslovují nahlas, ti druzí si kritiku nechávají pro sebe.

Do té první skupiny patří i britský expert a energetický analytik David Turver, se kterým vedli kolegové v londýnské redakci Epoch Times v říjnu 2024 rozhovor. Zatímco mezinárodní orgány jako OSN, OECD nebo Evropská unie se nás snaží přesvědčit, že dekarbonizace energetiky je cestou k prosperitě a přinese nám levnější elektřinu, podle Turvera zdražuje lidem život, firmám podnikání a ohrožuje energetickou bezpečnost. A přestože Velká Británie již EU opustila, klimatické cíle si stanovila ještě přísnější, než samotný Brusel.

Dekarbonizace je drahý byznys

Ve Velké Británii se cena elektřiny od roku 2019 zvýšila dvojnásobně. Solární a větrné elektrárny poskytovaly v roce 2023 celkem 33,5 % elektrické energie v zemi, přičemž drtivá většina pochází z větrníků. Podle Turvera lze „vinu za vysoké ceny energií možné svalit přímo na obnovitelné zdroje“.

„Kdyby byly soláry a větrníky opravdu levné, developeři by se mohli přetrhnout, aby je stavěli všude, kde se dá… a nepotřebovali by dotace. Dobrým pravidlem tedy je: když to potřebuje dotace, není to levnější,“ míní Turver.

Ceny elektřiny se zvyšují po celém světě. Kalifornie, která má velmi přísnou klimatickou politiku a téměř 48 % podíl obnovitelných zdrojů energie (solární a větrná činí dohromady 25 %), má hned po Havaji nejvyšší ceny elektřiny v celých Spojených státech.

Německo s velkým podílem OZE ve výrobě elektřiny (solární a větrné zdroje v roce 2023 tvořily 39 %) má po Irsku, které má podobný podíl solárů a větrníků, nejdražší elektřinu v EU.

Jižní Austrálie má jeden z nejvyšších podílů výroby větrné a solární energie na planetě a také nejvyšší maloobchodní ceny elektřiny v Austrálii, poznamenávají autoři dokumentu televize Sky News s názvem Skutečné náklady nulových emisí: Šokující pravda za protlačováním obnovitelné energie.

S názorem, že obnovitelné zdroje zdražují energie, zdá se, souhlasí i naši občané. Podle průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM) zveřejněného v lednu 2025, je 71 % dotázaných Čechů toho názoru, že Green Deal přispívá k neúměrnému zdražování energií.

Výkyvy v síti

Vlády států, které se vydaly na cestu k „čisté nule“, obnovitelné zdroje dotují. Systémy podpory mohou být v různých zemích odlišné, ale zpravidla firmy, popř. domácnosti dostávají dotace na výstavbu OZE a(nebo) jejich následný provoz. To však není všechno.

Peníze daňových poplatníků putují také na závratné investice do renovace a výstavby rozvodných sítí, aby zvládly zapojení obnovitelných zdrojů, a také na služby výkonové rovnováhy, jako platby pro záložní elektrárny, které jsou připraveny ihned dodat do sítě tolik proudu, aby pokryly poptávku. Ta se vždy musí rovnat nabídce, jinak se sníží frekvence a hrozí výpadky.

Zatímco před nástupem obnovitelných zdrojů byly zásahy k zajištění rovnováhy zřídkavou záležitostí, v současnosti jde o stále častější jev. Větrné a solární elektrárny se svou nevyzpytatelností přinášejí jednou příliš moc elektřiny, podruhé zase příliš málo. A obojí způsobuje problém.

Výkonný ředitel australského operátora trhu s energiemi AEMO, Daniel Westerman, v dokumentu Sky News přiznává, že správce sítě musí v Jižní Austrálii zasahovat „velmi často“, aby zaručil, „že je systém dostatečně silný“. To všechno produkci a správu sítě prodražuje a zaplatit to musí koneční spotřebitelé.

V Austrálii mají dostatek všech surovin, uhlí i plynu, ale uhlí se postupně odstavuje a domácí těžba plynu je omezována a setkává se s odporem místních obyvatel. Místo toho země staví velký terminál na zkapalněný plyn, kterým se bude dovážet jako surovina odjinud, a kácí lesy, aby mohli vystavět větrné turbíny, pozastavuje se televizní dokument nad paradoxy honby za klimatickou neutralitou.

Výroba elektřiny v Austrálii v roce 2023 podle zdroje. (IEA)

V roce 2022 činil podíl OZE ve výrobě elektřiny v Austrálii 30,8 %, z toho větrné a solární elektrárny dodaly 26,7 %. Tamní vláda si stanovila ambiciózní dekarbonizační cíl – zvýšit do roku 2030, tedy do pěti let, podíl obnovitelných zdrojů na výrobě elektřiny na závratných 82 %. Do roku 2034 má odstavit 90 % uhelných kapacit.

Aby toho australská vláda dosáhla, má v plánu postavit do roku 2030 téměř 22 tisíc větrných turbín, uvádí dokument. Podobně smělé plány jsou pro rozvoj solárních elektráren, zejména těch na střechách domů.

Když nefouká a nesvítí

Německo v polovině prosince 2024 zažilo další období dunkelflaute, času, kdy jsou povětrnostní podmínky nepříznivé pro větrné elektrárny a na povrch zároveň proniká minimální množství slunečného záření. Obří flotila větrných elektráren dokázala vyrobit pouhých 0,2 % spotřeby elektřiny a tak se musely zapojit všechny rezervní zdroje. Navíc si naši sousedé museli vypomoct mohutným dovozem. Ceny spotové elektřiny v důsledku akutní poptávky vystoupaly i víc než desetinásobně.

Podobnou situaci zažili 8. ledna 2025 ve Velké Británii, kdy větrné elektrárny kvůli nedostatečnému větru dokázaly pokrýt pouze 4,4 % spotřeby elektřiny. Rezervní plynové elektrárny jely naplno, dostávaly zaplaceno až dvacetkrát víc než obvykle za jednotku vyrobené energie, aby nedostatek vyplnily, a země byla jen krůček od toho, aby těžký průmysl dostal příkaz k zastavení výroby.

Prostřednictvím tzv. „odezvy na straně poptávky“ (demand side response neboli DSR) se vyrovnávacích služeb účastní i firmy. „V podstatě platí (podnikům), aby vypnuly velkokapacitní mrazáky nebo sníží výrobní proces, aby používaly méně elektřiny. Platit někomu, aby nepoužíval elektřinu, je šílené. Nemůže to být ekonomicky logické,“ myslí si Turver.

S obnovitelnými zdroji však existuje i opačný problém. V Británii některé větrné farmy dostávají dokonce zaplaceno za to, když elektřinu neprodukují. Je to z důvodu toho, aby nepřetížily síť a zároveň se podpořilo jejich „ekologické“ podnikání.

Podíl jednotlivých zdrojů na výrobě elektřiny ve Velké Británii v roce 2023. (IEA)

„Obnovitelné zdroje mají své místo, ale už před několik lety západní experti řekli, že jestli jejich podíl v energetickém mixu překročí 10 %, nastává zcela zákonitý proces jejich kanibalizace. To znamená, že nadprodukce snižuje ceny až do záporu. To ničí jejich ekonomiku a všechno musí nakonec zaplatit daňový poplatník,“ poznamenává Milan Smutný, mluvčí spolku Realistická energetika a ekologie.

Jinde majitelé větrných či solárních elektráren takové privilegium mít nemusí a distributor je odpojí bez náhrady na kompenzaci. Spolu s OZE přišel také nový fenomén – záporné výkupní ceny. V případě, že je na trhu elektřiny nadbytek a spotřeba je nízká, výrobci mohou zaplatit za její odběr, protože pro ně může být nevýhodné produkci chvilkově odstavit.

Tento jev lze eliminovat ukládáním elektřiny do velkokapacitních bateriových úložišť, avšak tato technologie prozatím zůstává příliš nákladná a málo efektivní. S kontroverzním řešením přicházejí čeští distributoři jako ČEZ nebo EGD (E.ON). K síti chtějí připojit obří fény, které budou mařit přebytečný proud z fotovoltaických elektráren vyfukováním tepla. Opatření má přispět k redukci záporných cen. Podle Smutného jde o „absurdistán nejhrubšího zrna“.

Život podle sítě

Nedostatečné kapacity bateriových úložišť za situace vysokého podílu OZE v energetickém mixu země a dunkelfautu, mohou vést k blackoutům. To si vyzkoušeli v Austrálii koncem listopadu 2024, kdy premiér státu Nový jižní Wales musel prosit lidi, aby si nepouštěli pračky a myčky v obavě z výpadků proudu, a podniky dostaly výzvu k omezení výroby ve špičce.

Místní elektrická síť nestíhala pokrýt náhlou poptávku způsobenou vlnou veder kombinovanou s plánovanými odstávkami uhelných elektráren kvůli pravidelné údržbě. Solární elektrárny, jejichž výkon po třetí hodině slábne, nedokázaly spotřebu pokrýt.

Na takovéto situace upozornil v rozhovoru i Turver, který řekl: „V podstatě po nás chtějí, abychom si zařídili život podle sítě, místo abychom měli síť, která je přizpůsobena našim životům.“

Budování sítí

Zavádění obnovitelných zdrojů se neobejde bez modernizace přenosové a distribuční soustavy. Ta byla dlouhé desítky let zvyklá na tok elektřiny pouze od dodavatele k odběrateli, tedy z elektrárny do domovů, firem a kanceláří. S rozvojem OZE však dochází k decentralizaci výroby a elektřina musí být schopna plynout i od spotřebitelů, kteří zároveň mohou sloužit jako výrobci elektřiny, např. domácnosti se solárními panely na střeše.

Hlavně je však třeba nové solární a větrné farmy napojit na elektrárenskou soustavu. To znamená vystavět nová vedení od zdroje k distribuční síti. Český správce přenosové sítě ČEPS ve své poslední MAF analýze z roku 2024 uvádí, že „objem investic souvisejících s integrací OZE může narůst až na vyšší desítky miliard Kč pro nadcházejících 10 let“. Zároveň podotýká, že očekává „postupný nárůst síťových poplatků pro konečné odběratele“.

V rozlehlých zemích jako Austrálie nebo USA budou tyto náklady násobně větší. Australský operátor trhu s energiemi AEMO ve svém plánu z roku 2024 uvádí, že do roku 2050 bude potřeba postavit 10 tisíc kilometrů nového přenosového vedení.

Ve Spojených státech je čeká podobně obtížný úkol. Jim Rob, předseda představenstva u North American Electric Reliability Corporation, která dohlíží na elektrárenskou síť v USA, konstatoval v dokumentu Sky News, že „pokud bychom měli elektrifikovat vše, znamenalo by to, že bychom museli pětinásobně zvětšit velikost elektrické sítě v Severní Americe“.

Ovce se pasou před větrnými turbínami u jezera George nedaleko Canberry v Austrálii, 1. září 2020. Ilustrační foto. (David Gray / Getty Images)

Pomalá modernizace sítí brzdí rozvoj OZE, jejichž majitelé musí čekat někdy i roky, než je distributor k síti napojí. Na loňské odborné konferenci The smarter E Europe se diskutovalo o tom, že „elektrické sítě se stávají hlavními zpomalovači energetické transformace“. Irský distributor před měsícem oznámil, že nebude až do roku 2028 napojovat žádná nová datová centra poblíž Dublinu v obavě z přetížení sítě a blackoutů. Vyzval digitální společnosti, ať hledají místa v jiných částech země.

Turver poukazuje na to, že náklady spojené s výstavbou a modernizací sítí neplatí majitelé OZE, i když se dělají z větší části právě kvůli nim, ale zaplatí je daňoví poplatníci.

Levné energie = bohatý stát

Cíl britské vlády dosáhnout bezemisní výroby elektřiny do roku 2030 a zároveň zajistit ekonomický růst jsou „vzájemně inkompatibilní“ a „nedosažitelné“, myslí si Turver.

Energeticky náročný průmysl potřebuje nízké ceny energií a když ty chybí, odchází jinam a s ním i vysoká produktivita a růst HDP, říká expert s tím, že obyvatelé budou chudnout a pocítí to na svých peněženkách. Poslední továrna na výrobu hnojiv v UK zavřela v roce 2023, poslední vysoká pec na výrobu oceli v Port Talbot skončila v říjnu 2024. Británie však není zdaleka jediná země, odkud firmy prchají.

Zaměstanec v Tata Steel Port Talbot pracuje u vysoké pece na výrobu oceli, 15. srpna 2023. V říjnu 2024 byla zavřena poslední vysoká pec v zemi. Ilustrační foto. (GEOFF CADDICK/AFP via Getty Images)

Nejmarkantněji je to vidět v „zeleném“ Německu. Řada společností včetně gigantů jako Volkswagen, Bosch nebo Ford oznámila rozsáhlé propouštění. Některé zvažují přesídlení jinam. Podle loňského průzkumu zvažuje přesun výroby z Německa 37 % oslovených firem, v energeticky náročném průmyslu to bylo dokonce 45 % společností. Důvodem jsou podle agentury Reuters vysoké ceny energií a nespolehlivost jejich dodávek. Růst německého HDP za loňský rok se odhaduje na mínus 0,2 %, pro tento rok předpovědi hovoří o růstu, ale pouze o 0,4 %.

Přesunem výroby do jiných zemí se z ekologického hlediska v globálním měřítku příliš nezmění. Emise budou existovat dál, jen jejich místo původu bude jiné, například v Číně, která je dnes největším spotřebitelem uhlí s největším počtem uhelných elektráren. A tak, zatímco se Evropa deindustralizuje, Čína ji zaplavuje svými elektromobily, ocelí a dalšími výrobky, které vyrábí díky levné energii.

„V podstatě jsme přesunuli všechen tento průmysl jinam, zničili jsme pracovní místa a přivodili si dražší energie, přičemž jsme pravděpodobně zhoršili životní prostředí,“ říká Turver s tím, že podle něj nejde o příliš chytrou politickou strategii.

Smutný podotýká, že když průmysl nebude generovat peníze, nebudou prostředky ani na transformaci energetiky ani na financování sociálního státu.

Čekání na nevyhnutelné

Elektřina je krví naší moderní civilizace a bez ní se všechno zhroutí. „Riziko, že zhasnou světla, roste a málokdo ví, co to znamená,“ poznamenává moderátor dokumentu Sky News.

„Jsme svědky toho, jak mizí přebytek rezervních zdrojů, které jsme v této zemi mívali, a stále více oblastí je náchylných k výpadkům energie,“ uvedl v dokumentu Ted Woodley, bývalý vysoký manažer několika energetických společností v Austrálii, nyní na penzi.

Stejnou chybu podle Turvera činí i Velká Británie. Vloni v září byla uzavřena poslední uhelná elektrárna na ostrovech a dočasně poklesne i produkce jaderné energie, neboť do roku 2028 doslouží čtyři z pěti jaderných elektráren. „Přidáváme víc a víc OZE a ubíráme víc a víc řiditelných zdrojů,“ namítá Turver.

Ani spoléhání se na dovoz ze zahraničí nemusí vždy fungovat, podotýká energetický analytik. Přestože ostrovní stát je propojen podmořskými kabely s přenosovou soustavou v okolních zemích, „když vítr nebude foukat, ostatní země [v Evropě] mohou mít nedostatek elektřiny, takže se nesmíme spoléhat na to, že nám dodají tolik, co slibují, že dodají,“ říká.

Země, která dováží 11 % procent elektřiny, se podle něj může „velice rychle dostat do velkých problémů“ a je jen otázka času, kdy dojde k nějakému výpadku, který nebude správce přenosové sítě schopen promptně vykrýt.

Cesta ven

Existuje cesta ven? Turver jako řešení navrhuje zastavit dotace na obnovitelné zdroje, pokusit se osekat ty stávající a postupně vyrábět 80-90 % elektřiny z jaderných elektráren. Ty jsou dle něj nutné pro stabilní přísun energie do sítě. Zbytek by měl podle něj připadnout na flexibilní, řiditelné zdroje jako paroplynové nebo vodní elektrárny, které rychle pokryjí náhlé výkyvy v poptávce. Bez plynu se země neobjede, než se zvýší podíl jádra. Dosavadní plány Londýna hovoří o zvýšení podílu jádra na energetickém mixu ze současných 14 % na 25 % do roku 2050.

„Pokud chceme být moderní ekonomikou, musíme mít spoustu dostupné energie,“ konstatuje Turver. Obnovitelným zdrojům se podle něj daří díky dobré politice, i přestože „fyzika je špatná“. Jádru v Británii nestojí v cestě špatné fyzické parametry, které jsou oproti OZE daleko „nadřazenější“, ale politika, míní expert, ale s nadějí dodává: „Politiku dělá člověk, takže tu změnit můžeme, ale fyziku nezměníte.“

Cenově dostupná a spolehlivá energie je zásadní i pro „lídra světové ekonomiky“ – pro digitální průmysl. Ten chce však zároveň plnit klimatické cíle. Technologičtí giganti Microsoft, Google, Amazon a další proto v loňském roce oznámili spolupráci s jadernými společnostmi v USA na dodávkách elektřiny pro svá „hladová“ datová centra.

Naopak Německo, které zbylé jaderné elektrárny odstavilo v roce 2023 a jadernou energii považuje za nečistou, bude mít problém nabídnout datovým centrům stabilní elektřinu za rozumné ceny.

Stejně tak Irsko, které se stalo hubem digitálních společností v Evropě, jejichž datová centra již dnes spotřebovávají 21 % elektřiny v zemi, bude mít při absenci jádra potíž splnit oba ekonomicko-ekologické požadavky. Některé z těchto společností se podle zpráv již poohlížejí jinde.

Odstavená jaderná elektrárna Three Miles Island v americkém Middletownu, kterou její vlastník znovu otevře po dohodě se společností Microsoft. Digitální firma se v roce 2024 zavázala odebírat po dobu dvaceti let tolik elektřiny, kolik elektrárna dokáže vyrobit, aby mohla pohánět svá datová centra. (Chip Somodevilla/Getty Images)

Jádro zvažuje dokonce i nejaderná Austrálie. Současná koalice by ráda postavila až sedm jaderných elektráren, které by částečně nahradily ty uhelné. Prosadit to ovšem nebude jednoduché. Využití jaderné energie je zakázáno zákonem, země nemá zavedeny regulační a dohledové mechanismy a chybí jí v této oblasti jakékoliv zkušenosti.

Podle Turvera je jádro vhodné i z důvodu národní bezpečnosti. S tím, jak se národy z politického uskupení BRICS jako Rusko, Čína nebo Írán, které kontrolují většinu fosilních paliv na světě, stávají čím dál nepřátelštější vůči Západu, „je logické hledat alternativy“ jinde.

Osobně by také snížil windfall daně pro těžařské společnosti a zrušil moratorium na frakování, aby bylo možné těžit „zdroje pod našima nohama“. „Také bych urychlil vývoj malých modulárních reaktorů… které jsou tou správnou náhradou za uhelné elektrárny,“ přičemž ideální lokalitou pro ně by byly areály zrušených uhelných elektráren.

A co česká energetika? Smutného názor je téměř shodný s tím Turverovým. „Jediná budoucnost Česka z hlediska cenové přijatelnosti a bezpečnosti dodávek jsou jaderné bloky. Nejméně čtyři velké jaderné bloky a když se ukáže ekonomická výhodnost malých modulárních reaktorů, mohli bychom je umístit do regionů jako náhradu za uhlí, zejména v teplárenství,“ říká.

Narozdíl o plánů vlády, která chce podíl OZE navýšit ze současných asi 15 % na 30 %, si myslí, že obnovitelných zdrojů máme dostatek. „Už teď způsobují nadprodukci,“ podotýká k výše zmíněnému paradoxnímu jevu. Než se postaví dostatek jaderných kapacit, musíme si podržet uhlí „dokud to jde“, myslí si Smutný. Nahradit ho kompletně plynem, jak chce vláda, je podle něj ekonomicky i technicky složité. Přesto by nějaké procento paroplynových elektráren zachoval jako flexibilní, záložní zdroj.

Epoch sdílení

Facebook
Twitter
LinkedIn
Truth Social
Telegram