Ústav pro studium totalitních režimů zkoumá nacistickou a komunistickou minulost našeho národa a zločiny, kterých se tyto dva režimy dopustily, jakož i odpor, který jim Čechoslováci kladli. S ředitelem ústavu Ladislavem Kudrnou jsme si v jeho kanceláři, v nejvyšším patře prvorepublikového Paláce Archy, kde instituce od roku 2024 sídlí, povídali o jeho práci a výchově nových generací k rozpoznání zla totalitních ideologií.
Levicové hnutí Stačilo! Ve svém předvolebním programu slibovalo váš ústav zrušit. Čím to podle vás bylo?
Jednak tím, že děláme svoji práci dobře, a dále tím, jak přistupujeme k vyrovnání se s naší minulostí. ÚSTR se zásadním způsobem podílel na vzniku a naplňování následující zákonné agendy: snižování důchodů komunistickým prominentům, odškodnění obětí v akci Asanaci, u tzv. ochranného dohledu. Dále můžeme navrhovat osoby k získání osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu. A v neposlední řadě jsme se podíleli na změně trestního zákoníku, který byl letos schválen a nabude platnosti od 1. ledna roku 2026. Konečně 36 let po pádu komunismu bude ideologie komunismu postavena na roveň ideologie nacismu. Rád bych tady zdůraznil, že nikomu z nás nejde o pomstu. Nikdo z nás není soudce, natož Bůh, jsme historici. Jde nám o spravedlnost, na kterou není nikdy pozdě.
Nemyslíte si, že jsme tu příležitost udělat to dříve poněkud promeškali? Nebylo lepší to provést rovnou v 90. letech?
Bezesporu. Tehdy na to byla společnost podle mě lépe nastavená. Ale jak se říká, lepší pozdě, než nikdy. Na druhou stranu nesmíme zapomínat, jak ta 90. léta probíhala. Já jsem přišel do Prahy v roce 1993, kdy jsem začal studovat na vysoké škole. A pamatuji si velice dobře, jak byla společnost doslova „opilá“ svobodou, jak se všichni radovali z toho, že můžeme cestovat, můžeme číst knihy, které chceme, chodit na koncerty kapel, které chceme vidět. Lidé si užívali svobody plnými doušky a svorně tehdy platilo heslo: „Nejsme jako oni“.
Což se nám nakonec vymstilo, protože (jak) se ukázalo, komunisté se nevrátili zadními dveřmi nebo oknem, ale hlavním vchodem. A samozřejmě, ta doba taky byla úplně jiná, než je dnes. Byla specifická jednak tou explozí svobody, ale hlavně tím, že by nikoho nenapadlo bagatelizovat zločiny komunismu, malovat naši minulost narůžovo a popisovat normalizaci jako úplně normální dobu, modernizační proces, kdy většina společnosti byla spokojena, zatímco disent byla malá, elitní skupinka nespokojenců, která se dobrovolně vyloučila z většinové společnosti.
Proč to tedy tak dlouho trvalo?
To je správná otázka, která by měla cílit na tehdejší politickou garnituru, ale i na ty, co přišli později. Celý proces začal zhruba v době, kdy se Martin Mejstřík stal v roce 2002 senátorem. Jako senátor se snažil postavit komunistickou stranu mimo zákon. Teď se podařilo alespoň postavit komunistickou ideologii mimo zákon.
Je schválení zákona trestajícího projevy komunismu zásluha Fialovy vlády?
Poslanecká sněmovna v tehdejším složení to schválila většinově, takže bezpochyby tam zásluha je. Stejně tak novelu schválili i opoziční poslanci, což mě mile překvapilo.
Osvěta a vzdělávání je důležitou součástí vaší role. Jakou formou probíhá?
Oddělení občanského vzdělávání používá moderní edukační pomůcky, včetně virtuální reality, kdy si děti, žáci, studenti, ale i učitelé mohou na vlastní oči a uši vyzkoušet, jaké to bylo přežít jeden den v sovětském gulagu. Myslím, že to je úžasná studijní pomůcka. Nezapomínáme ani na popularizaci a přednášky pro širokou veřejnost, přičemž naše kolegyně a kolegové nepřednáší pouze v hlavním městě, ale napříč Českou republikou.
Pokud chceme, aby nastupující generace byly rezistentní vůči totalitním režimům a byly odolné vůči extrémům zleva i zprava, musí znát svoji minulost.Ladislav Kudrna, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
Letos jsme uskutečnili, nebo do konce roku ještě uskutečníme, celkem 146 přednášek pro veřejnost, zatímco kolegové z oddělení občanského vzdělávání uskutečnili 118 přednášek, pět dvoudenních seminářů, dále se podíleli na letní škole pro učitele, letní škole pro studenty ve Svatém Janu pod Skalou a letní škole církevních a náboženských dějin. Každý rok také pořádáme jednu velkou mezinárodní konferenci.
A v neposlední řadě vydáváme odborné monografie, časopis Paměť a Dějiny, který vychází čtyřikrát do roka, zatímco odborné periodikum, Securitas Imperii, vychází dvakrát do roka. Vloni jsme vydali 24 publikací, letos jich bude 23. Rád bych vyzdvihl naše monumentální dílo, opus magnum – Popravení z politických důvodů. Skutečně úžasná práce o čtyřech dílech a cca čtyřech tisících stran, na které 15 let pracoval autorský tým pod vedením Petra Malloty. Jde o klíčové dílo naší moderní české historiografie.
To vypadá na rušný rok. Co považujete osobně za největší úspěch ústavu?
Já si myslím, že se ukazuje, a to nepovažuji za úspěch, ale za naše poslání, že ÚSTR plní zásadní roli při vyrovnávání se s komunistickým i nacistickým režimem. A pokud chceme, aby nastupující generace byly rezistentní vůči totalitním režimům a byly odolné vůči extrémům zleva i zprava, musí znát svoji minulost. A jak jsem zmínil, nejde nám o pomstu, ale o spravedlnost. A tím, že nastolujeme celospolečenská témata, tak to má velký dopad nejenom na odbornou, ale i širokou veřejnost.
Kromě výše uvedených publikací, konferencí, přednášek, mezi další úspěchy bezpochyby patří, že ÚSTR zastupuje Českou republiku v Evropské síti Paměť a Solidarita, což je velice prestižní instituce. A konečně bych rád zmínil, že po takřka deseti letech máme nové sídlo v paláci Archa a všichni zaměstnanci jsou konečně pod jednou střechou. Příští rok otevřeme důstojnou knihovnu Jána Langoše a připravujeme novou expozici, která bude reflektovat období nacismu i komunismu, a bude jediná svého druhu v České republice.
Vraťme se ještě k hnutí Stačilo! Před volbami to vypadalo, že se bez problémů dostanou do Sněmovny, ale nakonec vyhořeli. Jak si vysvětlujete jejich zdánlivě rostoucí popularitu následovanou volebním debaklem?
Soudružka Kateřina Konečná řekla hezké freudovské přeřeknutí: „Nestačilo to.“ Já se domnívám, že to přepálili. Nejenom třeba vůči Ústavu pro studium totalitních režimů, ale i vůči dalším segmentům české společnosti. To je můj názor.
Myslíte v jejich programu? Že se zaměřili na určité skupiny, jak to komunisté rádi dělají?
Přesně. Jejich veřejné proklamace, jakým způsobem se stavili k církevním sňatkům, jejich vystupování vůči válce na Ukrajině atd. A očividně jim nepomohlo, jakým způsobem se spojili se sociální demokracií, což mě osobně mrzí, protože sociální demokracie je naší nejstarší parlamentní stranou, a je smutné, jak skončili.
Mapujete i působení komunistických kádrů po roce 1989, nebo aktivity dnešních komunistů?
V popisu zákona to nemáme, ale pokud nás orgány činné v trestním řízení požádají o odborné stanovisko, například k projevům propagace nacismu, jsme připraveni vypracovat odborné stanovisko. Dosud se to týkalo nacismu, ale od 1. ledna roku 2026 se zřejmě budeme vyjadřovat i k symbolům komunismu. A jak jistě víte, ÚSTR vypracoval odborné stanovisko k působení doktora Fremra v období předlistopadové justice, když byl doktor Fremr panem prezidentem navržen na ústavního soudce.
Ze zhruba 13-15 tisíc příslušníků StB jich ve službě po roce 1989 zůstalo na 5 tisíc.
Do jaké míry jsou staré komunistické struktury stále u moci?
Třebaže je 36 let od listopadové revoluce, stále se setkáme s tím, že lidé, kteří působili v bývalém režimu na prominentních postech, jsou stále součástí dnešního establishmentu. A netýká se to pouze justice. Kolega Radek Schovánek zmapoval, kolik příslušníků Státní bezpečnosti, kteří nepracovali na tzv. vnitřním nepříteli, zůstalo po roce 1989 sloužit v rámci bezpečnostních sborů. Zhruba ze 13 až 15 tisíc příslušníků StB jich ve službě zůstalo na 5 tisíc.
Uvědomují si mladí lidé zlo komunismu? Zajímá je to? Není to pro ně příliš vzdálené?
Samozřejmě vždy záleží na konkrétním případu. Já se domnívám, že je to zajímá, ale také záleží na tom, jak jim minulost podáváme, zpřístupňujeme. My jdeme nejen cestou moderních edukačních pomůcek, ale i cestou popularizace. Jak jsem zmínil, kolegové jezdí po celé republice. Například František Stárek „Čuňas“ uskuteční desítky přednášek za rok. Mladým předává nejen vlastní zkušenost, ale promítá k tomu i autentické dokumenty, hudební ukázky, aby se s tím žáci a studenti uměli ztotožnit. Dnes je pro mladé lidi stěží představitelné, že by je mohli na ulici zmlátit za to, že nosí dlouhé vlasy, násilím je ostříhat, za což by ještě museli zaplatit pokutu. To, že mladou generaci minulost zajímá, potvrzují i oslavy 17. listopadu. Minulého roku mladí lidé tvořili 36 % veškerých účastníků. Nikdo je přitom nenutí, aby se účastnili povinného veselí. Právě mladá generace dává tomuto svátku nový impulz.
Která forma je podle vás nejlepší pro oslovení mladé generace?
Domnívám se, že navzdory všem moderním edukačním pomůckám a AI, tak je vždycky nejdůležitější ten, kdo se před ty studenty a žáky postaví, a jakým způsobem jim minulost podá. Mluvené slovo bude vždy na prvním místě.
Co říkáte třeba na filmy? Radí se s vámi filmaři při natáčení historických snímků?
Filmaři se s námi radí a jsem přesvědčen o tom, že film je úžasné médium. Shodou okolností 14 dní zpátky proběhl festival polského filmu, pořádaný 3Kinem. V rámci festivalu probíhá i EDU film, na němž se podílí ÚSTR. Celý týden se promítají filmy s tématikou z 2. světové války nebo období komunismu. Po skončení promítání naši kolegové a kolegyně vystoupí na pódium a vedou se studenty a žáky diskuzi o tom, co právě viděli, a zasadí to do celkového kontextu. Po jednom filmu žáci koukali s úžasem a zeptali se: „Paní učitelko, proč jste nám nikdy o něčem takovému neřekla?“
Dnes je pro mladé lidi stěží představitelné, že by je mohli na ulici zmlátit za to, že nosí dlouhé vlasy.
Film je vynikající zprostředkovatel minulosti. Rád při přednáškách využívám scénu z filmu Tmavomodrý svět, zobrazující strašlivé podmínky tábora nucených prací na Mírově, kde se hlavního hrdiny, plukovníka Slámu, kterého skvěle hraje Ondra Vetchý, jeho spoluvězeň zeptá:
„Za co jsi tady?“
„Já jsem za války lítal v Anglii.“
„Tak to máš blbý.“
Všichni na počátku 50. let věděli, že být letcem z Anglie znamenalo být člověk druhé kategorie. Ostatně Státní bezpečnost tehdy všechny nepřátele režimu označovala neuvěřitelným pojmoslovím „bývalí lidé“. Toto označení používali až do roku 1964. Komunisté, stejně jako nacisté, praktikovali kolektivní vinu. Pokud jste se narodil v rodině „bývalého člověka“, tak jste mohli zapomenout na studium.
Pojďme na Slovensko. Slovenský premiér Fico zrušil 17. listopad jako den pracovního volna. Dokážete si představit, že by k něčemu podobného došlo i u nás?
Já si to tedy nedokážu představit. Pro českou společnost je to podle mě vůbec ten nejdůležitější svátek v roce. A nesmíme zapomínat, že v českých zemích je 17. listopad 1989 přímo spojený s tragickým 17. listopadem 1939. Jsem rád, že Den boje za svobodu a demokracii se od roku 2000 stal státním svátkem. A mimochodem 17. listopad 1939 byl v roce 1941 v Londýně na zasedání Mezinárodní studentské rady prohlášen Mezinárodním dnem studentstva na památku obětí českých studentů.
Jedná se o jediný den mezinárodního významu, který má český původ. U nás se slaví naprosto spontánně. Když se letos 17. listopad slavil, byl jsem na několika akcích, kde mě potěšilo, že jsem tam potkal spoustu kolegů ze Slovenska, kteří přijeli do Čech, aby slavili na Národní třídě, a zúčastňovali se rozličných akcí a happeningů.
Zmínil jste, že někteří zlehčují dobu normalizace v 70. a 80. letech minulého století jako modernizační proces, kdy většina společnosti byla spokojená. V čem bylo toto období podle vás nebezpečné?
Nedomnívám se, že lidé byli spokojeni. Podle některých tu byla jakási nevyřčená společenská smlouva: Vy nás necháte vládnout, my vás budeme saturovat sociálně a tak dál. Ale to, že většina společnosti mlčela, neznamená, že souhlasili, ale že měli strach. Jestli byli všichni tak hrozně spokojení, všichni ten režim podporovali, nikdo proti němu nevystupoval, jak to, že když za režimem nestála Moskva, zhroutil se jako domeček z karet během pouhých 14 dnů?
Režim v té době byl sofistikovanější. Normalizace zlomila českému, ale i slovenskému národu páteř mnohem více než 50. léta, která byla daleko více černobílá, kde bylo jasně vědět, kdo je přítel, kdo nepřítel. Za normalizace byla míra kolaborace s režimem daleko hlubší. Následky morální korupce si neseme do dnešních dnů. Všichni věděli, co se stane, pokud někdo z rodinných příslušníků podepíše Chartu 77. Pro dotyčného to znamenalo konec jakékoliv kariéry, znamenalo to manuální práci, skončit u lopaty v kotelně, zatímco děti nemohly studovat.
To, že většina společnosti mlčela, neznamená,
že souhlasili, ale že měli strach.
Když se někdy dočítám, že normalizace už byla obdobím prostého násilí, nemohu s tím souhlasit. Násilí bylo to, na čem režim stál, násilí tady bylo od únoru 48 až do listopadu 89. A zapomíná se, že vždycky, když se zhoršila mezinárodní situace, komunisté přistoupili opět k brutálním praktikám. Jak se to ukázalo na počátku 80. let, když vrcholila akce Asanace. Příslušníci Státní bezpečnosti používali při výsleších stejně bestiální metody jako v 50. letech. A když na konci 80. let vypukly masové demonstrace vůči režimu a když se během Palachova týdne v lednu roku 89 režim otřásal v základech, všichni, doma i ve světě, byli šokováni brutalitou, s jakou režim zasahoval vůči demonstrantům.
Před časem jste vyzval k diskuzi o pojmenování stanice pražského metra na budované lince D Olbrachtova. Spisovatel Ivan Olbracht byl podle vás komunistický agitátor…
Jak už jsem říkal v médiích, my nechceme lidem zakazovat, aby četli Olbrachta. Nechceme, aby se rušily jeho ulice nebo prostranství, které jsou pojmenovány po Olbrachtovi nebo po bratrech Synkových. A ani nám nevadí, že byl komunista, to tady byl kdekdo. Nám vadí, jakým způsobem se on osobně podílel na nastolování totalitního režimu, jak byl aktivní, jakým způsobem podporoval justiční vraždy v 50. letech.
Přijde mi nechutné, abychom 36 let po pádu komunismu pojmenovávali novou linku pražského metra po Olbrachtovi. My jsme navrhovali linku D jako linku dějin. Myslím, že by bylo hezké mít takovou linku, kde by byli hrdinové od 2. světové války až po rok 1989. Do každé stanice bychom připravili QR kódy, aby si nejen mladá generace mohla najít příběh konkrétní osobnosti 2. a 3. odboje, odkazy na další informace, videa a podobně.
Děkuji za rozhovor.
