Komentář
Proč se naší demokracii nedaří? Poslední týdny jsou v naší společnosti ve znamení hořkosti, vzájemného urážení a řady zavádějících tvrzení. Naděje se mísí občas se zoufalstvím a potvrzuje se, že láska má velice blízko k nenávisti. Účet, který platíme, je výsledkem desetiletí škrtání výdajů na školství a vzdělávání nastupujících generací, které tvoří páteř naší občanské nárokové společnosti. Nárokové společnosti, která má velké potíže si uvědomovat, že naše společnost nemůže stát jen na zisku každého z nás.
Naopak, pevné základy získá, jen pokud si každý uvědomíme a osvojíme zejména své povinnosti a odpovědnost. Demokracie je totiž limitována vzdělaností každého z nás a její kvalita se odvozuje od těch nejslabších. Stojíme na křižovatce. Občanská společnost stojí nejen na vzdělanosti, ale i na vzájemném respektu. Respektu k hodnotám i k výsledkům demokratických voleb. V poslední době bohužel část z nás postrádá smysl pro fair play a uznání výsledků.
Nezřídka voláme po demokracií, ale jen potud, pokud její výsledky vyhovují nám. Podobně jako ve sportu; za svůj výkon mohu jen já sám, ne lepší soupeři. Jsme schopni této sebereflexe? Jsme ochotni o to víc pracovat? A dokážeme se vůči sobě chovat slušně a férově, byť tvrdě, a naslouchat protistraně? Nebo jsme jako oni, ať už to znamená cokoliv? A ruku na srdce – kde bereme jistotu, že voliče úspěšnější strany, která se nám třeba i nemusí líbit, je objektivně správné titulovat dezoláty a urážet?
Opravdu to tak chceme? Výsledkem samozřejmě je, že se v naší společnosti už skoro na ničem nedokážeme shodnout. Na stavbě bydlení, veřejně prospěšných projektů, komunikací, na rozvoji měst, atd… Ale není to nakonec každý z nás, kdo tento účet jáství a ztráty porozumění tomu, co je občanská společnost, zaplatí?
Je dobře, že se v naší společnosti nevytratila etika a schopnost ohradit se a protestovat, pokud se ve veřejném prostoru setkáme s vulgaritou, hulvátstvím a buranstvím, byť jsme vůči nim za ty roky degradace již jaksi odolní a uvykli jsme jim. Stejně tak jsem rád, že většina z nás nemá pochyby o příslušnosti k Západu, Evropské unii a NATO, byť zejména EU si v řadě ohledů zaslouží kritiku. Ostatně naše dějiny v tomto směru skýtají jasné a neoddiskutovatelné poučení.
Máme odvahu hledat cestu vpřed? Nebo riskovat? Riskovat například kompetenční žalobu na jmenování/nejmenování toho nebo onoho ministra prezidentem? Naše ústava je napsána tak, že připouští nejeden výklad. Zažíváme to roky. Nemám nejmenších pochyb, že kompetenční žaloba je v zájmu naší společnosti bez výjimky. Padni komu padni. Ale máme na to?
Buďme rádi, že na Hradě je Petr Pavel. A to zvláště v současné geopolitické situaci. Když už kvůli ničemu jinému, tak proto, že své pochybení (a ruku na srdce, kdo z nás nechyboval), „odčinil” mimo jiné „nasazením vlastního života za jiné”. Představiteli nejvyšší ústavní funkce naší země dala hlas valná část voličů. Respektujme to. A k jeho roli si stačí otevřít Ústavu. Všichni chceme svobodu projevu, rozhodování a názorů. Máme však problém s tím, když se někdo vyjádří svobodně, ale jinak, než bychom si přáli či očekávali.
A pokud jde o ten ohlušující křik – nezapomínejme, že křik dokáže bořit, ale ještě nikdy nic nepostavil… V této společnosti žiji, pracuji, vychovávám děti, jsem šťastný, občas i zoufalý. Nemám plán B, neplánuji odtud utéct. Jediné, co mi zbývá, je věřit, že svou malou částí práce a myšlení ji mohu dělat snad lepší. Bezmála celý život jsem zasvětil studiu civilizací a tomu, jak se vyrovnávaly s krizemi.
Díky tomu vím toto: je v našich silách neopakovat jejich chyby a uspět lépe než všechny civilizace doposud. K tomu potřebujeme ve veřejném životě více lidí s inspirujícími životopisy a pozitivními vizemi. Jejich nedostatek je totiž jednou z hlavních příčin toho, že politika je již delší dobu z velké míry vyprázdněná a není především tím, čím by měla být hlavně – správou věcí veřejných. Především ale: v posledku záleží jen na nás, na každém z nás. A máme svobodu si vybrat. Právě teď totiž naše společnost v řadě ohledů příliš neroste, ale upadá. A to nechce přece nikdo z nás, tím si jsem jist.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusejí odrážet stanoviska Epoch Times.
