Říká se, že „papír snese všechno“. Co do obsahu zřejmě ano, ale jak papírové materiály dlouhodobě uchovat? A když jsou nalezeny poškozené, kdo je opraví? Restaurování papírových artefaktů je složitý proces, který zahrnuje několik kroků, aby se obnovil jejich vzhled a stabilita.
Úlohou restaurátora je nejprve posoudit stav papíru, včetně jeho poškození, znečištění, vlhkosti a chemického složení. To může zahrnovat i detekci chemických reakcí, které ovlivnily papír v průběhu času. Zeptali jsme se Ing. Marie Benešové z Moravského zemského archivu, jakým způsobem restauruje papírové artefakty.
Kdy a z jaké motivace jste si vybrala restaurování papírových věcí? A jak se to studuje?
Já jsem se k tomu dostala úplnou náhodou: nalákala mě výstava na Střední průmyslové škole grafické v Praze v Hellichově ulici. Původně jsem začala studovat tady na grafické škole (v Jihlavě, pozn. red.), ale ve školní galerii měli výstavu faksimilie Vyšehradského kodexu. A to mě nalákalo, takže jsem takzvaně „zběhla“.
A z čeho jste zběhla?
Z oboru užitá grafika, a šla jsem přímo na obor restaurování archivního materiálu. Ten se nachází v Praze, na střední škole, a později tam zbudovali a akreditovali vyšší odbornou školu, restaurování. (Ing. Benešová poté vystudovala i Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze, pozn. red.)
Je to hodně potřeba – restaurování papírových věcí?
Je. Papír není zrovna trvanlivý materiál. … No, je a není. Papír vydrží docela dlouho, ale musí se správně uložit – archivovat. Potřebuje dobré podmínky uložení. Když se to bude válet na zemi jako archeologická keramika, tak nenajdeme vůbec nic. V zemi to nevydrží.
A jakou „detekci“ používáte, když posuzujete stav papírového artefaktu?
Nejprve se posoudí mechanické vlastnosti, celková kondice papíru. To se dá určit pohledem, omakem – jestli je křehký, jestli tzv. „zvoní“ a podobně. Potom jsou sofistikovanější metody, základ je měření povrchového pH, tj., jestli je papír kyselý nebo zásaditý.
Když je to kyselé, obsahuje to volné kyseliny a ty štěpí celulózu, základ papíru. Papír se pak postupně rozpadá. Proto se měří pH. Když je příliš nízké – papír je „kyselý“ – musí se neutralizovat, aby se ochránil do budoucna.
Jak se provádí tzv. neutralizace?
Jsou různé metody neutralizace, existují i hromadné. Já tady používám starou sifonovou láhev a míchám do ní tzv. barytový roztok (usmívá se). Je to uhličitan vápenatý, uhličitan hořečnatý – a bombičkami CO₂ se to natlakuje. Oxid uhličitý zajistí, že se uhličitan přemění na hydrogenuhličitan, který je rozpustný ve vodě. Vápník a hořčík pak neutralizují volné kyseliny v papíru.
Jaké metody očisty používáte, když je papír zašpiněný, a podle čeho je vyberete?
Záleží na stavu papíru. Když je v dobré kondici, začíná se mechanickým čištěním – latexové houby, různé pryžové houbičky. Když je papír hodně poškozený, ometá se jemným štětečkem nebo přes síťku s vysavačem, opatrně, aby nic neulétlo.
Používáme muzejní vysavač s jemným tahem; když se používá normální, musí mít regulaci a minimální výkon, vždy přes textilii.
A podle čeho očistu vybíráte – když je na papíře hlína, rez, tekutina…?
Po mechanickém čištění následuje mokré čištění, ale to není pro všechny druhy papíru. Modernější papíry se současnými inkousty by se rozpily, ty se „koupat“ nemohou. Staré železogalové nebo duběnkové inkousty se ve vodě nerozpíjí – jsou chemicky navázané na celulózu – ty se koupat mohou. Používaly se až do začátku 20. století.
Jsou trvanlivé, ale obsahují kyselinu galovou a často i skalici (sírany), takže časem dochází ke korozi inkoustu a papíru. Písmo může papírem úplně „propadat“.
A když je papír roztržený nebo na kousky?
Na to se používá japonský papír (Washi). Má nízkou gramáž, takže je slaboučký, ale pevný, protože má dlouhá vlákna. Nevyrábí se z rýže, ale z japonských trav – gampi, mitsumata, ramie. Dělají se z něj „přelepy“ – přetáhne se přes trhlinu a on to udrží.
Když je tam ztráta materiálu, doplňuje se vrstvením japonského papíru nebo se doplní silnějším papírem a zafixuje japonským. Je-li velmi tenký, může se dát i přes písmo – to pak lehce prosvítá.
Co když je papír příliš vysušený? A jak se potom upraví, aby se nelámal, a znovu usuší, aby nebyl zkrabacený?
Vysušený papír se neláme – to je spíš pergamen. Láme se papír nekvalitní, degradovaný. V depozitářích udržujeme relativní vlhkost kolem 50 %. Nemůže být moc vysoká, protože máme i kůži a pergamen (pergamen v naší oblasti bývá nejčastěji z kozí kůže, pozn. red.), a nad 60 % by hrozila plesnivost.
Takže v archivu máte různé druhy materiálu, ale podmínky se musí sjednotit tak, aby vyhovovaly všem.
Podmínky jsou udělány sjednoceně.
A co jste naposledy restaurovala zde, ve své dílně?
Zajímavé je všechno. Naposledy jsem dělala skleněné negativy – a to sice není papír. Teď pracuju na Slovácku. Jsou to noviny z počátku 20. století. Slovácko – to je název toho periodika. Jsou z archivu v Hodoníně, kde restaurujeme pro všechny archivy spadající pod Moravský zemský archiv v Brně. Jsme jen pobočka.
Jsou to čtyři ročníky novin svázané do tří svazků, kompletní exempláře. Z toho období nejsou dochované kroniky okolních obcí, takže badatelé chodí do těchto novin. Nejsou tam obrázky ani fotografie, ale hlavně zajímavé reklamy – boty, koberce, albumy…
Na vaši dovednost se obracejí hlavně archivy; obrací se na vás i soukromé osoby?
Obracejí, obracejí, ale jelikož nesmíme mít živnost, tak nemůžeme zakázky brát. A v archivu máme tolik věcí k restaurování, že ani deset životů by nestačilo. Máme spoustu historických fondů v různém stavu, ale ruční papír je oproti novodobým materiálům pořád v relativně dobrém stavu. To, co přichází jako nové přírůstky, je převážně dřevitý papír z druhé poloviny 20. století – toho je obrovské množství.
A tohle bude problém – občasník Slovácko už se rozpadá. Musel se odkyselovat, pH měl kolem 3,5, někdy i méně. Snažíme se dostat pH na neutrál – stačí i 6. A jsou toho celé palety.
A je to aktový materiál?
Ano – jednolisty, nic svázaného. Je to z úřadů. Hodně to obsahuje inkousty, které se nedají koupat ve vodě. Musí se používat nevodní, speciální metody – na ty jsou potřeba digestoře a speciální vybavení.
A jaká témata mají ty materiály z 50. let?
Všechno – od stavebních úřadů přes soudy, nemocnice, firmy – vše se archivuje. Archiváři udělají výběr archiválií – rozhodnou podle své metodiky, co se uchová a co se rozkartuje.
Děkuji za rozhovor.
