Drobný středomořský ostrov pociťuje žár války o nerostné suroviny s Čínou

„Jsou tu dva příběhy,“ začíná Sotiris Theodorou. Sedí pod ostrým zimním sluncem před svým barem na pobřeží řeckého ostrova Chios.

Jsme zhruba 1,6 kilometru od malé vesnice Volissos, která je podle některých legend rodištěm starověkého řeckého básníka Homéra.

Theodorou je zároveň muž obtížně dostupný – dostat se sem lze pouze lodí nebo po adrenalinové horské silnici – a přitom nepřehlédnutelný, protože se nedávno stal nečekanou tváří sporu o budoucnost ostrova.

„[Jeden příběh] se týká potřeby Evropy vyrábět antimon a další suroviny, protože Čína jejich dodávky omezila,“ uvedl.

Theodorou naráží na nedávné zpřísnění vývozu strategických nerostů ze strany komunistického režimu – a také na kontroverzní plán, nyní dočasně pozastavený, na těžbu antimonu v severní části ostrova Chios.

Tento metaloid, nepostradatelná surovina pro obranný průmysl, umělou inteligenci a „zelené“ technologie, je velmi žádaný v době, kdy západní země usilují o ukončení závislosti na Číně, která po desetiletí kontrolovala téměř 90 procent světové produkce.

Spojené státy i Evropa sice investují miliardy do rozšíření domácí produkce antimonu a dalších kritických surovin, avšak ani jedna z těchto oblastí v současnosti nemá funkční velkokapacitní doly na antimon.

Řecko disponuje významnými, dosud převážně nevyužitými ložisky, což z něj činí atraktivní nové těžební teritorium.

Druhý příběh, o němž Theodorou hovořil, se týká požáru, který během léta zdevastoval téměř 30 000 akrů (přibližně 12 140 hektarů) nedotčené krajiny v severní části Chiosu. Oheň začernal horské vrcholy i vesnice a zničil svah za svahem terasovitých olivových hájů.

Drtivá většina spálené plochy se překrývá s navrhovanou průmyslovou zónou pro těžbu antimonu i s přírodní rezervací. Od roku 1996 je většina severní části ostrova zařazena mezi chráněné lokality sítě „Natura 2000“ Evropské unie.

Jen několik měsíců před požárem se nepravděpodobnému opozičnímu hnutí – které zahájil Theodorou spolu s několika lidmi z izolovaných a vylidněných vesnic – podařilo přimět vládu, aby projekt zastavila.

Theodorou se obává, že škody způsobené požárem a to, co označuje za liknavou reakci obce, usnadní překonání odporu místní komunity, až bude projekt nevyhnutelně znovu oživen.

„Vláda si myslela, že má hotovo a může začít [s těžbou], a pak jsme začali ozývat,“ řekl.

Petici proti dolům podepsaly tisíce lidí spolu s hlavními průmyslovými svazy a podniky na ostrově.

Obává se, že škody způsobené požárem a to, co označuje za liknavou reakci obce – „letadla nepřiletěla, hasiči nedělali nic“ – usnadní překonání odporu místní komunity, až bude projekt nevyhnutelně znovu oživen.

Úředníci na dotazy deníku Epoch Times týkající se těžby antimonu ani reakce na požár nereagovali.

Řecké dilema

Zájmy v oblasti těžby nerostů napříč Středomořím budou jen sílit, protože Evropa se snaží odpoutat od čínských dovozů a zároveň rozšířit těžbu, aby splnila své cíle uhlíkové neutrality do roku 2050.

V této době má Řecko potenciál stát se významnou těžební velmocí díky rozsáhlým zásobám řady kritických surovin, včetně galia, bauxitu a germania, a také díky možnému rozvoji produkce vzácných zemin.

Podle odhadů Mezinárodní agentury pro energii by se poptávka po kritických surovinách měla do roku 2030 více než zdvojnásobit a do roku 2050 dokonce ztrojnásobit či zčtyřnásobit.

Tyto suroviny jsou klíčové pro vše – od střeliva a automobilů až po obnovitelné zdroje energie, chytré telefony a počítače. Čína využila svého téměř úplného monopolu na jejich zpracování jako nástroj pro vyvíjení nátlaku, zatímco prosazuje globální „zelenou“ agendu, v níž se postavila do role nepostradatelného dodavatele.

S narůstající intenzitou nové studené války mezi Západem a Čínou se závod o vyhledávání, těžbu a zpracování těchto materiálů bude stále častěji odehrávat v zapomenutých koutech světa, jako je Chios, kde se střetávají imperativy národní bezpečnosti s ochranou životního prostředí.

Doly kdysi představovaly motor, který poháněl starověké Řecko. Athénské stříbro, získávané z bohatých ložisek poblíž přístavu Lavrio, financovalo námořní nadvládu, jež bývá považována za jeden z pilířů vzestupu západní civilizace.

Na jejich ruinách dnes leží pozůstatky následných oživení – opuštěné továrny, šachty a rozlehlé tunely z 19. a 20. století.

Jinde jsou patrné ostré připomínky moderních neúspěchů, kdy se kdysi výnosné provozy proměnily v trvalé symboly státního selhání.

Ve středním Řecku se na skalním výběžku nad Egejským mořem tyčí opuštěná tavírna, kterou dříve provozovala společnost Larco – po desetiletí největší producent niklu v Evropě. Podnik, v němž měl většinový podíl stát, se zhroutil v roce 2020 poté, co tři desetiletí narůstajících finančních problémů vyústila v jeho faktickou nefunkčnost a zadlužení.

Podle nedávné studie athénského think tanku Center for Liberal Studies stála Larco řecké daňové poplatníky v letech 1989 až 2019 přibližně 5,77 miliardy eur (v cenách roku 2015). Stovky milionů eur v „nelegální státní podpoře“, jak ji označila Evropská komise, sice udržely podnik v chodu, ale nedokázaly zabránit jeho nevyhnutelnému pádu.

Zatímco se nadnárodní těžební společnosti v zemi znovu rozšiřují, Řecko čelí nové válce – navenek proti zhoubnému sevření Číny nad budoucností technologií a uvnitř o to, jak budou využívány jeho přírodní zdroje – nerosty, pláže i lesy.

Přechod na „čisté“ technologie často přináší nové ekologické dilemata. Podobně jako řada dalších těžebních odvětví ovládaných Čínou je totiž i těžba antimonu proslulá svou environmentální náročností.

Na Chiosu zanechaly doly na antimon opuštěné před jednou generací již dnes znepokojivé dědictví.

Čínská válka

Administrativa prezidenta Donalda Trumpa upozornila na bezpečnostní hrozbu vyplývající z čínských manipulací s trhem a reagovala obchodní politikou, státem financovanými výrobními projekty i spuštěním zásoby kritických nerostů v hodnotě 12 miliard dolarů (přibližně 276 miliard korun) nazvané Project Vault.

„Pokus Číny přerušit naše dodávky kritických nerostů byl vyhlášením ekonomické války proti Spojeným státům a hrozbou pro dodavatelské řetězce po celém světě,“ uvedl předseda zvláštního výboru Sněmovny reprezentantů USA pro Komunistickou stranu Číny John Moolenaar (republikán za Michigan) ve vyjádření po Trumpově oznámení projektu Project Vault na začátku února.

Vyšetřování tohoto výboru z roku 2025 odhalilo, jak Čína využila svou kontrolu nad trhem s nerosty jako nástroj nátlaku – mimo jiné prostřednictvím státních subvencí a bezúročných úvěrů na podporu globálních akvizic, manipulací cen ve prospěch svých bezpečnostních zájmů a jejich umělého snižování s cílem usnadnit další nákupy a ovládnout globální dodavatelský řetězec.

Evropa se nachází v podobné situaci jako Spojené státy, možná ještě znatelněji vzhledem ke své ambiciózní klimatické a energetické agendě. Zatímco pokračuje ve spolupráci s Čínou v oblasti klimatických cílů, zároveň přijímá strategické plány a finanční nástroje k diverzifikaci dodávek.

Střety, jako je ten na Chiosu, jsou předzvěstí toho, jak se budou tyto napětí vyvíjet – mezi ochranou přírody, národní bezpečností a energetickou suverenitou.

Podle únorové zprávy Evropského účetního dvora však dosavadní snahy přinesly jen omezené výsledky.

Ačkoli nová legislativa stanovila strategický směr, její cíle podle auditorů „postrádají opodstatnění“ a diverzifikační opatření nepřinesla hmatatelné výsledky ani neodstranila překážky v domácí výrobě a recyklaci. Vysoké ceny energie a nedostatek pokročilých zpracovatelských technologií navíc Evropě brání stát se konkurenceschopnou.

Většina strategických projektů podle zprávy jen obtížně zajistí dodávky pro EU do roku 2030.

„[V celé Evropě] zůstává zdlouhavé a složité povolovací řízení významnou překážkou,“ uvádí se ve zprávě.

To platí zejména v Řecku, kde bývá odpor místních komunit a právní námitky proti těžebním projektům často silný.

Další projekty, například povrchový zlatý důl provozovaný kanadskou společností Eldorado, čelily ostré opozici a nepokojům kvůli environmentálním a sociálním dopadům. Její měděno-zlatý důl Skouries v severním Řecku se potýkal s mnohaletými zpožděními kvůli obavám z toxického prachu, ničení archeologických nalezišť a odlesňování. Podle informací na webu společnosti má zahájit první komerční produkci v polovině roku 2026.

Evropská komise nedávno upřesnila pravidla pro povolování těžby v oblastech Natura 2000, jako jsou ty v severním Chiosu. Umožnila provést ty projekty, které projdou přísným hodnocením, nebo jsou považovány za přínosné pro svůj „převažující veřejný zájem“, případně pro ně neexistuje alternativa.

Evropské úsilí o stabilitu dodávek je teprve na počátku. Střety, jako je ten na Chiosu, jsou předzvěstí toho, jak se budou tyto napětí vyvíjet – mezi ochranou přírody, národní bezpečností a energetickou suverenitou.

Antimon

Antimon – v moderní řečtině antimónio – se během posledních několika let z okraje zájmu rychle posunul do centra globálního závodu o nerosty, když Spojené státy i Evropská unie investují miliardy do posílení domácí produkce kritických surovin.

Jak napsal bývalý poradce prezidenta Donalda Trumpa pro vnitřní bezpečnost a boj proti terorismu, kontradmirál Peter J. Brown, v nedávném komentáři pro server The Defense Post – „ne všechny nerosty jsou si rovny“.

Při současném tempu těžby by se podle několika akademických studií mohl do roku 2050 stát jedním z nejvzácnějších kovů.

Podle něj bude příští století v rámci své hospodářské a vojenské soutěže formováno hrstkou materiálů, které se staly nepostradatelnými v informační éře, včetně mědi, lithia, kobaltu a antimonu.

„Bez spolehlivého přístupu k těmto nerostům by americká ekonomika – a americká armáda – byly paralyzovány. Zajištění energetických, skladovacích a operačních kapacit nových technologií vyžaduje zabezpečit tyto kritické suroviny již nyní,“ uvedl Brown.

Antimon je zásadní zejména pro obranný průmysl a odvětví „zelené energie“ – používá se při výrobě průbojných střel, přesné optiky a infračervených senzorů, ale také baterií, polovodičů a solárních panelů.

Při současném tempu těžby by se podle několika akademických studií mohl do roku 2050 stát jedním z nejvzácnějších kovů.

Jak napovídá jeho název – přibližně „ne sám“, z řeckého „anti“ (proti) a „monos“ (sám) – tento lesklý metaloid se často vyskytuje spolu s dalšími prvky a obvykle se získává z vysoce toxického minerálu stibnitu (sulfid antimonitý).

Zdokumentované využití antimonu sahá tisíce let do minulosti. Starověké civilizace jej používaly při výrobě keramiky, kovových slitin a kosmetiky – například Egypťané z něj vyráběli černé oční líčidlo – a později i v medicíně.

Některé toxické účinky antimonu jsou známy po staletí. Nejpozději od středověku byl považován za jakýsi jedovatý všelék – v malých dávkách se užíval jako projímadlo a k léčbě „melancholie“. Podle některých autorů, včetně popularizátora vědy Johna Emsleyho, mohl dokonce neúmyslně přispět ke smrti Mozarta.

Ve 20. století však byla rizika průmyslové expozice již zcela zřejmá.

Toxické dědictví

Na vrcholu horské silnice vinoucí se z Volissosu k opuštěným dolům na antimon v Keramosu stojí cedule zdeformovaná požáry – možná kdysi upozorňovala na závratnou nadmořskou výšku – s jednoduchým nápisem ve spreji: „kamia exoryxi“, což lze zhruba přeložit jako „žádná těžba“.

Podobné výzvy jsou červeně načmárány i na kamenných ruinách hornických osad z 19. století, ukrytých v zeleném údolí poblíž svahové vesnice Keramos.

Pravda je, že antimon pro nás není dobré. Všichni budeme mít zdravotní problémy, pokud tam budeme pracovat. Všechno zemře – všechno.

Nikos Mixalakis,
obyvatel ostrova

Zdejší doly fungovaly na konci 19. a počátku 20. století. Krátce byly znovu oživeny v polovině 20. století díky financování z Marshallova plánu.

Pamětní deska u malého hřbitova u kostela připomíná 24 horníků, kteří zde zemřeli – buď na onemocnění související s antimonem, nebo při pracovních úrazech. Podle článku z roku 2020 publikovaného v řeckém odborném časopise Oryktologica NEA však zdravotní následky toxické expozice postihly mnohem více lidí.

Někteří starší obyvatelé okolních vesnic si na tyto časy – na své otce či dědečky – pamatují a tvrdí, že úřady dosud učinily jen málo pro to, aby je ujistily, že se podobná situace nebude opakovat.

Nikos Mixalakis si při ranní cigaretě a sklenici tsipoura – místní pálenky – v kavárně ve Volissosu posteskl nad nedostatkem informací.

„Když tu dříve těžili antimon, mnoho lidí zemřelo,“ řekl. „Pravda je, že antimon pro nás není dobré. Všichni budeme mít zdravotní problémy, pokud tam budeme pracovat. Všechno zemře – všechno.“

Theodorou poukázal na další řecké těžební projekty, včetně rostoucího zlatého průmyslu.

„Antimon je stokrát horší než tohle,“ prohlásil. „Je to rakovina, není tu žádná příroda, žádná zvířata, nikdo po tomhle nemůže zůstat naživu.“

Podle Theodoroua s jeho těžbou přestaly i Spojené státy.

Spojené státy skutečně dříve pokrývaly téměř celou vlastní spotřebu tohoto nerostu. Zavedení přísnějších environmentálních předpisů od 70. let však přispělo k poklesu produkce. Poslední významný důl v USA – Stibnite Mine v Idahu – byl uzavřen koncem 90. let. Společnost Perpetua Resources, která důl vlastní, jej v září 2025 znovu otevřela jako zdroj zlata i antimonu, avšak projekt čelí soudním sporům kvůli obavám z dopadů na životní prostředí.

Od doby, kdy byly doly v Keramosu naposledy v provozu, se metody těžby vyvinuly a technologické inovace slibují revoluci v získávání surovin i snížení ekologických dopadů.

Antimon je však považován za jeden z nejtoxičtějších těžkých kovů. Spolu s doprovodnými prvky, jako jsou olovo a arsen, může vyvolávat závažné zdravotní potíže – od pneumokoniózy a srdečních či gastrointestinálních komplikací až po rakovinu a poruchy vývoje. Řada recenzovaných studií doložila škodlivé dopady na životní prostředí i lidské zdraví v těžebních oblastech v Číně, která disponuje největšími světovými zásobami stibnitu.

Ačkoli se antimon přirozeně vyskytuje v horninách, jeho koncentrace a mobilita se těžbou, tavením a průmyslovými emisemi výrazně zvyšují. Důsledkem může být kontaminace pitné vody a hromadění těžkých kovů v plodinách.

Těžké kovy představují nejen akutní, ale i kumulativní rizika – přetrvávají dlouho po ukončení těžby a postupně se dostávají potravním řetězcem výše.

Kovy spojené s těžbou antimonu jsou podle nedávných výzkumů chronicky toxické a potenciálně karcinogenní, zejména pokud se dostanou do podzemních vod odtokem. Kontakt s kůží či konzumace kontaminované vody pak představují další zdravotní rizika pro místní obyvatele.

V případě Chiosu vládní představitelé slíbili, že případný průzkum či těžba budou provázeny přísnými environmentálními opatřeními.

Společnosti, které podaly nabídky v reakci na vládní výběrové řízení z roku 2025 – včetně TERNA, Heracles Group, Gaia Meleton a Geotest Chionis – na dotazy deníku Epoch Times nereagovaly.

Na opakované žádosti o vyjádření ohledně navrhovaného projektu těžby antimonu neodpověděli ani místní představitelé, včetně starosty Chiosu a předsedy místní rady.

„Zásadní změna“

Ve srovnání s jinými řeckými ostrovy je Chios relativně málo rozvinutý.

Je jediným místem na světě, kde se produkuje „masticha“ neboli mastix – pryskyřice ze středomořského keře, která se po tisíce let používala jako léčivý všelék. Ostrov si zároveň udržel silný turistický sektor, aniž by byl pohlcen rozsáhlými all-inclusive komplexy typickými pro jiné destinace.

Stát fakticky postavil občany před novou realitu, která může změnit sociální, environmentální i ekonomickou krajinu ostrova.

Kostas Moundros,
Organizace cestovního ruchu na Chiosu

Dosud to vedlo k „vyváženému a udržitelnému“ modelu, uvedl pro Epoch Times prezident Organizace cestovního ruchu Chiosu, Kostas Moundros.

„Jeho dvěma hlavními pilíři jsou námořní činnost a produkce mastichy, které tvoří základ jeho hospodářské a kulturní identity,“ řekl. „Tyto sektory jsou hlavními motory růstu.“

Podle Moundrose představuje záměr těžit antimon „zásadní změnu“ s potenciálně hlubokými důsledky.

„Stát fakticky postavil občany před novou realitu, která může změnit sociální, environmentální i ekonomickou krajinu ostrova,“ uvedl.

„K tomu došlo bez předchozí konzultace, veřejné debaty či transparentního posouzení možných rizik a přínosů.“

Ekologické organizace, včetně Společnosti pro životní prostředí a kulturní dědictví, se již loni postavily proti navrhovanému těžebnímu projektu. Upozornily na vážnou hrozbu pro „oblast, která je zařazena mezi chráněné zóny Natura 2000“, stejně jako pro zdraví okolních komunit a pro zemědělskou produkci mastichy.

Po informační kampani, kterou kritici označili za „autoritářskou a jednostrannou“, vyvolalo společenské pobouření období veřejných připomínek, do něhož se zapojili vědci, kulturní organizace i další zainteresované strany.

Advokát Panos Lazaratos, jenž podal návrhy na zrušení projektu, na veřejném fóru v dubnu 2025 uvedl, že obyvatelé mají silné právní argumenty. Zároveň však zdůraznil, že boj zdaleka nekončí.

Na konci roku 2025 úředníci na radnici ve městě Chios jen pokrčili rameny, když se jich novináři ptali na pozastavení projektu.

„Je to dočasné,“ sdělil jeden z nich deníku Epoch Times. 

„Znovu se to rozjede.“

Theodorou uvedl: „Naše komunita je jednotná a odhodlaná chránit tento malý ostrov před projektem, o němž se domníváme, že by mohl způsobit nevratné škody na životním prostředí a veřejném zdraví.

Potřebujeme pomoc … ale nechceme ji od vlády.“

Ukázal na terasovité háje, kamenné domy a působivé pláže obklopující Volissos.

„Chtějí z toho udělat vesnici duchů,“ prohlásil Theodorou.

Podle něj jiné poloprázdné vesnice možná takový odpor klást nebudou.

–ete–