Komentář
Dle předběžného odhadu spotřebitelské ceny v únoru 2025 meziměsíčně vzrostly o 0,2 % a meziročně o 2,7 %. Připomínám, že lednová meziroční inflace dostáhla 2,8 %. Inflace tedy mírně zpomaluje. Dnes už můžeme konstatovat, že průměrné tempo inflace za rok 2024 dosáhlo 2,4 %. To byla její nejnižší úroveň za posledních 6 let. Na druhé straně jsme se znovu pohybovali nad 2% úrovní, na kterou jsou centrální bankéři citliví. A také v letošním roce tempo inflace v průměru skončí nad 2% cílem České národní banky, nejspíš to bude někde kolem 2,5 %.
Je to hodně? Je to málo? Jak se to vezme. Celý problém s inflací je totiž mnohem větší, protože také inflace je v realitě vyšší, než jaká je oficiálně vykazována.
Údaje o inflaci jsou statistiky manipulovány, byť to neznamená, že se tak vždy děje nutně záměrně. Někdy je záměr větší, jindy menší. Každopádně manipulace s inflací není jedinou manipulací v ekonomické statistice. K podobným nechtěným i chtěným manipulacím dochází i u dalších statistik.
Důvodů, proč statistici vykazují inflaci nižší, než jak ji my spotřebitelé (i firmy) vnímáme, je víc. Asi není třeba zdůrazňovat, že inflace je vykazována menší, tedy příznivější pro vládu. Jedním z mechanismů, jak s inflací manipulovat, je zastaralý spotřebitelský koš, ze kterého se inflace počítá. Polopaticky řečeno: pokud by statistici počítali inflaci z cen černobílých televizí, ale standardem by již dávno byly plazmové barevné, logicky by inflace vycházela nižší, než jaký by byl reálný růst nákladů domácností. A právě to se u desítek a stovek položek spotřebitelského koše definovaného statistiky děje.
Různé země manipulují inflaci různými způsoby, všechny se ji však snaží opticky vylepšit. Dobře si to můžeme ukázat konkrétním namátkovém příkladu, který se vztahuje k české inflaci. Tak například v srpnu 2023 celková meziroční inflace publikovaná Českým statistickým úřadem (ČSÚ) dosáhla 8,5 %, stejná inflace publikovaná Eurostatem ale dosáhla 10,1 %. Neboli čeští statistici proti evropským tvrdí, že inflace v ČR byla o 1,6 procentního bodu nižší. Hlavní rozdíl mezi oběma výpočty pramení z odlišného přístupu k něčemu, čím si ČSÚ pomáhá k opticky lepšímu výsledku: k takzvanému imputovanému nájemnému.
Imputované nájemné je zcela fiktivní položka, která odhaduje, kolik by majitelé domů a bytů, ve kterých bydlí, inkasovali, kdyby své domy a byty pronajímali. Jenomže oni je nepronajímají. Takže pokles inflace daný touto položkou je stejně imaginární jako samotné imputované nájemné. Inflaci prostě podle českých statistiků snižuje něco, co neexistuje. A toto imputované nájemné tvoří neuvěřitelných více než 10 % českého spotřebního koše, který si statistici definovali. Evropští statistici tuto položku vůbec nepoužívají. A tato manipulace s inflací zdaleka není jediná, je to jen jeden z příkladů.
Pokud chcete odhadnout, jaká je pravděpodobně inflace v konkrétní zemi, podívejte se raději na dlouhodobý procentní růst cen zlata vyjádřený v té které měně – a budete realitě blíž. Zlato totiž mnohem lépe drží kupní sílu než fiat měny. Můžeme tedy zlato použít jako měnovou kotvu a převrátit naše uvažování: Namísto toho, abychom se ptali, kolik 1 jednotka zlata stojí jednotek fiat měny, můžeme se ptát, kolik 1 jednotka fiat měny stojí jednotek zlata. Na dlouhých časových řadách tak bude náš odhad skutečné inflace v konkrétní zemi pravděpodobně mnohem přesnější než oficiální inflační statistiky.
Proč se ale s inflací tolik manipuluje? Kromě vylepšování image vlády spočívá vysvětlení ještě v působení na inflační očekávání:
Značná část centrálních bank včetně české a včetně amerického Fedu má inflační cíl nastavený na 2 %. To znamená, že chce, aby naše peníze ztratily každých 36 let polovinu své hodnoty. Inflaci pohání dva hlavní motory (a nějaké vedlejší). Tím prvním je prostý tlak na ceny kvůli příliš velkému množství peněz. Druhá složka spočívá v očekávání lidí ohledně budoucí inflace. Pokud lidé očekávají, že ceny v budoucnu rychle porostou, mají sklon utrácet své peníze preventivně už nyní. Čím rychleji lidé utrácejí, tím rychleji roste inflace.
V souladu s tímto má oficiální inflační politika dvě složky; první je regulace peněžní zásoby a druhá je systematické snižování našich inflačních očekávání. Pokud je vám znovu a znovu opakováno, že inflace je opravdu, opravdu nízká, změní se vaše očekávání, a se změnou vašeho očekávání skutečně trochu klesne i inflace. A tak se v průběhu desítek let rozvinuly určité triky, které oficiálně vykazovanou inflaci trochu podhodnocují. Každá vláda přidala svůj další malý trik. A jejich zřetězením došlo k tomu, že v konečném výsledku to už není malé podhodnocení inflace, ale monstrózní manipulace.
To, co popisujeme, ale není ani výsadou jedné země, ani jednoho makroekonomického čísla. Používá se to napříč zeměmi a makroekonomickými statistikami, jen každá má svou vlastní sadu triků. Můžeme si to ukázat na příkladu dobře zdokumentovaných USA.
Za Kennedyho, kterému se nelíbila vysoká čísla nezaměstnanosti, byli z údajů o nezaměstnanosti odstraněni takzvaní „odrazení pracovníci“. To způsobilo optický pokles nezaměstnanosti. Johnson zase vytvořil „jednotný rozpočet“: Přebytečné fondy sociálního zabezpečení se převádí do všeobecného rozpočtu, kde se utrácejí, ale nevykazují se jako součást deficitu – takže se zdá, že rozpočtový schodek je nižší. Za Nixona zase byl vytvořen koncept „jádrové inflace“, která z inflace odstraňuje potraviny a palivo, aby se inflace jevila nižší. Za Clintona se do vykazování inflace zasáhlo ještě víc. Na každém kroku byl odvozen nový způsob měření a vykazování, který vždy sloužil k tomu, aby věci vypadaly o něco lépe.
Pokud by se dnes inflace v USA počítala přesně stejným způsobem jako na začátku 90. let, byla by soustavně zhruba o 3 % vyšší, než se obvykle uvádí. Tento 3% rozdíl vysvětluje mnohé z toho, co kolem sebe vidíme. Vysvětluje, proč si lidé musejí více půjčovat a méně spoří – jejich skutečný příjem je ve skutečnosti mnohem nižší, než se uvádí. Mnoho věcí, které bylo obtížné vysvětlit za předpokladu nízké oficiální inflace, najednou dává smysl. A krom jiného toto podhodnocení inflace vede také k nadhodnocení růstu ekonomiky neboli HDP.
Tento rozpor mezi skutečnou a vykazovanou inflací má však řadu velmi hmatatelných palčivých důsledků. Tak například lidé patrně v naší společnosti nikdy nebudou nominálně (číselně) chudnout. Různé sociální dávky, důchody a platy veřejných zaměstnanců jsou obvykle valorizovány podle oficiálně vykazované inflace. Pokud tedy je inflace například 3 % ročně, lidem jsou obvykle valorizovány příjmy od státu také o 3 %. Jenomže skutečná inflace může být klidně dvojnásobná, třeba 6 %. Reálně tedy lidé chudnout budou, a to o 3 %.
Představte si také vliv třeba na různé segmenty ekonomiky, na které má být vydávána určitá částka. Dejme tomu obrana nebo zdravotnictví. I kdyby výdaje na obranu a na zdravotnictví byly každý rok valorizovány podle vykazované inflace, reálně budou tyto výdaje stále menší a menší. Brzy tak obrana i zdravotnictví začnou být výrazně podkapitalizované. A podle stejné logiky také ztráta hodnoty našich úspor, a tedy přerozdělování bohatství ve společnosti, je výrazně rychlejší, než odpovídá oficiálním statistikám.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou stanoviskem autora a nemusí nutně odrážet stanoviska Epoch Times.
