Filip Kubák pokračuje ve stopách generacemi pěstovaného řemeslného tkalcovství, které pod Tkalcovnou v jižních Čechách píše svůj příběh už neuvěřitelných 155 let. Ani doba moderních technologií a masové textilní výroby nepřetrhla pomyslnou tkalcovskou nit a dodnes z místního podniku vycházejí poctivě vyrobené kousky. Filip nám v rozhovoru prozradil, co se skrývá za náročným výrobním procesem, jak v něm spojují rodinnou tradici s moderní dobou, a přiblížil rodinnou historii, z níž pramení i jeho řemeslná vášeň.
Epoch Times: Jestli počítám správně, vaše tkalcovna funguje už neuvěřitelných 155 let na stejném místě. Jaký příběh s sebou tento takzvaný rodinný klenot nese? Jak to tehdy celé začalo?
Filip Kubák: Ano, byla založena v roce 1870 v souvislosti se zrušením tkalcovských cechů na Jindřichohradecku. Máme ale zmínky o tom, že se naše rodina tkalcovskému řemeslu věnovala už před tímto datem. V našem regionu tehdy tkalcovství nebylo ničím výjimečným – tkalcovský stav měl téměř každý domek. Můj prapradědeček tehdy spolu se založením dílny převzal od cechu takzvané faktorství, tedy roli zprostředkovatele, a začal rozdělovat práci od velké vídeňské textilky malým tkalcům ve Strmilově a okolí.
Znamená to, že vášeň pro tkalcovské řemeslo se jistým způsobem dědila z generace na generaci?
Asi ano. Textilní řemeslo je podle mě něco, co když se člověk jednou naučí, tak se toho jen tak snadno nezbaví, i kdyby chtěl. Samozřejmě to říkám s nadsázkou. Sám považuji za malý zázrak, že firma dokázala přežít tak dlouho. V dílně jsem se pohyboval už odmalička, když tam ještě pracoval můj dědeček. Oba rodiče i teta byli součástí provozu a já mezi nimi tak nějak vyrůstal. Textil se mi postupně dostal pod kůži. Ani nevím přesně kdy, ale najednou jsem věděl, že k tomu patřím.
A hned vás tohle řemeslo i okouzlilo? Čím si vás nejvíc získalo?
Na začátku jsem vlastně ani nepřemýšlel nad tím, že bych dělal něco jiného, spíš to přišlo přirozeně. Odjakživa se mi líbil celý proces proměny suroviny – v našem případě nejčastěji ovčí vlny – na výsledný produkt. Fascinuje mě, jak už kvalitní vlna na ovci představuje začátek celého příběhu – od jejího šetrného stříhání, přes praní, česání, předení a tkaní, až po chvíli, kdy se z ní stane deka, kterou si s radostí odnese zákazník. Každý krok má svůj význam a dohromady vytváří něco, co nemá jen funkci, ale i duši.
Postupem času se každý z nás nějak rozvíjí v tom, co dělá dlouhodobě. Jak se z vás stal prakticky odborník v této oblasti?
Rodinné know-how je u nás hluboko zakořeněné, ale mne textilní obor baví i sám o sobě, takže se v něm snažím aktivně vzdělávat a rozvíjet. Vystudoval jsem Střední uměleckoprůmyslovou školu v Jihlavě – Heleníně, kde jsem díky teorii lépe pochopil textilní technologii. Té se věnuji dodnes, neustále se v ní zdokonaluji a snažím se jí porozumět nejen z pohledu výroby, ale i materiálů, historie, inovací a udržitelnosti.
Stále se držíte ruční práce, nebo se vydáváte i cestou inovativních postupů a technologií?
V současnosti máme 24 strojů – nejstarší pochází z konce 19. století a nejmladší má asi 20 let. V mnohém připomínáme spíš živé muzeum než moderní výrobní halu, ale právě v tom spočívá naše síla. Držíme se tradičních postupů, které mají duši, ale zároveň se nebráníme inovacím. Používáme moderní technologie – prodáváme přes e-commerce platformy, vzory navrhuji v grafických editorech, simuluji výrobní procesy na počítači a experimentuji i s využitím umělé inteligence, například při optimalizaci procesů nebo plánování výroby. Je to spojení starého a nového, které nám dává smysl.
Zůstává tedy celý výrobní proces stále stejně tradiční?
Ano, většina výroby u nás stále probíhá na stavech z roku 1936. Výrobní proces má mnoho fází, které na sebe navazují a tvoří ucelený řemeslný cyklus. Začínáme tím, že od farmářů získáme ovčí vlnu, kterou nejdřív zbavíme hrubých nečistot. Když máme dostatečné množství, odvážíme ji na praní. Následuje vlkování, tedy čechrání a mykání, které probíhá ve dvou fázích. Poté vlákno předpřádáme, dopřádáme, soukáme, káblujeme, znovu soukáme, snoveme osnovu a připravíme útek. Až pak přichází samotné tkaní.
Po tkaní se ručně vážou třásně a látka se pečlivě opravuje. Následně ji odvážíme do textilní úpravny, kde se vypere, zafixuje a počesá. Hotový materiál se potom vrací zpět, kde ho třídíme, balíme a připravujeme na prodej. Je to proces, který vyžaduje čas, péči a zkušenost – a právě v tom spočívá jeho kouzlo.
Kdybychom tedy chtěli porovnat tkaní v počátcích vaší tkalcovny a dnes, v roce 2025, co hlavního se změnilo?
Před 155 lety se tkalo na dřevěných stavech a příze se předla ručně na kolovrátku. Dnes máme stroje z různých období – od historických až po modernější – ale jádro procesu zůstává stejné: vlna, příze, tkaní, ruční dokončování. To, co se změnilo, je spíš okolní svět. Pomalý proces v rychlé době.
Jak je to s použitými materiály? Byla jejich kvalita kdysi vyšší než dnes?
Nemyslím si, že kvalita materiálů byla kdysi vyšší. Dnes máme pokročilé technologie, které umožňují vlákna lépe zpracovat, takže výsledný produkt je často kvalitnější, odolnější a přesnější než v minulosti.
Hrají kromě materiálů a technologií svou roli i poptávka a různé trendy?
Dnes je obrovský přetlak zboží, téměř všechno můžete mít okamžitě. V oblasti módního textilu to považuji za ekologickou katastrofu, protože se vyrábí obrovské množství materiálu, který nikdy nenajde využití. Trendy ale nepovažuji nutně za něco špatného. Problém vidím spíš v masové produkci, která ztěžuje prodej kvalitního textilu. Tlak na rychlost a nízkou cenu hraje do karet velkým hráčům.
Jednou z největších hrozeb pro tradiční tkalcovství je ztráta řemeslné kontinuity. Mladí lidé se do tohoto oboru nehrnou. Buď o něm vůbec nevědí, nebo je odradí jeho náročnost a pomalost ve srovnání s digitálním světem. Dalším faktorem je tlak trhu: rychlá výroba, nízké ceny, masová spotřeba. V takovém prostředí je těžké obhájit hodnotu ruční práce, která má hloubku, ale vyžaduje čas. A pak je tu i legislativa, která někdy klade malé provozy do nevýhodné pozice místo toho, aby je chránila. Přesto věřím, že pokud se najde dost lidí, kteří ocení kvalitu, příběh a poctivost, má tkalcovství šanci přežít.
Jak tedy udržet tkalcovské řemeslo při životě? Co dělat, aby nezapadlo do zapomnění?
Podle mě je klíčové, aby se o řemesle mluvilo – otevřeně, s respektem a bez nostalgického balastu. Tkalcovství musí být vidět na různých akcích, v médiích i ve školách. Je třeba ho propojit s dnešním světem, ukázat, že má co nabídnout i v době digitálních technologií. Pomáhá, když lidé vidí, jak vzniká látka, jak se pracuje s vlnou, jaký má výrobek příběh – a samozřejmě když si ho pak koupí. Každý zákazník, který dá přednost kvalitnímu řemeslu před anonymní masovou produkcí, pomáhá udržet tradici při životě.
S jakými reakcemi a názory se setkáváte ze strany veřejnosti? Jak lidé vnímají tkalcovství a jeho řemeslnou hodnotu?
Mám moc rád, když lidé po exkurzi naší dílnou doslova „otevřou oči“ a říkají: „To jsem netušil, kolik je za tím práce.“ Když jim vysvětlím vlastnosti vlny, které se nedají synteticky nahradit, představím naši dlouhou tradici a ukážu kolekce, které jsme tvořili pro umělce a designéry, často získáme uznání. Samozřejmě se najdou i tací, kteří zpochybňují ceny nebo jim vlna vadí – škrábe je, ať je zpracovaná sebepečlivěji. Každý má jiný vkus a já to plně respektuji. Důležité je, že se o řemesle mluví a že lidé mají možnost poznat ho zblízka.
Nepochybně, když mluvíme o poctivé řemeslné práci, očekáváme i vysokou kvalitu. Jak má vypadat a co má splňovat kvalitní tkaný výrobek?
Kvalitu látky nepoznáte očima, ale rukama. Musí mít správnou váhu, rovnoměrnost, pružnost a pevnost. „Textilák“ to pozná hned. Buď to sedí, nebo ne.
Děkujeme za rozhovor!
–etsk–
