Za studené války se Kuba stala klíčovým strategickým bodem pro obě strany bipolárního světa. Zatímco pro Sovětský svaz byl ostrov strategicky položeným klientským státem, USA si nemohly dovolit tolerovat sovětský vliv na západní polokouli, pouhých 150 kilometrů od Floridy. Už za administrativy prezidenta Dwighta D. Eisenhowera tak vypracovala CIA plán na svržení Castra.
Předvečer krize
Kubánská revoluce roku 1959 byla dramatickým zvratem v dějinách ostrova i celé západní polokoule. Fidel Castro, který spolu s Ernestem „Che“ Guevarou a dalšími povstalci svrhl diktátora Fulgencia Batistu, rychle nastolil radikální změny. Pozemková reforma, znárodnění amerických podniků v hodnotě přes 1,5 miliardy dolarů a otevřené sbližování se Sovětským svazem vyvolaly ve Washingtonu paniku. Prezident Dwight D. Eisenhower viděl v Castrově režimu hrozbu šíření komunismu v bezprostřední blízkosti USA a schválil tak plán CIA na výcvik a vyzbrojení kubánských exulantů, kteří měli Castrův režim eliminovat.
CIA pod vedením Allena Dullese a Richarda Bissella připravovala operaci již od roku 1960. Výcvik partyzánů probíhal v Guatemale, Nikaragui i na dalších základnách; rekrutovalo se přibližně 1 500 mužů z takzvané Brigády 2506 – většinou bývalých příslušníků Batistova režimu i odpůrců Castra z různých politických táborů. Plán počítal s leteckými údery, vyloděním na kubánském pobřeží a vyvoláním vnitřního povstání, které mělo svrhnout vládu.
John F. Kennedy, který nastoupil do úřadu v lednu 1961, plán zdědil. Po váhání ho 4. dubna 1961 schválil, avšak s významnými omezeními. Místo původně plánovaného přístavu Trinidad byla vybrána Zátoka Sviní, aby operace působila spíše „podomácku“ a umožnila popření americké účasti. Odtajněné dokumenty CIA později odhalily, že strůjci plánu podcenili popularitu Castra mezi obyvatelstvem a přecenili ochotu místních k povstání. Castro mezitím posiloval své vlastní ozbrojené síly – milice v této době dosahovaly až 200 000 mužů, k tomu přijímal i sovětskou pomoc ve zbraních i poradenství.
Invaze na Kubu
Samotná vojenská invaze, která nesla krycí název Operace Pluto, byla zahájena 15. dubna 1961 leteckým úderem na klíčová kubánská letiště. Hlavním cílem bylo vyřadit z provozu Castrovo letectvo a zajistit tak útočícím jednotkám volné nebe. Útok provedly zastaralé bombardéry B-26, které byly opatřeny falešným nátěrem kubánského letectva, aby celá akce vzbuzovala dojem vzpoury domácích pilotů. Tato dezinformační kampaň však selhala hned v počátku.
Část kubánských letadel byla včas ukryta a mezinárodní společenství na půdě OSN rychle odhalilo přímou americkou účast na agresi. Kennedy, ve snaze za každou cenu zakrýt oficiální zapojení Spojených států do konfliktu, následně zrušil plánovanou druhou vlnu náletů. Toto rozhodnutí se ukázalo jako fatální chyba, která předurčila výsledek celé operace.
O dva dny později, 17. dubna 1961, se v zátoce Sviní na jižním pobřeží Kuby začala vyloďovat Brigáda 2506, tvořená přibližně 1 400 vycvičenými exulanty. Současně s nimi seskočilo přibližně 177 parašutistů, kteří měli blokovat přístupové cesty. Místo bylo vybráno pro svou zdánlivou odlehlost, avšak realita bojiště byla odlišná. Terén byl náročný a ostré korálové útesy vážně poškodily vyloďovací čluny i techniku. Absence slibované letecké podpory umožnila zbytku Castrova letectva zaútočit na zásobovací lodě brigády Houston a Rio Escondido, které vezly životně důležité střelivo a palivo.
Podcenění situace
Předpoklad CIA, že se kubánské obyvatelstvo k exulantům masově přidá, se ukázal jako zcela mylný. Castro nechal preventivně zatknout tisíce potenciálních oponentů a sám se ujal přímého velení obrany. Do oblasti byly bleskově vyslány sovětské tanky T-34 a tisíce odhodlaných milicionářů. Po třech dnech zuřivých bojů byla Brigáda 2506 zcela obklíčena a bez zásob odsouzena k zániku.
Do 18. dubna byly veškeré jednotky obklíčeny. O dva dny později se jednotky vzdaly. Více než sto mužů v bojích padlo a přes jedenáct set jich skončilo v potupném zajetí. Prezident Kennedy navzdory zoufalým prosbám odmítl vyslat na pomoc americké námořnictvo či letectvo, jelikož se obával, že by otevřený konflikt se Sovětským svazem mohl přerůst v další světovou válku.
Krize v plném proudu
Dopady neúspěšné invaze byly pro Spojené státy i celou západní diplomacii katastrofální. Kennedyho administrativa se dočkala mezinárodního ponížení a Fidel Castro se v očích mnoha zemí třetího světa stal hrdinou, který dokázal porazit americký imperialismus. Nejdůležitějším důsledkem však bylo definitivní sblížení Kuby se Sovětským svazem. Castro, který se do té doby otevřeně k marxismu-leninismu nehlásil, se nyní plně přiklonil k Moskvě.
Sovětský svaz v Kubě spatřil ideální základnu pro své raketové nosiče, což v říjnu 1962 vyústilo v takzvanou Karibskou krizi. Sovětský vůdce Nikita Chruščov později argumentoval, že rozmístění jaderných raket na ostrově bylo nezbytným krokem k obraně Kuby před další hrozící americkou agresí. Svět se tehdy ocitl v nejnapjatějším momentu dějin, kdy hrozilo reálné použití jaderných zbraní. Krize byla nakonec vyřešena diplomatickou dohodou, v níž se USA mimo jiné zavázaly, že na Kubu znovu nezaútočí. Osud samotných zajatců z Brigády 2506 byl vyřešen v prosinci 1962, kdy byli propuštěni výměnou za masivní dodávky potravin a léků v tehdejší hodnotě přes padesát milionů dolarů.
Závislost na Sovětském svazu
Po desetiletí byla kubánská ekonomika v podstatě přívěskem sovětského bloku. Sovětský svaz výměnou za politickou loajalitu a strategickou polohu vykupoval kubánský cukr za uměle nadhodnocené ceny a naopak dodával Kubě ropu a průmyslové zboží za ceny pod tržní hodnotou. Když se v roce 1991 Sovětský svaz rozpadl, životně důležitá podpora ze dne na den zmizela.
Kuba ztratila přes osmdesát procent svého zahraničního obchodu, vznikl tak totální ekonomický kolaps. Vláda reagovala vyhlášením takzvaného zvláštního období – Período Especial, které bylo érou drastických přídělů potravin, častých výpadků elektřiny a hluboké deprivace, z níž se ostrov v mnoha ohledech nikdy plně nevzpamatoval.
Poté, co se Kuba po čase částečně stabilizovala, se její ekonomika stala závislou na novém mecenáši – Venezuele pod vedením Huga Cháveze. Tento vztah však připomínal sovětskou éru, neboť Kuba opět získávala dotované dodávky ropy výměnou za export tisíců kvalifikovaných pracovníků. Když však venezuelská ekonomika pod tíhou špatného hospodaření a propadu cen ropy začala kolem roku 2014 kolabovat, přísun pomoci pro Havanu opět vyschl.
K tomuto vnitřnímu selhání se přidaly vnější faktory. Zejména pak americké embargo, které již od roku 1960 výrazně omezuje přístup Kuby k mezinárodním finančním trhům a investicím. Situace se však kriticky zhoršila během pandemie covidu-19. Cestovní ruch, který byl hlavním zdrojem příjmů kubánského státu, se prakticky zastavil. Vláda se pokusila o měnovou reformu, která však místo slibovaného oživení způsobila masivní inflaci a znehodnocení úspor obyvatel.
V kombinaci s přísnějšími americkými sankcemi zavedenými během Trumpovy administrativy se Kuba dostala do stavu, kdy státní aparát nedokáže zajistit ani základní potřeby, jako je stabilní dodávka elektřiny či dostupnost léků. Dnešní chudoba na ostrově je výsledkem tragické kombinace historické závislosti na vnějších mocnostech, dlouhodobě neefektivního ekonomického modelu a izolace, která zemi odřízla od globálních finančních proudů.
Naděje na změnu
Vztahy mezi Kubou a Spojenými státy zůstávají i v současnosti jedním z nejsložitějších a nejvíce polarizujících témat mezinárodní politiky. Zlom, který na chvíli vzbudil naději na smíření, nastal v roce 2014 během administrativy Baracka Obamy. Tehdy on a Raúl Castro oznámili obnovení diplomatických styků. Došlo k otevření ambasád v obou hlavních městech, k uvolnění některých cestovních omezení a k posílení kulturní výměny.
Tento trend se však dramaticky obrátil již po prvním nástupu Donalda Trumpa do úřadu prezidenta. Ten zavedl politiku maximálního tlaku, znovu zařadil Kubu na seznam států podporujících terorismus, hned vedle Íránu, Sýrie a Severní Koreje a výrazně zpřísnil ekonomické sankce s cílem oslabit tamní režim. Dnešní Kuba se nachází v hluboké hospodářské krizi, která je považována za nejhorší od pádu Sovětského svazu v 90. letech. Dlouhodobý nedostatek potravin, základních léků a pohonných hmot vyvolává ve společnosti značné napětí i touhu po změně.
V druhém prezidentském období Donalda Trumpa došlo k dalšímu zpřísnění politiky. 29. ledna 2026 Trump podepsal exekutivní nařízení, které označuje kubánskou vládu za „neobvyklou a mimořádnou hrozbu“ pro národní bezpečnost USA. Nařízení zavádí systém cel na zboží zemí, které přímo či nepřímo dodávají ropu na Kubu – především s cílem zastavit dodávky z Venezuely po zatčení Nicoláse Madura americkými silami
Kubánská vláda prezidenta Miguela Díaz-Canela krok odsoudila jako „pokus o udušení“ ostrova a porušení mezinárodního práva. Přesto Díaz-Canel 13. března 2026 veřejně potvrdil, že Kuba zahájila diplomatické rozhovory s USA s cílem řešit rozdíly, včetně energetické blokády. Washington nabídl omezenou humanitární pomoc, přesto americký ministr zahraničí Marco Rubio hovoří o podpoře změny režimu. Kuba nadále odmítá jakékoli podmínky ohrožující suverenitu a posiluje vztahy s Čínou a Ruskem.
Dlouhý stín
Invaze v zátoce Sviní zůstává pro americké zpravodajské služby i po desetiletích učebnicovým příkladem strategického selhání. Ukázala, jak nebezpečné může být podcenění protivníka a nekritická víra ve vlastní ideologické předpoklady o touze obyvatelstva po změně režimu. Pro kubánský režim je 17. duben dodnes dnem oslav a symbolem národní suverenity, ačkoliv toto vítězství paradoxně přineslo ostrovu desetiletí ekonomické izolace a naprosté závislosti na vnějších mocnostech. I po 65 letech vrhá invaze svůj stín na současné geopolitické dění ve světě.
