Toskánská krajina s kostelíkem Madonny del Sasso v olivovém tónu nebo figurální symbolika v prostoru upoutávají návštěvníky obrazů malíře Jiřího Štourače. Jeho výtvarné dílo nabízí vhled do spojení tradičního řemesla s duchovním přesahem a realistickým základem, nenápadným vlivem starých mistrů a s duchovním podtextem.
Malíře, jenž pokračuje v klasické malířské linii, která si zakládá na poctivosti a smyslu pro detail, jsme se zeptali na jeho putování za italskými renesančními umělci.
Toskánsko a putování Jiřího Štourače za freskami starých mistrů
Milujete Itálii a její staré renesanční mistry. Podnikl jste nejednu výpravu za jejich uměním, a to už v době, kdy se na západ nemohlo volně jezdit. Jaká byla vaše první cesta?
Jak víme, za komunismu nebylo možné volně cestovat. Zvolil jsem tedy jediný pro mne možný způsob, jak vycestovat, a koupil si zájezd do Itálie s Čedokem. Stálo mne to všechny moje tehdejší úspory. V srpnu 1981 jsem tedy odjel se zájezdem, asi na dva týdny, do přímořského města Senigallia v provincii Ancona. Po příjezdu se všichni ubytovali v hotelu u moře, ale já na nic nečekal a hned ten den se vydal na cesty.
Řekl jste jim to ?
Řekl jsem to vedoucí zájezdu, která se domnívala, že budu emigrovat. Vím, že jedna dívka skutečně zájezd také opustila hned první den a již se nevrátila. Ale já jsem tento záměr neměl. Naopak, vzal jsem si adresy, kde budou bydlet při výletě do Říma, a také adresu hotelu v Benátkách na zpáteční cestě, abych se k nim na závěr opět připojil.
Váš záměr byl jiný…
Záměr byl na vlastní oči vidět to, co jsem znal z knih a reprodukcí a co mne již dlouhodobě silně přitahovalo. Vyrazil jsem na cestu s kapesným, což nebylo moc lir, neměl jsem žádný batoh, jen něco malého přes rameno, kam se vešel pas, kartáček na zuby a mapa. Jezdil jsem vlaky, někdy i stopem. Nocoval jsem v dnes již neexistujících ubytovnách pro mládež, které byly velmi levné, někdy v levném hotelu, ale také např. v Pise na vrakovišti aut za městem, přikrytý pouze mapou. V Benátkách na závěr jsem spal asi tři noci na nádraží, na igelitovém pytli, úplně vyčerpaný. Tam jsem na peroně potkal studenty z akademie i s asistentem, kteří se právě vraceli vlakem do Prahy přes Vídeň. Dali mi svůj zbytek peněz, pomohli mi, protože měli o mne obavy. Z dnešního pohledu se divím, že jsem to tímto způsobem podnikl, ale byla to taková jedna horečnatá cesta, splněný sen, navštívit Itálii. Viděl jsem Giotta v Assisi, Fra Angelica ve Florencii, Piero della Francescu v Arezzu a jiná významná místa.
Dnes mi z této cesty zůstalo v hlavě pár střípků. Např. příjezd v podvečer do toskánského Arezza, kde jsem viděl tehdy poprvé malíře, kterého mám velice rád, Piera della Francescu. Šel jsem z nádraží ke kostelu, kde stál ve dveřích mladý kněz. Zeptal jsem se ho, zdali je to místo, kde jsou ony fresky s tématem Legendy o nalezení Svatého Kříže? Pokývnul a zavedl mne do presbytáře, jehož stěny jsou pokryty právě těmito malbami. Myslím, že by to dnes nebylo již takto možné. Vše je zpoplatněno a prezentováno pro turistický provoz. Nejen v Arezzu, ale jsou i jiná místa, které bych mohl vyjmenovat v Itálii, kde už nejde spontánně přijít a bez časového omezení se na místě zastavit. Dnes je třeba si zakoupit předem časovou vstupenku s přesnou hodinou vstupu i výstupu.
Když jsem se potom vrátil do Prahy, začal jsem navštěvovat Italské kulturní centrum a studovat italštinu. Byl to takový ostrůvek svobody v tehdejší socialistické, šedivé Praze. Promítaly se tam současné italské filmy, byla tam atmosféra, která Itálii připomínala. Dostal jsem od nich stipendium na letní jazykovou školu do Perugie, ale to mně už komunistické úřady nepovolily.
Zůstal jste v Praze?
Zůstal jsem doma a pak se dostal do Itálie až v roce 1994, kdy jsem byl asistentem na akademii a obdržel stipendium pro pedagogy vysokých škol. Odjel jsem na čtyři měsíce do Arezza. Tam jsem se ubytoval v jednom starém domě nedaleko chrámu sv. Františka, kde jsou ony zmíněné fresky Piera della Francesca. Mohl jsem volně jezdit po Toskánsku a Itálii a splnit si to, co se mně za komunismu nepodařilo.
Věnoval jste se renesančním malířům?
Ano, především. Stipendium bylo přímo tak pojmenované, bylo určeno pro studium raně renesančního italského malířství. Shodou okolností se Legenda o nalezení Svatého Kříže zrovna restaurovala a mně se podařilo přes kontakty, které jsem tam navázal, dostat přímo na lešení a vidět malbu velice zblízka. Restaurátor mi ukazoval různé zajímavé detaily – i technologický princip, na kterém byla malířská práce na freskách vystavěna. Byl jsem za to vděčný, nahlédnout pod ruku tomuto velikému mistru italské malby.
Od té doby do Itálie jezdím poměrně často, v poslední době především do Říma. Vloni na podzim jsem mohl strávit asi měsíc malováním na jedné opuštěné faře nedaleko Říma a potom druhý měsíc přímo v Římě. Bylo tam příjemně, protáhl jsem si babí léto skoro až do konce listopadu. Snažím se porozumět římské architektuře. Borromini, Bernini, celé architektonické drama tohoto města. Borromini mě především zajímá z toho důvodu, že ovlivnil Santiniho, který je tady na Vysočině přítomen mnoha stavbami. Velmi zvláštní a vnitřně bohatý architekt. I když není doložena dokumentačně jeho cesta do Říma, nejvýznamnější badatelé Santiniho si nedovedou vysvětlit, že by neznal Borrominiho, který byl jeho časovým předchůdcem a v Římě realizoval významné stavby. San Carlo alle Quattro Fontane, Sant’Ivo alla Sapienza, schodiště v Palazzo Barberini a jiné. V Římě je ale samozřejmě i mnoho jiných silných témat z malby, sochařství a architektury.
V knihách jsme narazili na název Sansepolcro, kde to je?
Sansepolcro je město na hranicích Toskánska a Umbrie, v údolí řeky Tibery. Narodil se tam kolem roku 1416 malíř Piero della Francesca. V místním muzeu je možné od něho vidět velkou fresku Vzkříšení Krista a jiné malby. Vysoko v kopcích nad městem je františkánský klášter Montecasale. Zatímco některé kláštery dole ve městě se zavřely, zde žijí stále asi čtyři mniši. Je tam ticho, odlehlost a velkolepý rozhled na údolí Tibery, která nedaleko pramení a potom pokračuje až do Říma a do Středozemního moře.
Nakolik je pro vás důležitá tradice klasické malby a jak zvládáte techniku, třeba restaurování, zvládnutí techniky ve svých obrazech? Tradici klasické malby zřejmě vyznáváte.
Určitě, to je pro mě úplně zásadní. Myslím, že bez toho by člověk nevěděl, kam patří. Již první impulsy zájmu o malířství v dětství vedly přes prohlížení si a studium dějin evropského malířství. Nerozumím, pokud se někdo v Evropě věnuje malířství, jak by mohl toto pominout. V dnešním umění se ale rozvinuly různé internacionální, konceptuální tendence nebo výtvarná směřování, které se vůbec k tradici evropské malby nevztahují. Pro mě je to úplně základní osa, ve které pak hledáte svoje místo. Něco je vám velmi blízké, něco naopak respektujete, ale neoslovuje vás to.
Jak byste dokázal vysvětlit svůj výtvarný rukopis někomu, kdo vaše obrazy nezná? Jak byste ho popsal?
Občas se stává, že lidé, kteří neznají moje obrazy, se mě ptají, co maluji. Vždy to velmi rychle odbudu, protože je velmi těžké to nějak vyjádřit. Myslím, že je dost typické, že malíři o sobě neradi mluví a neradi sami sebe hodnotí nebo zařazují. Maluji figurální obrazy, zátiší, interiéry. Nejsem abstraktní malíř. To ale pořád jsou tak obecné termíny, že vlastně tím nic nesdělíte.
Připadá mi, že máte se Zrzavým jednu věc společnou, a to je symbolismus.
Jana Zrzavého jsem měl rád už od počátku, co jsem se malířství věnoval. Vzpomínám si, že když mně bylo asi patnáct, četl jsem knihu Jan Zrzavý vzpomíná…., kde byly reprodukce jeho obrazů. Připadalo mi to jako takové zjevení. Jak může někdo vyjádřit něco tak niterného a hlubokého, říkal jsem si. Pak jsem v létě 1977 viděl výstavu jeho krajin v Hlinsku. Byla to poslední výstava za malířova života, na podzim toho roku zemřel. Výstavu jsem navštívil asi třikrát, dodnes si pamatuji, kde byly některé obrazy umístěny. Samozřejmě, že mám rád i jiné malíře, ale v českém moderním umění je Zrzavého dílo pro mě nejsilnější.
V roce 2023 jste měl svoji výstavu v pražském Belvederu. Co byste sám k tomu sdělil?
Výstava v Belvederu se stala pro mě nečekanou událostí, protože, jak se říká, ty nejdůležitější věci v životě přijdou samy. Spadlo mi to tak trochu do klína. Poté, co byl zvolen nový prezident se sešly okolnosti ve Správě Pražského hradu, které tuto možnost vytvořily.
Architektem výstavy se stal Josef Pleskot a kurátorem Norbert Schmidt. Jsou to architekti, a tak pro ně bylo důležité nepopřít tuto krásnou renesanční stavbu, ale naopak ji plně přiznat a prezentovat v ní obrazy malíře, který má vztah k italské malbě. Nevytvořit uvnitř renesanční stavby nějakou uzavřenou kunsthale, ale otevřít okenice a tím výhledy do zahrad, neinstalovat žádné galerijní osvětlení, ale rozsvítit lustry, které tam v sálech jsou zavěšeny, a rozmístit obrazy tak, aby organicky vstoupily do tohoto renesančního prostoru. Po dlouhých letech se také zpřístupnil venkovní ochoz kolem Belvederu v prvním patře, odkud se otevírají panoramatické pohledy na Prahu. Na přípravu byl krátký čas tří měsíců, ale s tímto principem jsme výstavu připravili a takto se uskutečnila. Vernisáž proběhla v znovuobjevené demokratické atmosféře, kterou osobnost nového prezidenta přinesla. To dnes již opět postupně mizí.
Byla to pro mne důležitá výstava. Malíř potřebuje reflexi a potřebuje výstavní, objektivní prostor, aby svoje obrazy, které zná z ateliéru, uviděl v jiném světle, v jiných vztazích. Potřebuje slyšet názory lidí, kteří ho do té doby neznali a nejsou vázáni žádnými osobními ohledy k malíři.
Co se týče diváků, kteří hledí na umění… Má podle vás umění člověka povznášet?
Pokud by si malíř dal za úkol, že bude malovat obrazy, které budou člověka povznášet, tak by to nedopadlo dobře. Vznikla by asi nějaká taková stylizovaná ideologická malba.
A co celkově výtvarné umění?
Myslím, že spíš prohlubuje naše myšlení o čase, který tady prožijeme, než odejdeme. Je to jistá reflexe a v těch nejhlubších dílech skutečně umění něco pojmenovává nebo vyjadřuje z našeho života, co není schopna pojmenovat filozofie, věda, možná ani víra. Co cítíme, že vyjadřuje tajemství života. Platí to jistě také o hudbě, která je velmi abstraktní, pomíjivá. Zvuk uslyšíme – a poté je pryč. Malířství má jeden handicap oproti hudbě. Je vázané na hmotu, na barvu, na plátno.
Překvapuje vás někdy, jak lidé odlišně reagují na vaše obrazy?
Nepřekvapuje, protože mne samotného něco z umění oslovuje a něco ne, ale to neznamená, že to ostatní je méně kvalitní. To promlouvá k někomu úplně jinému. Proto když někoho osloví moje obrazy a kresby, jsem za to rád, ale nezlobím se, když to pro jiného zůstává uzavřené. Je to šíře umění, kterou můžeme zakoušet a vidět.
Zaujalo mne vaše pojetí portrétu. V knize jste sdělil, že fotografie zachytí nějaký okamžik, ale během malování portrétu to trvá delší dobu a objevují se tam další nuance nebo okamžiky v té podobizně. Zaujalo mne, jak rozlišujete fotografii a malovaný portrét.
Myslím, že v dějinách umění se nejdříve malířské portréty dělaly především jako dobový dokument vladařů, šlechty, rodinných příslušníků a tak dále. Neexistovala fotografie, takže malíř dostal zakázku a zaplaceno za to, že zachová podobu osobnosti pro budoucnost rodu, národa. Postupně se ale stalo, že malíři objevili schopnost jít za vnější podobu portrétovaného a dokázali vyjádřit i psychologii nebo hloubku člověka, jeho osobnost. Výsledek pak překročil původní zadání portrétu, zachování podoby. Jako největší příklad se uvádí Rembrandt. Dnes je fotografie tak samozřejmá a běžná, že nechat si namalovat portrét už chce málokdo. Je to zajímavá oblast malířství, ve které byly dosaženy silné výsledky, ale co se stalo za posledních 30 až 50 let ve vývoji fotografie, filmu a internetu, znamená další postrčení malířství v této oblasti na vedlejší kolej.
Nyní k vytvoření vaší křížové cesty v ambitech na Zelené hoře. Jak jste získal tu možnost a co vás provázelo během té práce v malování křížové cesty?
Mne provázel především časový stres, protože zadání bylo ohraničeno termínem, ke kterému bylo nutné obrazy odevzdat. V klášteře dole i na samotné Zelené hoře jsem restauroval, a tak když se zvažovala možnost vytvoření křížové cesty, byl jsem také osloven.
A kolik jste měl na to času?
Měl jsem rok času, což je na 14 obrazů opravdu hodně málo. Musím přiznat, že když jsem tu nabídku poprvé dostal, odmítl jsem ji. Zelená hora je příliš exponované a slavné místo a já mám rád určitou komornost a skrytost. Těžce jsem k tomu sbíral odvahu. Křížová cesta je náročné téma, které bylo namalované již bezpočtukrát. Znovu uchopit kánon 14 zastavení, neopakovat se a přitom zachovat srozumitelnost pro věřícího člověka, který se zde v postní době přijde pomodlit a rozjímat u oněch 14 zastavení. Z toho není lehké se vyprostit. Soustředil jsem se a postupně se vyvinula malířská forma a výraz, který dnes v ambitech zelenohorského kostela visí. Náročnost spočívala ale i v technologii, pro kterou se bylo třeba rozhodnout. Ambity jsou v podstatě polo exteriér. Neprší tam, ale jedna strana je otevřená do prostoru mezi ambity a kostelem. Nebylo snadné najít techniku, kterou malbu provést, aby měla naději na delší časové přežití. Nakonec jsem se rozhodl pro malbu akrylovými barvami na plechu, která se uzavře ochranným lakem. V zimě, když mrzlo, jsem se byl podívat, jak se obrazům daří. Vytvořila se na nich vrstva ledových výkvětů, jaké známe, když zamrzne skleněná okenní tabule. Po roztání se vše vrátilo do původního stavu. Olej na plátně by takto neobstál.
Na závěr – co vám umění dalo a co vás umění stálo v životě?
Nedefinuje se to lehko. Pro umění se vlastně nerozhodnete. To je něco, co naleznete a víte, že je to vaše jediná možnost, ze které budete nějakým způsobem rád na světě. Když jsem si musel vydělávat restaurováním, tak dokončená práce přinášela uspokojení z vykonané práce. Ukončený obraz však přináší zadostiučinění a radost ještě v mnohem hlubší rovině. To se nedá srovnat. Malířství mi přineslo poznání cesty, kterou jsem měl jít a kterou bych ještě rád prodloužil.
Strast spočívá v tom, že ne úplně lehce se život věnovaný malířství spojuje se současným životem, který vede už jinudy. Myslím, že vnímavost k výtvarnému umění se ztrácí. Prostor je zahlcený vizuálními obrazy, které se valí přes internet, televizi, mobily. Vnímat obraz je náročné pro lidi, kteří jsou oddáni digitálnímu těkání.
Obraz, to je soustředění, meditace.
Děkuji za rozhovor a za možnost nahlédnout do vašeho tvůrčího světa.
