Před desítkami let vyhodilo několik států uprostřed Atlantiku sudy s jaderným odpadem. Kde přesně se nacházejí a jaké škody způsobují svému okolí, není jasné. Nyní se na jejich průzkum vydává expedice.
Házet jaderný odpad do oceánu se dnes může zdát absurdní. Přesto se přesně tohle dělo mezi 50. a 80. lety 20. století. Jen v severovýchodním Atlantiku se odhaduje, že bylo uloženo nejméně 200 000 sudů.
Tým evropských vědců se vydává na výzkumnou misi do oblasti, kde údajně skončila zhruba polovina veškerého odpadu. Na palubě se nachází také vědec z Thünenova institutu pro ekologii rybolovu v Bremerhavenu.
Oceány se dříve zdály jako bezpečné místo pro ukládání odpadu
S počátky jaderné energie v Evropě se objevila i otázka, co dělat s radioaktivním odpadem. Hloubky oceánu tehdy vypadaly jako levné a jednoduché řešení – alespoň tam, kde se oceán považoval za geologicky stabilní. O životě v moři se tehdy vědělo jen málo. V roce 1993 bylo ukládání jaderného odpadu do oceánu zakázáno.
Vedoucí projektu NODSSUM (Nuclear Ocean Dump Site Survey Monitoring) Patrick Chardon předpokládá, že radioaktivita většiny jaderného odpadu, který skončil v severním Atlantiku, by měla po zhruba 300 až 400 letech prakticky vymizet. U přibližně dvou procent odpadu je však doba jeho radioaktivního působení výrazně delší, uvedl jaderný fyzik působící v laboratoři Clermont Auvergne ve francouzském Clermont-Ferrandu.
Podle Chardona byly sudy tehdy navrženy tak, aby odolaly tlaku v mořských hlubinách, nikoliv však tak, aby dokázaly skutečně zadržet radioaktivitu. Fyzik se domnívá, že z některých kontejnerů už delší dobu může unikat radiace.
Podmořský robot bude pátrat po sudech
Na projektu se bude podílet 21 vědců, kteří se po dobu jednoho měsíce pokusí vystopovat sudy ležící pravděpodobně v hloubce 3 000 až 5 000 metrů. Oblast průzkumu se nachází více než 1 000 kilometrů západně od La Rochelle v západoevropském příkopu Atlantského oceánu.
Cílem výzkumu je nově posoudit důsledky ukládání odpadu do moře a zjistit, v jakém stavu se nachází tamní ekosystém. Odborníci chtějí sestavit mapu s nalezenými jadernými sudy a odebrat řadu vzorků vody, mořského dna i živočichů. Plánují také zkoumat kontrolní oblast, aby mohli výsledky později porovnat.
Tým přitom spoléhá na podporu autonomního podmořského robota. Robot Ulyx je schopen sestoupit až do hloubky 6 000 metrů. Je vybaven fyzikálními a chemickými senzory, kamerou pro 3D záznamy a sonarovým systémem pro lokalizaci objektů pomocí zvuku.
Pomocí záznamů z robota chtějí odborníci vyhledat jednotlivé sudy, zhodnotit jejich stav a zaznamenat jejich polohu. Kde se kontejnery přesně nacházejí, zda leží jednotlivě, nebo ve skupinách a jestli jsou stále neporušené, zatím není známo.
Podle odhadu spoluvedoucího projektu Javiera Escartina z pařížské univerzity ENS by týmu trvalo celé roky, než by prozkoumal celé území svého výzkumného prostoru. Během čtyř týdnů plánují prohledat zhruba 200 čtverečních kilometrů v různých zónách. Na základě záběrů z robota pak vědci rozhodnou, kde přesně odeberou vzorky vody nebo mořských živočichů.
Plánován je i výzkum hlubinného moře
Kromě měření množství radioaktivity se výzkumníci zaměří také na okolí uloženého odpadu – například zda sedimenty dokážou záření zadržet nebo jaký vliv mají hlubinné proudy.
Jaké důsledky by mohly mít sudy s odpadem? „To skutečně nevíme,“ uvedl Escartin. „Dokonce ani základní ekosystém v dané oblasti zatím dobře neznáme.“ Většina hlubinné oceánské planiny totiž zůstává neprobádaná. Podle mořského geologa bude proto průzkum této oblasti zajímavý i z jiných než pouze jaderných důvodů. „Každá informace nám pomůže lépe porozumět celému systému.“
Po čtyřtýdenní misi poputují odebrané vzorky do různých laboratoří po celé Evropě. Vědci plánují vyplout znovu, tentokrát s cílem odebrat vzorky ještě cíleněji. Přesné datum další expedice zatím není stanoveno, Escartin však doufá, že by se mohla uskutečnit příští rok.
(S přispěním dpa)
–etg–
