Toto je patnáctá část série „Medicína ctnosti“.
Jaký lék je bezpečný, účinný, zdarma a vyžaduje pouze nepatrnou změnu vnímání? Zveme vás k prozkoumání opomíjeného spojení mezi ctností a zdravím.
V roce 2006 provedl Luciano Bernardi, profesor vnitřního lékařství na Univerzitě v Pavii v Itálii a vášnivý amatérský hudebník, experiment, v němž zkoumal účinky hudby na kardiovaskulární a respirační systém účastníků.
Bernardi náhodně seřadil šest různých druhů hudby a mezi ně vložil dvouminutové „pauzy“ ticha, aby se účastníci mohli vrátit k výchozí hodnotě – kontrolnímu bodu experimentu. Proti jeho očekávání se však ukázalo, že během těchto pauz se posluchači k normálnímu stavu nevraceli, ale naopak se uvolnili.
A to dokonce mnohem výrazněji než při poslechu nejpomalejších a nejvíce uklidňujících skladeb. Bernardi proto musel přehodnotit celý rámec svého experimentu.
„Účinek byl opravdu pozoruhodný,“ řekl Bernardi deníku Epoch Times. „Překvapilo nás, že pauza [ticho] byla mnohem účinnější než samotná hudba.“
Bernardiho objev zcela změnil pohled na roli ticha. Ačkoli je běžně vnímáno jako pouhá nepřítomnost zvuku, výzkumy nyní ukazují, že ticho je aktivní silou. Různé druhy ticha mohou mít překvapivé účinky na náš kardiovaskulární i kognitivní systém a dokonce mohou pomoci růstu neuronů.
Tělo naslouchá
V roce 2006 se Bernardiho studie stala nejstahovanějším článkem v odborném kardiologickém časopise Heart. Ačkoli se zdá intuitivní, že ticho uklidňuje tělo, dosud to nikdo empiricky nedokázal.
Proč má tedy ticho tak hluboké účinky? Odpověď tkví v tom, jak naše tělo reaguje na samotný zvuk – ať už příjemný, nebo rušivý.
„Hluk lze definovat jako nežádoucí zvuk,“ vysvětluje Erica Walkerová, odborná asistentka epidemiologie na Brown University School of Public Health, která se zabývá výzkumem hluku.
Když se zvukové vlny šíří k bubínku, rozechvívají kůstky středního ucha a aktivují hlemýžď – spirálovitou strukturu ve vnitřním uchu, která stimuluje jemné vláskové buňky. Tyto buňky převádějí vibrace na elektrické signály, jež putují do amygdaly v mozku, kde spouštějí uvolňování stresových hormonů.
Hluk aktivuje stejnou reakci „bojuj, nebo uteč“, jako kdyby vás někdo obtěžoval na ulici, pokračuje Walkerová. „Tělo reaguje zvýšeným srdečním výdejem, začínáte se potit a vyplavovat celou řadu hormonů.“
Mezi tyto hormony patří kortizol, adrenalin a noradrenalin. Jejich chronické uvolňování může poškodit buňky vystýlající cévy, což vede ke zhoršení kardiovaskulárního zdraví a k oxidačnímu stresu. Walkerová upozorňuje, že škodlivé účinky může mít už hladina zvuku 40 decibelů (přibližně hluk tiché kanceláře). Hluk o síle 65 decibelů pak může zvýšit riziko mrtvice, hypertenze a celkově i úmrtnosti.
Ticho naopak, jak ukázala Bernardiho studie, snižuje tepovou frekvenci a krevní tlak. Podle Bernardiho může být dokonce užitečné při léčbě kardiovaskulárních onemocnění.
Studie z roku 2021 ukázala, že lidé pracující v tichu byli kognitivně nejméně zatíženi ve srovnání s těmi, kteří byli vystaveni mluvenému slovu nebo jiným zvukům v pozadí. Účastníci v tichu dosahovali nejvyšší přesnosti a paměťového výkonu při úkolech vyžadujících přemýšlení a zároveň udávali nejnižší míru podráždění a pocitu zátěže. Navíc u nich byly naměřeny výrazně nižší hladiny kortizolu, což svědčí o menším fyziologickém stresu. Vědci dospěli k závěru, že redukce hluku vytváří nejlepší prostředí pro práci vyžadující soustředění.
Naslouchání tichu
Přínosy ticha mohou být hmatatelné – může dokonce podpořit růst neuronů.
Laboratoř Imke Kirsteové na Duke University Medical School narazila na účinky ticha náhodou. V roce 2013 vystavila myši několika druhům zvuků, včetně poplašných signálů mláďat a také tichu. Stejně jako Bernardi, ani ona původně neměla v úmyslu ticho zkoumat, chtěla ho použít jen jako kontrolu.
Vědci očekávali, že zoufalé volání mláďat podnítí růst mozkových buněk u dospělých myší, protože signalizuje nebezpečí a mohlo by zvýšit plasticitu mozku. Skutečně došlo k menšímu krátkodobému růstu buněk. Překvapení však nastalo, když zjistili, že dvě hodiny naprostého ticha denně vedly k největšímu nárůstu nových buněk v hipokampu – centru mozku pro paměť, emoce a učení – a že tento efekt přetrvával nejdéle.
Na rozdíl od Bernardiho zjištění, že ticho vede k relaxaci po podnětu (hudbě), Kirsteová usoudila, že „naslouchání“ tichu vyvolává spíše pozitivní stresovou reakci, tzv. eustres.
Ticho tedy není pasivní, ale jde o aktivní proces naslouchání – naslouchání „ničemu“ v sobě zahrnuje aktivitu. Kirsteová se domnívá, že růst buněk může být adaptivní odpovědí na neočekávané ticho, které nutí mozek vyvíjet nové buňky, aby zvýšil citlivost či bdělost.
Ačkoli šlo o studii na myších, otevírá zajímavé otázky, zda podobný účinek nenastává i u lidí.
Koncept „aktivního“ ticha se stává ještě zajímavějším, když se podíváme na to, co se děje v lidském mozku během tichých chvil. Robert Zatorre, kognitivní neurovědec z Montrealského neurologického institutu při McGill University, deníku Epoch Times řekl, že z psychologického hlediska ticho možná vůbec neexistuje.
Jeho výzkum ukazuje, že i v nepřítomnosti zvuku si mozek vytváří „vnitřní reprezentace zvuku“. Pokud například posloucháte píseň a náhle se zastaví, můžete ji stále slyšet ve své hlavě. Tato schopnost je, pokud víme, jedinečná pro člověka a je zdrojem tvořivosti. V mysli si dokážete vytvořit obrazové nebo zvukové představy, které vám umožňují plánovat budoucnost nebo – v případě hudebníků – skládat celé skladby jen ve své hlavě.
Tento typ vnitřních představ a zvuků je spojen s tzv. výchozí sítí mozku (DMN), která souvisí s denním sněním, kreativitou a sebereflexí. Je nejaktivnější, když je mysl v klidu, a výzkumy ukazují, že vnější hluk DMN potlačuje. Vědci zdůrazňují, že aktivace DMN „slouží jako centrum, které propojuje vnitřní a vnější informace do vědomého prostoru“.
Šťastný život pramení z tiché mysli. Článek v British Journal of Guidance & Counselling z roku 2018 naznačuje, že „vnitřní ticho“ může být cestou k trvalému štěstí zakořeněnému v smyslu, účelu a skutečném spojení s ostatními. Podle autorů takové ticho pomáhá lidem odstoupit od „mentálního hluku“, nahlížet různé stránky sebe sama a znovu se napojit na to, co je skutečně důležité. Další studie potvrzují, že mentální ticho hraje zásadní roli při snižování stresu a deprese.
Snad nejpozoruhodnější je, že praktikované ticho dokáže měnit i strukturu mozku. Studie z roku 2020 sledovala účastníky, kteří šest týdnů denně sedm minut meditovali pět dní v týdnu, přičemž součástí byla i úmyslná období naprostého ticha. Snímky mozku před a po ukázaly výrazné zlepšení integrity bílé hmoty v levém uncinate fasciculus – důležité dráze spojující emoční centra mozku s oblastmi odpovědnými za rozum a sebekontrolu. Tato strukturální změna souvisí s lepší regulací emocí a jasnějším rozhodováním.
Zajímavé je, že účastníci během cvičení hlásili, že v hlavě cítí méně „ticha“, i když jejich mozkové snímky ukazovaly větší propojení. Vědci vysvětlili, že s praxí se ticho stává méně výraznou událostí a více stabilním stavem mysli.
Strategické ticho
Kromě fyzických a mozkových přínosů zjistili vědci, že strategické využívání ticha může změnit perspektivu a zlepšit výsledky v nejrůznějších oblastech.
Například studie z roku 2022 ukázala, že prostá třívteřinová pauza během vyjednávání může zvýšit celkovou hodnotu dohody o 17 procent. Jak autoři poznamenali, „mlčení je zlato“.
Účinek byl nejsilnější při pauzách mezi třemi a deseti sekundami, kdy obě strany dostaly prostor k přemýšlení, uklidnění emocí a přechodu od zablokovaných pozic k řešení problémů. Ticho narušuje tzv. mentalitu „pevného koláče“, kdy každá strana vnímá zisk druhé jako svou ztrátu, a naopak povzbuzuje hledání řešení výhodných pro obě strany.
Vyjednávací výzkumníci poukazují na podobné výsledky i v dalších profesních prostředích. Citované studie ukazují, že učitelé, kteří mezi otázkami vyčkají tři až pět sekund, získávají větší zapojení a promyšlenější odpovědi studentů. Terapeuti zase uvádějí, že využívají ticho jako nástroj, který jejich pacientům pomáhá dosáhnout hlubšího sebevyjádření během sezení.
„Klidné chvíle vám umožňují přemýšlet o tom, co je důležité,“ říká Zatorre.
Hledání tichého léku
Skutečné ticho je vzácné, ne-li nemožné, pokud nejste ve vesmíru.
„Vždy je tu něco, co vidíme, co slyšíme. I když se snažíme vytvořit ticho, nedokážeme to,“ napsal hudebník John Cage, který s tichem ve své tvorbě experimentoval. Při jedné příležitosti navštívil bezodrazovou komoru na Harvardově univerzitě, tedy místnost bez ozvěn a zvuků.
Přesto Cage stále slyšel dva zvuky: „jeden vysoký a jeden hluboký,“ napsal. „Když jsem je popsal inženýrovi, který měl místnost na starosti, sdělil mi, že ten vysoký je činnost mé nervové soustavy a ten hluboký proudění mé krve.“
Cage uzavřel: „Dokud nezemřu, budou tu zvuky.“
Bernardi proto navrhuje, abychom chápali ticho spíše jako nepřítomnost škodlivého hluku.
Klíčem je vědomé naslouchání a záměr. Zatorre doporučuje, aby si lidé kromě ticha občas jednoduše sedli a poslechli si skladbu od začátku do konce. „Zkuste si ji vychutnat,“ poznamenává. „Vnímejte z ní co nejvíc. Nejen slyšet, ale opravdu poslouchat.“
Totéž lze vztáhnout i na ticho. Jak zmínil slavný básník a učenec Rúmí: „Naslouchej tichu. Má toho mnoho co říct.“
Příště: Jak zvídavost posiluje paměť a mozkové funkce
–ete–
