Americký novinář, sportovec a otec čtyř dětí v nové knize popsal svou cestu drogové a alkoholové závislosti, která začala u lehčích drog a skončila až u heroinu. Celý život se zajímal o duchovní svět, který mu nakonec nabídl cestu z drog ven.
Vaše kniha se jmenuje Heroin Road (Cesta heroinu, pozn. red.). Jaký je příběh za tímto názvem?
V deseti letech jsem začal rebelovat, protože situace u mě doma nebyla ideální a hledal jsem útěchu někde jinde. Nakonec jsem ji našel v hudbě a knihách. Zajímal jsem se také hodně o duchovní svět. Kombinace těchto zájmů mě nakonec přivedla až k užívání drog, a pak u mě začala náročná cesta drogovou závislostí, především na heroinu a alkoholu.
Přiblížíte více příběh vaší autobiografie?
Kniha popisuje období mého dospívání, kdy jsem začal koketovat s LSD (syntetická halucinogenní droga – pozn. red.), kdy jsem po užití zažíval různé „vizionářské stavy“. To přerostlo v užívání tvrdších drog, následně i v dealování, konflikty s policií a pobyty ve vazbě. Knihu jsem ale nenapsal moralizujícím způsobem, ale spíše jako dobrodružný příběh o těžkých obdobích, o setkáních s různými, velmi zajímavými osobnostmi, které hrály klíčovou roli v tom, jaký jsem dnes. Stránky jsou navíc proložené QR kódy, jež vedou na stránky s mými písněmi, které jsem složil v různých etapách mého života a nahrál s vícero kapelami, které jsem měl.
Písnička The Singer and The Gambler Daniela Monaghana o jeho cestě drogovou závislostí.
V popisu knihy zmiňujete, že jste „hledal smysl v chaosu“. Když se zpětně podíváte, našel jste jej?
V období, kdy jsem měl pocit, že mi heroin a závislost na něm vzala vše, jsem jel vlakem přes Atlantu a modlil se za cestu ven, za záchranu. V tom okamžiku jsem se podíval na podlahu a tam jsem viděl inzerát duchovní komunity v horách státu Georgia. Ten letáček mi nabízel cestu ven, pryč od všech problémů a možnost vydat se na cestu k vyššímu cíli.
Písnička Marta Train od Daniela Monaghana o výše popisovaném příběhu.
Byla v té komunitě nějaká osoba či duchovní praxe, která vám v této cestě pomohla?
No, potkal jsem se tam se starším mužem, který se jmenoval Buffalo. V knize ho popisuji jako šamana, který žil v lese a celé dny strávil meditováním. Ten mě hodně inspiroval. Vlastně jsem se vždy zajímal o různé duchovní směry a vyzkoušel jsem jich několik. Od křesťanství, přes New age, šamanismus apod.
Na rozdíl od světa hudby a literatury, ve kterém jsem potkal spoustu lidí, které jsem obdivoval, a kteří byli stejně jako já závislí na drogách, jsem osobnost, která by mě inspirovala natolik, že bych se nějak změnil, nikdy nepotkal v tom duchovním světě. Dokud jsem nepoznal Buffala. On byl prostě plný hlubokých myšlenek, moudrosti a radosti. Celé dny v duchovní komunitě uklízel toalety a nosil u toho šílenou plynovou masku a obrovské plastové rukavice. (Smích.)
Písnička Daniela Monaghana, The Black Monk, o šamanovi Buffalovi.
Máte v příběhu ještě nějaký zajímavý moment či osobnost, který je pro vás důležitý?
Znal jsem se s jedním opravdu podivným a pochybným drogovým dealerem, který si říkal T. Kradl všem a všude, a prodával ten nejhorší heroin v okolí, vždy ho hodně ředil. A jednoho dne se předávkoval a na pár minut zemřel. Popisoval mi, co se dělo, když se mu to stalo. Neviděl prý žádné krásné světlo jako cestu do nebe a anděly, ale děsivou tmu, démonický křik a sám sebe, jak upadá do víru nekonečné ztracenosti.
Kdybych si měl vybrat někoho, koho drogový svět pohltí a kompletně zničí, tak by to byl právě on. Ale nakonec… Potkal jsem ho pár let později a byl úplně jiný. Drogy už nebral, měl snědou a opálenou kůži a působil silně a zdravě. Měl dokonce novou přítelkyni a novou motorku. Tento moment mi pomohl si uvědomit, že bez ohledu na to, v jak špatné situaci se nacházím, pokud jsem stále na světě a pořád bojuji, tak mám šanci na božské vykoupení.
Úryvek z hnihy Heroin Road – kapitola „T the drug dealer„
I was at T’s place, on the second floor of one of those white two-story apartment buildings you see everywhere in Florida, when suddenly Patty pulled a tooth out of her mouth with her fingers. „It’s the coke,“ she said, smiling. „F* * ks your teeth up.“ It was surprising how well she seemed to take losing a tooth like that. She and T both liked speedballing — shooting up coke-heroin mixtures. Coke really wrecked your teeth and aged you, same way meth did. Those drugs just ravaged your appearance. But my mistress? She didn’t treat people like that. You had to give her that. Oh, she’d two-time you in other ways — sure — but she wanted to keep you looking fancy. Slow your metabolism down. Mummify you nice and pretty. Age you like a tender rack of beef. „Yeah, I actually died once,“ T said. We were sitting in his living room — a rare social moment with the skittish dope peddler. „OD’d… was out dead for a few minutes…“ A heavy silence hung in the room, like T was building up to something important. „But it wasn’t no lights and tunnel shit. No f* * king angels came for me.“ A shadow seemed to creep into the room as the silence thickened. „It was pretty f* * king hellish, actually. Demonic. Scary… real bad.“ T locked eyes with me, his skittish gaze now full of something darker — a nervous, haunted look, heavy with unwanted knowledge. He seemed deeply troubled by his afterlife vision of damnation.
Byl jsem u T, ve druhém patře jedné z těch bílých dvoupatrových bytovek, které vidíte všude na Floridě, když si najednou Patty vytáhla prsty zub z úst. „To je koks,“ řekla s úsměvem. „Ničí to zuby.“ Překvapilo mě, jak zdánlivě klidně ztrátu zubu vzala. Ona i T měli rádi speedballing – injekční užívání směsi kokainu a heroinu. Kokain vám skutečně zničil zuby a zestárli jste po něm. Stejně jako metamfetamin. Tyhle drogy vám prostě zničily vzhled. Ale moje milenka? Ta se k lidem takhle nechovala. To se jí muselo nechat. Jistě, podvedla vás klidně v jiných ohledech, ale chtěla, abyste vypadali dobře. Zpomalit váš metabolismus. Mumifikovat vás tak, abyste byli hezcí a krásní. Abyste stárli jako křehké hovězí maso. „Jo, vlastně jsem jednou umřel,“ řekl T. Seděli jsme v jeho obývacím pokoji – vzácný společenský moment s plachým drogovým dealerem. „Předávkoval jsem se… byl jsem pár minut mrtvý…“ V místnosti viselo těžké ticho, jako by se T chystal říct něco důležitého. „Ale nebyly to žádný světla ani tunely. Žádní zas*aní andělé pro mě nepřišli.“ Ticho se prohloubilo a do místnosti se vkradl stín. „Vlastně to bylo dost zas*aně pekelný. Démonický. Děsivý… opravdu zlý.“ T se mi podíval do očí, jeho plachý pohled byl nyní plný něčeho temnějšího – nervózního, pronásledovaného výrazu, těžkého nechtěným poznáním. Zdálo se, že ho jeho vize zatracení v posmrtném životě hluboce trápí. (překlad redakce Epoch Times)
Co vás vedlo k tomu, být tak otevřený ohledně své osobní cesty závislostí? Byla nějaká zlomová chvíle, kdy jste si řekl: „Musím tento příběh sdílet“?
Jednou jsem jel s dcerou z Brna autem domů a mluvili jsme spolu o některých mých zážitcích. A právě ona mě inspirovala k tomu, knihu napsat. Věřila, že by to čtenáře mohlo oslovit. Slova a víra ve vás od někoho, kdo je vám blízký a koho respektujete, může v rozhodujícím okamžiku opravdu pohnout horami.
Měl jste nějaké pochybnosti nebo obavy o vydání takto osobního příběhu, zejména co se týká reakce vašich blízkých?
Určitě. Ale věřím, že když člověk najde odvahu být sám sebou, aniž by se kvůli tomu cítil provinile, může světu nabídnout to nejlepší. Věřím, že spousta lidí prožívá různé věci, o kterých nemluví a které skrývá, protože se za ně stydí. Vždy, když se mi někdo přizná se zážitky, které ostatní považují za trapné, přijde mi to osvěžující. Takže jsem vlastně chtěl udělat to stejné, ten svůj podíl. A zároveň věřím, že každý z nás má unikátní osud a roli, kterou má v tomto světě sehrát, takže nemůžeme předstírat, že ta velká část role neexistuje. Můj šílený kamarád z vysoké školy, který byl básník, vždy říkával: „Hej! Ty buď ty, já budu já!”
Heroin Road je vaše první kniha, nebo jste už nějaké vydal?
Už jsem napsal pět knih pro děti a jednu z nich jsem publikoval, ta se jmenuje Chopper the Junkyard Dog and Julia (Chopper, pes z vrakoviště, a Julie – pozn. red.). Momentálně pracuji na knize o sérii desetikilometrových závodů, které běhám na Moravě. Sdílím v ní duchovní postřehy, které mi při běhání přijdou na mysl. Ty jsou spojeny s duchovní cestou, kterou praktikuji už 20 let, konkrétně Falun Dafa.
Jak dlouho vám trvalo knihu napsat?
Asi tři roky.
Máte nějakou radu, kterou byste předal někomu, kdo si prochází drogovou závislostí?
Jedním z hlavních důvodů, proč jsem poprvé zkusil drogy, a to LSD, byla touha poznat mysticismus. To stejné jsem mohl udělat, kdybych odjel do Thajska někam do kláštera. Drogy mě několikrát málem zabily. Takže bych všem vzkázal, ať se od nich prostě drží dál.
Písnička Daniel Monaghana, nazvaná Yellow # 5.
A jak se vám daří teď?
Parádně. Z Ameriky jsem se přestěhoval sem do České republiky, žiju tady už přes dvacet let a během nich se mi narodily čtyři krásné děti. Našel jsem si i zajímavou práci jako novinář v americké televizi NTD News (sesterské médium The Epoch Times – pozn. red.). Úplně jsem svůj osud otočil. Teď místo požívání drog trávím dny se svými dětmi, hraním hudby, tvořením zpráv, meditováním, sportem a samozřejmě psaním knih. Těším se, co přijde dál.
Děkujeme za rozhovor.
