S názvem kobudo je spojeno tradiční okinawské bojové umění, ve kterém jsou používány zbraně vyvinuté z pracovních nástrojů okinawských rolníků. Aby se ubránili nájezdníkům, začali jako zbraň používat např. násadu od motyky (hanbo), cepy (nunčaky), bo – rybářskou hůl anebo kliku od mlýnku (tonfa). Výcvik probíhal jako prostředek sebeobrany, zejména v době, kdy bylo zakázáno vlastnit zbraně.
Toto umění dnes existuje ve formě různých škol a stylů, které se zaměřují na rozvoj zručnosti a porozumění tradičním technikám, ale i na udržení kulturního dědictví Okinawy. Kobudo je propojeno s filozofií, která klade důraz na respekt k ostatním, trpělivost a zodpovědnost. Využívá se nejen k fyzické obraně, ale i jako prostředek duchovního rozvoje.
Povídali jsme si o něm s jihlavským trenérem Andrém Rožnovjákem.
Jak jste se dostal k tréninkům okinawského bojového umění – kobudo?
Dostal jsem se k tomu svým narozením, protože mým učitelem byl můj otec. Ten nejprve začal dělat judo a pak přešel na kobudo – a u toho pak zůstal.
A jak jste začal s tréninky?
Začali jsme chodit na tréninky odmala, jakmile jsme mohli… a tak vlastně od narození děláme kobudo.
Jaké zásady nebo hodnoty má vaše bojové umění? Co je jeho podstatou?
To je otázka… Kobudo vzniklo na sebeobranu. Je to kurz sebeobrany a nějaké pohybové dovednosti. A podstatou je se hýbat.
Pohybová tradice je patrná spíš v asijských uměních než v evropských…
Tady jsou taky bojová umění, ale v Čechách to není taková tradice. V jiných státech býval šerm, to je taky zajímavé. Nebo v Anglii mají boj s tyčí, existuje i nějaké slovanské umění, ale… u nás se spíše chytne to asijské umění.
Jak se liší výuka dnes a v minulosti?
Vyvíjí se podle toho, kdo tam přijde. Záleží na tom, jací tam přijdou lidi, jaké mají schopnosti.
Jde to z učitele na žáka? Žák převezme umění učitele a dále je předává dalším?
Vlastně ano.
A je něco, co byste změnil v přístupu výuky?
My nesoutěžíme. Máme formy, katy, techniky, které cvičíme a snažíme se to udržovat a maximálně rozvíjet. Aby zůstalo funkční. Pokračujeme dál.
Co jsou to kata?
Kata je soubor technik, jde o sestavu, kdy představujete imaginární souboj proti oponentovi.
A které zbraně považujete za základní ?
Cvičíme hanbo, což je tyč, násada od lopaty nebo motyky. V době, když byly zbraně zakázané, nemohli mít meče a nože. Kobudo vzniklo na Okinawě kvůli nájezdníkům. Aby je měli pod kontrolou, aby se mohli bránit, naučili se používat svoje zbraně, které byly původně jejich pracovními nástroji. Jde o násady – hanbo, kliku ke mlýnku – tonfu nebo rybářskou tyč – bo.
Takže vy cvičíte zejména s hanbo, nic jiného?
Cvičíme také techniky bez zbraní, kombinujeme judo a aikido.
A judo je samostatný styl?
Ano, judo je samostatný styl, beze zbraně, vychází z jiu-jitsu, a dnes je to spíše sport, aby se s ním dalo závodit. Základem je jiu-jitsu. Ale my nesoutěžíme.
Jaká je duchovní stránka bojových umění?
Ovládat se, zvyšovat kondici, snažit se překonat se, zlepšovat se, zpevnit tělo a zvyšovat odolnost. Záleží na každém, jak cvičí a co od toho chce.
Jaké chyby se dějí při tréninku?
Záleží na tom, jak kdo na tom pohybově je. Lidé často nemají správný pohyb, je to o trpělivosti. Každý to dělá trochu jinak. Jak je každý jiný, musí si najít svoji vlastní cestu. Sám na to přijít. Je to individuální. Stává se, že děti, které překotně vyrostou, nemají stabilitu. Nejdůležitější je mít dobrý postoj, pak se zvládne cokoliv.
A poznáte, kdy je žák připraven se posunout dál?
Myslím, že už tím, že přišli a chtějí se něco naučit, tak jsou připraveni.
Jaká etiketa se odehrává v dojo?
Ano, máme japonskou etiketu. Zdravíme se úklonem. Na začátku máme meditaci a pozdrav. Když trenér vysvětluje, žáci by měli naslouchat ve stoje nebo v kleče. Po vysvětlení se ukloní a jdou cvičit.
Jaké věkové kategorie máte ve své škole?
Máme tři kategorie, od malých dětí až po dospělé. Každá kategorie má svůj trénink. Malé děti (2-6 let, Neposední dráčci) se už odmalička učí správně hýbat, v doprovodu rodičů. Starší děti od 6 let (Kobudo dráčci) se už učí základy sebeobrany. Učí se postoje, techniky se zbraní i beze zbraně, a jak padat. Když umí padat, umí se i zvednout. Nejstarší skupina je od 15 let po dospělé. Cvičíme totéž, co s dětmi, akorát ve větších lidech a – bez rodičů. Ti už tam chodit nechtějí. Větší děti se musí ovládat, aby ty menší nezranily. Aspoň se naučí ohleduplnosti.
Jaká je úloha pokory a respektu v těchto uměních?
Pokora znamená, že se učíte přijímat rady od trenéra a snažíte se zlepšit, i když vám to není příjemné.
Může se tréninkem kobudo změnit povaha člověka?
To bych ani neřekl. Trenér se ho může snažit srovnat, ale to může jen on sám, bude-li chtít. Může mít vzor, který ho inspiruje.
Jaké kulturní prvky z Okinawy jsou součástí výcviku?
Historii zbraní děti znají. Používáme kimono, japonské počítání a techniky nazýváme japonskými názvy. Tomu se děti naučí rozumět. To vše je součástí výcviku. Žijeme tady a teď.
Co vám bojové umění dalo do života? Nejprve jste byl žákem, nyní trenérem.
Udržení kondice, náplň volného času a předávání zkušeností dětem, aby se naučily bránit i padat.
Potkali jste někdy mistry z Okinawy?
Ano, potkal jsem jich několik, na seminářích. Bylo to příjemné setkání. Jednomu bylo asi 60, bylo vidět, že něco umí. Rozhodně byl v lepší kondici než plno stejně starých lidí.
Jaký dojem jste měl?
Bylo vidět, že i starší lidé mají stále ohromnou ohebnost a kondici.
Děkuji za rozhovor.
