Ekonom Friedrich von Hayek v polovině 20. století varoval, že vzestup centrálně plánovaných ekonomik – ať už v podobě socialismu/komunismu, nebo fašismu, jejichž kořeny jsou podle něj společné – nás všechny vede (zpět) „na cestu k nevolnictví“.
Pojem „nevolnictví“ samozřejmě odkazuje na feudální systém, který v té či oné podobě vládl lidské civilizaci po tisíce let. Prostí lidé, „nevolníci“, vykonávali většinu práce, která zabezpečovala chod společnosti, a poté odevzdávali většinu výtěžku své práce silné ústřední vládě, obvykle reprezentované „šlechticem“ (tj. příslušníkem elitní třídy), výměnou za relativní pokoj a bezpečí.
Takový systém byl nakonec vytlačen nástupem liberální demokracie v době osvícenství – experimentu, jenž trvá již 300 let a přinesl Západu a dalším částem světa, kde byl přijat, svobodu a prosperitu, jakou lidstvo v dějinách dosud nezažilo.
Avšak znamená tento nedávný vývoj, jak prohlásil prezident George W. Bush ve svém projevu před Americkou obchodní komorou v roce 2003, že „…svoboda je záměrem přírody… směr dějin“? Platí, jak se lidově říká, že „každé srdce touží být svobodné“?
Kdysi jsem tomu věřil. Teď už si tím tak jistý nejsem.
Určitě můžeme poukázat na země, jako je Afghánistán a Irák, kde se Spojené státy a jejich spojenci pokusili „osvobodit“ lidi, jen aby se po odchodu západních sil vrátili ke staletým mocenským bojům a kmenovému válčení – prakticky k formě nevolnictví. Touží tito lidé po svobodě, po demokracii? Proč ji tedy nemají?
Jenže problém ve skutečnosti sahá dále. Jsem přesvědčen, že velká a stále rostoucí menšina lidí v této zemi, zejména mezi mladými lidmi, ve skutečnosti nechce svobodu – určitě ne pro ostatní, a nakonec ani pro sebe. Svědčí o tom nedávný průzkum Buckleyho institutu, v němž 51 procent vysokoškolských studentů podpořilo kodexy projevu na univerzitách, zatímco 45 procent souhlasilo s tím, že násilí je oprávněné, aby zabránilo lidem vyjadřovat „nenávistné projevy“.
Všimněte si, kolik občanů volí výjimečně ty politiky, kteří jim slibují nejvíce věcí zdarma, aniž by přemýšleli o tom, co je s tím spojeno, nebo o tom, jakou cenu by tyto „zdarma získané věci“ mohly stát ostatní – a v dlouhodobém horizontu i je samotné.
Zamysleme se nad tím, jak se lidé v této zemi a jinde chovali v posledních třech a více letech – ale to už předbíhám. Za chvíli se k tomu vrátím.
Tento zřejmý zájem vyměnit svobodu za relativní pohodlí a bezpečí jsem poprvé zpozoroval na mikro-úrovni asi před 22 lety. Tenkrát mé akademické pracoviště vedl děkan s víceméně absolutní autoritou. Přinejmenším měl poslední slovo ohledně všeho, co se na oddělení dělo, od učebnic přes rozvrh výuky až po učební plán.
Vedení fakulty prohlásilo, že tímto uspořádáním opovrhuje. Neustále odsuzovali „shora řízenou strukturu“ a stěžovali si, že se nemohou na ničem podílet. Požadovali, aby byli vyslyšeni v rámci zásady „sdílené správy“.
A tak jim vrchní vedení dalo, co chtěli. Děkan byl přeložen na jinou pozici a na jeho místo byl dosazen zvolený výbor členů fakulty, jehož úkolem bylo kolektivně přijímat všechna rozhodnutí, která předtím přijímal děkan.
Uhodnete, co se potom stalo? Do jednoho roku začali učitelé na nový systém reptat. Stěžovali si, že se cítí bezradní. Nemohli se obrátit na nikoho, kdo by byl oprávněn činit rychlá rozhodnutí. A práce na kolektivním rozhodování – v komisích a podvýborech – byla únavná, nevděčná a časově náročná.
S velkou svobodou přichází i velká zodpovědnost – s omluvou za film The Amazing Spiderman. Soběstačnost je tvrdá práce. Je nutné být ochotný selhat, nést vinu za svůj neúspěch a zvednout se a začít znovu. To je psychicky a emocionálně náročné. Je daleko jednodušší nechat ostatní, aby rozhodovali za vás. Stačí dělat, co se vám řekne, s ujištěním, že vše bude v pořádku.
Tím se vracíme k posledním více než třem rokům, během nichž se lidé v západních demokraciích, navyklí na nebývalou míru občanské svobody, této svobody dobrovolně vzdali. Poslušně zůstávali doma, zakrývali si obličeje, vyhýbali se přátelům a sousedům, zřekli se dovolených, rušili oslavy a stáli ve frontě na další „dávku“ – to vše výměnou za slib, že pokud tak učiní, budou v bezpečí před vysoce nakažlivým respiračním virem.
Skutečnost, že ani po všech těchto „opatřeních“ nebyli v bezpečí před většinou lehkou nemocí, která postihla prakticky každého, není tak podstatná. Není to tak, že by jejich obavy byly zcela neopodstatněné. Nebezpečí jsou v tomto padlém světě nepochybně dostatečně reálné.
Otázkou je, zda: 1) můžeme tato nebezpečí skutečně zmírnit tím, že se vzdáme svých privilegií, a 2) i kdybychom to dokázali, stojí to za to? Řadím se k těm, jejichž odpověď přinejmenším na druhou otázku zní „ne“. Hlavním úkolem vlády je chránit své občany před zahraničními vpády a domácí kriminalitou. Mimo to rád přijmu jakákoli rizika spojená s životem svobodného člověka, a to včetně vlastního rozhodování, ať už lékařského či jiného.
Přesto se zdá, že velký a stále rostoucí počet mých amerických spoluobčanů už to tak necítí. Nechtějí zodpovědnost spojenou s takovou mírou svobody; mnohem raději by preferovali příslib bezpečí. Je docela pravděpodobné, jak Benjamin Franklin před více než 200 lety připomínal, že nebudou mít nakonec ani jedno, ani druhé.
To však není to nejhorší. Opravdovým problémem je, že zatímco se bezstarostně vydávají na cestu k nevolnictví, berou s sebou i nás ostatní. Nelze totiž mít zemi, v níž je jedněm dovoleno žít svobodně, podle svých vlastních představ, a brát na sebe s tím spojená rizika, zatímco druhým je „zaručen“ život osvobozený jen od takových rozhodnutí a odpovědnosti.
Budu-li (lehce) parafrázovat Abrahama Lincolna z jeho klíčového projevu „House Divided“(1858), národ nemůže trvale snášet polovinu nevolníků a polovinu svobodných. Nakonec se z něj stane buď jedno, nebo druhé.
A k čemu, můžeme se ptát – opět v duchu Velkého osvoboditele – směřujeme?
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusejí nutně odrážet názory The Epoch Times.
