Tereza Drábková a Veronika Lajnerová jsou vystudované zdravotní sestry, které se rozhodly pro radikální životní změnu a odletěly za prací na Island. O svých každodenních zkušenostech v tamním zdravotnictví informují na instagramovém profilu @sestry_z_islandu. V islandských nemocnicích si pochvalují zejména rovnocenný přístup ke všem zdravotníkům, větší zodpovědnost i kompetence sester, efektivní týmovou práci a v neposlední řadě nadstandardní finanční ohodnocení.
Tereza Drábková: Jak už to tak bývá, velkým životním zvratům často předcházejí zásadní události. V mém případě to byl rozchod po dlouholetém vztahu a postupně přicházející vyhoření z českého zdravotnictví. Najednou jsem měla pocit, že nevím, kudy kam, a tak jsem se rozhodla pro radikální krok – pálit mosty a začít znovu. Úplně jinde. Moje sestra tehdy měla na Islandu letní brigádu. Jela jsem se za ní podívat a v tu chvíli mi to došlo: tohle je země, kde bych chtěla zkusit žít. Ten pocit byl překvapivě silný a jasný. Sestra se sice po sezóně vrátila do Česka, ale o tři čtvrtě roku později už jsme na Island odjížděly spolu.
O práci ve zdravotnictví jsem ale zpočátku vůbec neuvažovala. Připadalo mi to skoro nemožné. Říkala jsem si, že jazyková bariéra, administrativa i odlišný systém budou nad mé síly. Začala jsem tedy úplně jinde – v úklidové firmě. Potřebovala jsem se prostě uchytit, zorientovat se a získat v nové zemi pevnou půdu pod nohama. Potom jsem ale ve facebookové skupině narazila na Verču, českou všeobecnou sestru, která jako úplně první Češka získala práci v islandské nemocnici. To mi dodalo odvahu. Napsala jsem jí a vyptala se na všechno, co je k získání islandské sesterské licence potřeba. Tím se mi znovu otevřely dveře. Najednou to nebyla nereálná představa, ale konkrétní cíl. Tak jsme se seznámily a zanedlouho vznikl náš profil Sestry z Islandu, kde se snažíme pomáhat lidem, kteří by se do islandského zdravotnictví také rádi dostali.
Veronika Lajnerová: Po deseti letech v české nemocnici jsem se cítila naprosto vyhořelá, a tak jsem vyrazila do zahraničí. Nejdříve jsem zkusila Island, ale asi rok jsem tam pracovala v hotelu. Potřebovala jsem si od zdravotnictví prostě odpočinout. Po návratu do Čech mi došlo, že už to tady dál nepůjde. Pak jsem zkoušela ještě půl roku Norsko, ale nakonec jsem se vrátila na Island, do kterého jsem se zamilovala na první pohled.
Přestože jste aktuálně součástí islandského zdravotnictví, v tom českém jste strávily více času. S jakými zkušenostmi jste na ostrov odlétaly?
Tereza: Po studiu jsem nastoupila na ortopedickou jednotku intenzivní péče (JIP) a oddělení aloplastik ve Fakultní nemocnici Hradec Králové, kde jsem strávila dva roky. Byla to pro mě velmi cenná zkušenost a dobrý profesní základ. Potom jsem přijala nabídku práce na dialyzačním středisku, kde jsem nakonec působila pět let. Už po prvním roce jsem se podílela na zaškolování nové kolegyně a postupně jsem převzala i část organizačních kompetencí. Poslední rok jsem pracovala na pozici zástupkyně vrchní sestry. Externě jsem ještě pracovala ve Flebocentru, kde jsem během pěti let asistovala lékaři při laserových operacích křečových žil. Teď pracuji na dialyzační jednotce v Reykjavíku. Jsme největším střediskem v zemi.
Veronika: Po škole jsem pracovala na všeobecném interním oddělení a sbírala zkušenosti. Na pár měsíců jsem si v rámci výměnného programu vyzkoušela metabolickou JIP, přičichla jsem k intenzivní péči a už u ní zůstala. Šla jsem na koronární JIP, kde jsem pracovala s pacienty na ECMO. Potom jsem byla zhruba rok poprvé na Islandu, kde jsem pracovala v hotelu. Po návratu jsem šla na ARO a anestezii. Celou dobu jsem v rámci dohody o pracovní činnosti občas vypomáhala i na dětské pohotovosti.
Jaké základní podmínky je tedy nutné splnit, aby se i zahraniční zdravotní sestry mohly stát součástí islandského zdravotnictví? Jsou tyto podmínky stejné ve všech regionech?
Tereza: Když se chcete stát všeobecnou sestrou na Islandu, potřebujete islandskou sesterskou licenci. Aby vám ji vydali, musíte podat žádost na islandském ministerstvu zdravotnictví a k tomu doložit několik dokumentů. Potřebujete kopii diplomu s uvedeným jménem a datem narození a také kopii své současné profesní licence. Dále je nutné doložit tzv. „letter of good standing“, tedy potvrzení od kompetentního úřadu, že vaše licence nebyla nikdy pozastavena ani odejmuta a že je stále platná – toto potvrzení nesmí být starší tří měsíců. Kromě toho budete potřebovat „letter of conformity“, tedy potvrzení, že vaše vzdělání splňuje evropské směrnice pro zdravotnické profese, kopii pasu a pracovní smlouvu s islandskou zdravotnickou službou. Žádost se vyplní elektronicky, poté se vytiskne a podepíše, jinak je neplatná. Všechny dokumenty musí být v islandštině nebo angličtině. Pokud jsou v jiném jazyce, musí být úředně přeloženy a originály i překlady se přikládají k žádosti. Hotovou žádost s dokumenty pak můžete odevzdat osobně, poslat e-mailem v PDF, nebo poštou na úřad. Podmínky jsou stejné pro celý Island.
Zkusme se na to podívat postupně… Jaké podmínky máte jako sestry v současné době? V čem jsou pro vás komfortní a vyhovující?
Tereza: Pracovní doba je 7 až 8 hodin, ranní směna začíná v 8.00. Tempo je pomalejší, typicky islandské, což člověku dovoluje pracovat v klidu a soustředěně. Obrovskou výhodou je možnost plánovat si směny samostatně na celý měsíc dopředu. Máme skvělou vedoucí, se kterou se dá domluvit prakticky na všem, a když je potřeba, můžete směnu i odmítnout. Dobrovolné přesčasy jsou velmi dobře placené a celkově je finanční ohodnocení skutečně motivující. Panuje tu mnohem příjemnější a přátelštější atmosféra. Všichni se oslovují jmény, pracujeme jako tým a na všem se lze domluvit – vedení lidem opravdu naslouchá. Dává mi to pocit, že zde mohu pracovat efektivně a zároveň si udržovat dobrý „work-life balance“, což je v Česku často mnohem těžší. Samozřejmě ani na Islandu není všechno dokonalé. Občas bývá problém s náborem personálu. Některá oddělení jsou pod tlakem, protože je těžké zajistit dostatek lidí na všechny směny. Také adaptace na místní systém a jazyk může být zpočátku náročná, a pokud člověk přijde z jiné země, chvíli trvá, než do týmové rutiny úplně zapadne.
Veronika: Díky zdejšímu systému mám konečně pocit, že můžu žít i mimo práci. Můžu si dovolit létat za rodinou a některé letenky nám dokonce proplácejí odbory. Pokud si v cílové destinaci najdu nějaký kurz nebo konferenci, odbory mi uhradí cestovní náklady – letenky i hotel. Takto jsme se s celým oddělením byli podívat v jedné nemocnici ve Švédsku. Před dvěma lety byly kolegyně v Austrálii, některé mají procestovanou Ameriku. Tyto příspěvky mají samozřejmě svůj finanční strop a obnovují se každé dva roky. Pro mě je to však skvělá možnost, jak letět za vzděláním do Česka a jako obrovský bonus zároveň navštívit rodinu.
Myslíte, že by si islandské zdravotnictví mohlo vzít v otázce pracovních podmínek nějaký příklad z Česka, případně ze Slovenska?
Tereza: Občas možná organizovanost.
Veronika: Možná trochu větší disciplínu. Islandské heslo „þetta reddast“ – „ono se to nějak udělá“ – do nemocnice nepatří. Ne každý si to tam však uvědomuje. Takže z mého pohledu trochu víc té česko-slovenské disciplíny.
A co vám naopak z vašeho působení v českých nemocnicích chybí nejméně?
Tereza: Pocit, že pro vedení nic neznamenáte nebo že vaše slovo a názor nemají žádnou váhu. To mi opravdu nechybí.
Veronika: Přístup vedení a s tím související podpora rodin a respektování osobního volna. Když se vás na Islandu někdo zeptá, jestli byste nepřišli do práce navíc, a vy řeknete, že nemůžete, skoro se vám ještě omlouvají, že vás vůbec obtěžovali. Po mateřské jsem měla možnost pracovat na zkrácený úvazek, kojit v práci, kdybych chtěla, nebo odejít domů na krmení a koupání. Dokonce mi bylo řečeno, že kdyby se mi po malém v práci stýskalo, můžu ho jít domů prostě pohladit. Takový přístup si v Česku neumím představit. Na Islandu se klade velký důraz na to, že jsme všichni jeden tým. Na péči o pacienty pracujeme společně. Mnoho lékařů pracuje v nemocnici na pomocných pozicích už od prvního ročníku fakulty, později jako ošetřovatelé nebo praktické sestry. Mají pak na naše povolání úplně jiný pohled a naší práce si víc váží. Samozřejmě ne všichni, ale moje osobní zkušenost je s většinou lékařů přesně taková.
Mají tedy sestry na Islandu větší zodpovědnost i kompetence?
Tereza: Ano, rozdíl v kompetencích sester na Islandu a v České republice je nejlépe vidět na každodenních úkonech. Zatímco v Česku je většina výkonů vázána na přímou ordinaci lékaře, na Islandu může sestra řadu z nich provádět samostatně podle schválených postupů a klinických protokolů. Islandská sestra například často sama zahajuje infuzní terapii, zavádí periferní žilní vstup, podává tekutiny podle doporučeného schématu a lékaře informuje až následně. Běžně provádí odběry krve nebo jiné diagnostické úkony, aniž by čekala na individuální pokyn. Velký rozdíl je také v oblasti sledování pacienta a reakce na změny jeho zdravotního stavu. Sestra může rozhodnout o častějším monitorování vitálních funkcí, zahájit základní intervence při bolesti, dechové nedostatečnosti či nevolnosti a navrhovat změny v léčebném plánu. Podobně může samostatně podat léky proti bolesti, úzkosti nebo nevolnosti podle standardních pokynů (tzv. standing orders).
Další specifickou oblastí je organizace péče. Sestra často plánuje propuštění pacienta, koordinuje následnou péči, komunikuje s rodinou a její názor má při multidisciplinární spolupráci velkou váhu. Islandský model tedy stojí na vysoké profesní důvěře. Sestra zde není jen vykonavatelem pokynů, ale skutečným klinickým partnerem, který může zahajovat důležité intervence, organizovat péči a reagovat na akutní situace mnohem samostatněji než v českém systému.
Veronika: Například i podávání analgetik si organizujeme samy. Máme možnost v lékovém systému zadat položku „ordinující sestra“. To je opravdu obrovský rozdíl.
Abychom neopomněli finanční a platovou stránku – jak byste ji ohodnotily?
Tereza: Jsem spokojená s tím, jak to Islanďané mají nastavené. Neslyšela jsem, že by si někdo stěžoval.
Veronika: Rozhodně. Teď sice nevím, jaká je situace v Česku, ale v době, kdy jsem tam pracovala, to byly skutečně tvrdě vydřené peníze. Chodila jsem na dohodu o pracovní činnosti na dětskou pohotovost a ve svém volnu občas vypomáhala v ambulancích. Často jsem tak měla dvě až tři práce, abych si vůbec mohla dovolit nějak rozumně trávit volný čas. Tady cokoli dělám navíc, dělám jen proto, že mě to baví, a ne proto, abych přežila měsíc.
Hjúkrunarfræðingur A, B, C1, C2, C3, C4 – to jsou třídy, kterými se řídí islandské zdravotnictví. Vysvětlíte nám, jak to funguje?
Tereza: Na Islandu jsou registrované sestry (hjúkrunarfræðingar) rozděleny do několika pracovních úrovní označených písmeny A až E. Nejde o rozdílné licence nebo jiné vzdělání, ale o kariérní stupně, které vyjadřují zkušenost, samostatnost, míru zodpovědnosti a zapojení do rozvoje oddělení. Toto rozdělení zároveň ovlivňuje platové zařazení v systému launaflokkar. Hjúkrunarfræðingur A představuje začínající nebo méně zkušenou sestru. Pracuje samostatně jen do určité míry a více se řídí pokyny vedoucího pracovníka. Často sem patří sestry na začátku kariéry nebo ty, které jsou na islandském pracovišti nové.
Celý systém tedy nehodnotí kvalitu sestry jako takovou, ale spíše její profesní rozvoj a míru zodpovědnosti. Postup z úrovně A směrem k E obvykle souvisí s délkou praxe, zkušenostmi, dalším vzděláváním a zapojením do vedení nebo odborných aktivit na pracovišti. Já sama jsem na úrovni D. Na Islandu jsem si udělala kurz instruktora BLS a školím nové i stávající zaměstnance v rámci každoročního přezkoušení ze základní resuscitace. Zároveň mám na starosti organizaci praxí pro studenty oboru všeobecná sestra – rozepisování směn, organizaci a vedení praxí, a na oddělení ortopedie, kde jsem pracovala poslední čtyři roky, jsem vedoucí směny.
Kromě zdravotnických témat se také učím islandštinu – dvakrát týdně po dvou hodinách. Kurzy jsou financovány nemocnicí a někdy probíhají dokonce v rámci pracovní doby.
I u nás máme určité platové třídy, ale je jich méně a rozdíl mezi nejnižším a nejvyšším stupněm přesahuje 500 €…
Tereza: Samozřejmě i na Islandu existují rozdíly v platech. Logicky sestra na úrovni A nemůže mít plat ve stejné výši jako sestra na úrovni E. Přesto musím zdůraznit, že každá sestra má možnost tyto rozdíly ovlivnit vlastním úsilím a vzděláváním. Plat se tu totiž zvyšuje i na základě dalšího vzdělávání. To znamená, že pokud se sestra z běžného oddělení vzdělává více než sestra z JIP, může mít klidně i vyšší plat než ona.
Děkujeme za rozhovor!
–etsk–
