Lidé odjakživa milují pověsti. Než televize ukončila éru černých hodinek a lidových vyprávění, v přítmí večerů si lidé vyprávěli příběhy, jež se staly nebo možná nestaly, a některé byly docela strašidelné.
Pověst o zrádném strážném Hnátovi z Německého Brodu se dochovala podnes, byla zaznamenána v kronikách a lidé si ji pamatují o to více, protože na náměstí mají Hnáta stále před očima. Na havlíčkobrodské radnici doposud stojí zesnulý strážný Hnát v podobě smrtky, se zvoncem v jedné ruce a s kosou v druhé, s připomínkou pomíjivosti života.
Vyprávění o Hnátovi je umístěno do 15. století, v době, kdy se Německý Brod sotva vzchopil po vyplenění husitským vojskem. Ovšem poblíž už se rýsoval další nepřítel, město Jihlava, které nepřálo Brodu žádný úspěch a pokojný život. Jihlavané chtěli Brod napadnout a dobýt.
Opevněný Brod se však snadno dobýt nedal, a tak Jihlavští podplatili jednoho ze strážných – hlásného jménem Hnát. Ten měl ve smluvenou dobu nechat otevřenou Dolní bránu a nezvonit na poplach.
Za časného rána, kdy slunce ještě ani pořádně nevyšlo, se z hlubokých hvozdů jižně od Brodu vynořili jihlavští vojáci. Skryti v mlze se tiše plížili k Dolní bráně. Strážný Hnát spatřil blížící se postavy, a s vidinou zisku začal nepříteli potichu otevírat bránu.
Tou dobou brodské ženy podle svého zvyku vyrazily v časnou ranní dobu za hradby k řece Sázavě prát prádlo. Prošly boční brankou a spatřily otevřenou Dolní bránu i blížící se Jihlavany. S křikem se rozběhly zpět k městu, přemohly Hnáta a bránu rychle uzavřely. Hluk zalarmoval městskou hlídku, která útočníky z hradeb snadno odrazila.
Závěr pověsti praví, že hlásný Hnát byl za svou zradu odsouzen k smrti. Byl shozen do hradního příkopu a ukamenován. Na blízkém místě u řeky Sázavy je doposud do mostu vsazen tzv. Hnátův kámen.
Zeptali jsme se historika z Muzea Vysočiny v Havlíčkově Brodě, Mgr. Martina Firona, zda má pověst svoje opodstatnění a jestli se našly důkazy, jež by podložily pravdivost pověsti.
Jestliže proběhl výzkum v pátrání o podloženosti pověsti, jakým způsobem jste při výzkumu postupovali – využili jste městské kroniky, soudní knihy, listiny, nebo i pozdější lidová vyprávění?
Dělal ho zde místní muzejník Pavel Rous spolu s archivářem Ladislavem Mackem. Badatelsky se spojily dvě instituce, archiv a muzeum, a došlo k sepsání knížky Havlíčkův Brod v pověstech a historii, kde je zachycen i Hnát. Vyšlo to už v roce 1993.
Objasnil vám výzkum, zda Hnát byl skutečnou historickou osobou, nebo spíše literární postavou vytvořenou pro potřeby příběhu?
Rous s Mackem vlastně vycházeli z materiálů v archivu, z různých městských knih, městských kronik. A Pavel Rous byl zároveň místním archeologem, takže on se mohl odborně věnovat i Hnátovu kamenu, což je to údajné místo jeho utopení nebo ukamenování při mostě.
Vycházeli z různých variant pověstí, které dohledali. A ta nejstarší varianta je z pera raně novověkého historiografa Jana Františka Beckovského. Napsal to kolem roku 1700. Kniha se jmenuje Poselkyně starých příběhův českých. Je to něco jako kronika Václava Hájka z Libočan. Taková kronika českých zemí. A on byl rodák tady z Brodu a Brodu se také věnoval – třeba vypálení od husitů nebo právě i Hnátovi.
Rok 1700 je tedy čas, kdy se pověst o Hnátovi poprvé objevuje v písemných pramenech?
Beckovský byl první nám známý, kdo tu pověst písemně zachytil. A to už tehdy byla pověst. Je datována do roku 1472, což je doba, kdy se to mělo odehrát.
A to bylo až po tom husitském útoku.
Ano, to bylo 50 let poté.
A to se muselo tehdy město znovu postavit, obnovit?
Ano, přesně tak. Město bylo tehdy vypálené. Říká se, že tady dlouho nic nerostlo, nestálo. Že tu sedm let běhali jen vlci, což je asi nadnesené dobovými kronikáři. Ale rozhodně bylo město hodně poškozené. A co se stalo především: odešli odtud Němci, potomci horníků, kteří zde byli už od dob kolonizace. Městská rada byla složená převážně z Němců, nejbohatšími rody byli Němci. A to byli samozřejmě katolíci. Husiti je odsud vyhnali.
Dnes předpokládáme, že sem následně přišlo české obyvatelstvo, takže Brod po vypálení husity byl převážně český. Říkám to obšírně, ale souvisí to s pověstí. A dá se předpokládat, že tu žili samozřejmě i husiti, později potom utrakvisti.
Jak daleko se dá věřit té kronice J. F. Beckovského, když se zmiňuje o Hnátovi?
Můžeme stoprocentně věřit tomu, že ta pověst tady byla v tomhle znění. Ale co se odehrálo v roce 1472, to nevěděl podle mě už ani Beckovský. On zaznamenal tu pověst. Zároveň ji nemůžeme tedy potvrdit ani z žádných zachovaných pramenů, které máme k dispozici v archivu.
My nemůžeme ani říct, že proběhl ten útok jihlavských na Brod. A nemůžeme říct ani to, jestli tady někdo se jménem Hnát žil. Potažmo kdo to byl, pokud tady opravdu byl. Beckovský ho totiž ještě například připomíná jako měšťana, ne jako hlásného.
A jaký byl důvod, že ta dvě města mezi sebou byla tak znepřátelená?
To, co vlastně vysvítá z té pověsti… Obě města byla hornická – stříbrná. Takže nějaká konkurence už tady byla od založení těchto měst ve 13. století.
Jihlava byla potom i větší, stala se královským městem, zatímco Brod byl pořád poddanským. Takže nějaká rivalita tady byla vždycky. A v roce 1472, kdy mělo dojít k útoku, by se tam dala nalézt ještě druhá rivalita, a to právě zmiňuje Rous s Mackem. Jedná se o událost, která následovala po válce mezi Jiřím z Poděbrad a Matyášem Korvínem.
Jiří z Poděbrad zemřel v roce 1471, což znamená rok před dějem této pověsti. A Matyáš Korvín chtěl získat českou korunu po smrti Jiřího z Poděbrad. Korvín ovládal v tuto dobu už Moravu, obsadil ji vojensky, Čechy zůstaly Jiřímu z Poděbrad. Českou korunu nakonec získali Jagellonci, konkrétně Vladislav Jagellonský.
A pokud útok na Brod nastal, právě do této doby by spadala tato brodská událost, protože Jihlava byla moravská, většinově německá. A Brod byl český a sídlil v českém království. Pravděpodobně byl tehdy kališnický a Jihlava katolická. Avšak opět zdůrazňuji, nemáme k dispozici pramen, který by ten útok dokazoval. Je tu jen pověst.
Beckovský ještě psal o tom, že Hnát měl dát jihlavským vojákům znamení zazvoněním. Což by nedávalo smysl. Jako první to více logicky zaznamenal Jiří Solař kolem roku 1860, to jsme o 160 let tedy později. Podle této verze Hnáta Jihlaváci podplatili, aby nezvonil a otevřel bránu. Broďáci je však zpozorovali, takže se ubránili. Pověst o Hnátovi má více verzí. Hnát figuruje asi v 7 až 8 pověstech a každá se trošku liší. Zároveň je v této Solařově verzi také Hnát poprvé spojen s kostrou na radnici.
Existuje tedy Hnátův hrob, nebo to je taky jenom pověst, že někde u řeky byl svržen a nakonec tam byl pochován?
Tomu se právě věnoval Pavel Rous, který se zabýval takzvaným Hnátovým kamenem na místě u mostu. Kámen tam byl pravděpodobně třeba už od nějakého 15. či 16. století. Potom ho v 19. století nebo na začátku 20. století vyvrátil forman s vozem. Byl přenesen na chvíli sem do muzea, pak došlo k jeho navrácení.
Je zajímavé, že tam kámen byl tak brzy. Vlastně může to trochu napovídat, že nějaký Hnát zde existoval? Jestliže kámen byl v 15. století, tak to je vzápětí po té pověstné události.
To je pravda. Možná právě kvůli tomu je se Hnátem spojovaný, ale my na to nemáme přímou návaznost. Ve spodním rohu kamene je zobrazená sekera. To odkazuje na takzvané smírčí kameny, které byly stavěny na místech násilných činů. Zde můžeme předpokládat vraždu. A ten provinilec, vlastně vrah, na důkaz toho, že se kál a chtěl odpuštění, nechal instalovat takzvaný smírčí kámen. Že se chtěl smířit s tím zavražděným. Stavěly se po celých Čechách, není to jen naše výjimka.
A tady je nahoře napsaný letopočet. Je tu vidět třináctka. Mohlo to být buď 1513, anebo 1613. Mohlo to být záhy po událostech v pověsti.
Jako Hnátův kámen je to vlastně připomínáno až sekundárně od nějakého 19. století. Protože lidi znali tu pověst, věděli, že u mostu byl svržený nebo utopený, že tam zemřel. A až vlastně později, co byl tenhle kámen postaven, kdy se už zapomnělo – proč tam je, byl sekundárně spojený s pověstí o Hnátovi.
Takže v archivech nalezen Hnát nebyl. A v kronice tedy je zmíněn až hodně později po té události.
Ano, a to je kronika ve smyslu celozemském, dějiny Českých zemí, není to regionální ani brodská kronika.
Jak se tedy ta kostlivá postava dostala na radnici a proč tam byla, kdy se tam dostala a proč se to nakonec spojilo zase s tím Hnátem?
No, celé je to jaksi cimrmanovské. Máme zde Hnátův kámen, máme tady Hnátovu kostru, ale pravděpodobně ani jedno z nich nesouvisí se Hnátem. Nemáme Hnáta. O kostře psal historik Petr Horák do sborníku Havlíčkobrodsko. Poměrně dobře zde vystihl dobový impuls toho, proč byla kostra na radnici instalována. Já na to navážu.
Jednalo se o tehdejší dobovou zbožnost. Jakým způsobem lidé přistupovali k víře a především ke smrti, protože v rámci tzv. „Memento mori“ si tehdy ve veřejném prostoru snažili tu smrt připomínat – to gró bylo v tom, že smrt mohla přijít kdykoliv, a člověk na ni měl být připravený.
Co se týče života, pokud člověk žil neustále dobře, v souladu s božími přikázáními, v souladu se svou vírou, tak měl největší šanci na to, že se dostane do nebe, protože byl vždycky připravený zemřít v té dobré smrti, tedy bez hříchu a strachu z posmrtného života.
A tyto různé věci to ve veřejném prostoru připomínaly: ať to byla ta kostra, nebo to můžou být třeba i lebky v kostelech. V kostelech bývají lebky i kostlivci vymalovaní, může se ale jednat i o náhrobky na hřbitovech, kde byly vyobrazeny lebky.
Zde v Brodě se třeba na děkanském kostele nachází náhrobek ze 17. století, kde je nádherná lebka se zkříženými hnáty, vypadá trošku jako pirátská.
A všechny tyhle prvky v tehdejší krajině měly člověku připomínat to, že má být neustále připravený a že smrt může přijít kdykoliv.
A pravděpodobně to bylo i záležitostí sochy nebo kostry na radnici, která tam byla instalována nejspíš kolem roku 1662, kdy byla stará radnice rekonstruovaná po větším požáru celé budovy. Ale se Hnátem zase velmi pravděpodobně nesouvisí.
V roce 1834 radnice vyhořela znovu a ta původní kostra shořela. Byla tam instalovaná nová dřevěná, která tam byla přibližně sto let. Ta zchátrala. A ta původní byla mimochodem také dřevěná. Nikdy tam nebyla opravdu lidská kostra.
Předposlední dřevěnou kostru, jež je teď právě snesená dole v expozici na staré radnici, udělal místní řezbář Bedřich Štáfl. Příbuzný malíře Otakara Štáfla. Ta současná, která stojí na radnici, je plastová a je přinejmenším čtvrtá v pořadí.
Takže vlastně výzkum nepotvrdil, že by Hnát existoval. Ale pověst určitě existuje a přenáší se až do dnešních dnů, od roku 1700 stále tak, jak je, přestože s drobnými obměnami.
V čem je podle vás ta pověst aktuální i pro dnešní dobu? Co nám to má dneska říci?
Morální poučení je zde určitě: je tam specifikovaná ta zrada, kdy vlastně člověk zradí nějakou svou komunitu kvůli vlastnímu prospěchu… Ta komunita může být parta kamarádů až národ, například. To je pořád aktuální.
Děkuji za rozhovor.
