Jen málo Římanů oslavovalo na sklonku 5. století n. l. svou nově nabytou „rozmanitost“ v podobě loupeživých Gótů, Ostrogótů, Vizigótů, Hunů a Vandalů.
Tyto kmeny hromadně překračovaly nezabezpečené hranice Rýna a Dunaje, aby získaly římskou kořist, aniž by se zajímaly o to, co ji vytvořilo.
Jejich plány se zaměřovaly spíše na zničení dané civilizace, kterou ovládli, než na své mírové začlenění se do říše a její udržení.
Ironií je, že předcházející velikost Říma byla výsledkem rozšíření občanství na různé národy v Evropě, severní Africe a Asii.
Miliony lidí byly asimilovány, integrovány a sezdány a často vytlačily původní Italy z rané Římské republiky. Tato roztříštěná rozmanitost vedla k jednotě okolo ideje Říma.
Noví občané se naučili využívat výhod habeas corpus, propracovaných silnic, akvaduktů a veřejné architektury, a také bezpečnosti, kterou jim poskytovaly legie.
Jednota těchto různorodých národů se spojila v jedinou kulturu, která posílila Řím. Naproti tomu pozdější nejednotnost statisíců domorodých kmenů, které Řím zaplavily a rozdělily, jej odsoudila k zániku.
Jedinou schůdnou cestou ke stabilní civilizaci rasově a etnicky odlišných lidí, cestou ke zvládnutí výzvy multirasové společnosti, je jednotná společná kultura.
Některé národy mohou dosáhnout kolektivního úspěchu jako jeden homogenní národ, například Japonsko nebo Švýcarsko.
Stejně tak, ale s většími obtížemi, mohou prosperovat národy s heterodoxními národy – ale pouze tehdy, pokud je spojuje jednotná, inkluzivní kultura, jak to kdysi dokázal americký tzv. tavicí kotel.
Avšak třetí zhoubná možnost – multikulturní společnost složená z různých, neasimilovaných a často soupeřících kmenů – je z historického hlediska receptem na kolektivní sebevraždu.
Právě to začínáme pozorovat v Americe, která se zbavuje tavicího kotle a přejímá salátovou mísu neasimilovaných a bojujících kmenů.
Ve Spojených státech nyní roste počet násilných rasově a nábožensky motivovaných nenávistných trestných činů.
Hranice neexistuje.
Miliony nelegálních přistěhovalců se svým bezostyšným nelegálním vstupem vysmívají svým hostitelům.
Dostane se jim jen málo občanského vzdělání, aby se stali Američany. Naučí se však, že neasimilovaný kmenový přístup jim přináší vliv a výhody.
Naproti tomu Amerika byla kdysi vzácným historickým příkladem multirasové, ale jednokulturní demokracie, která skutečně fungovala.
Vícegenerační Američané byli často povzbuzováni tím, že drželi krok s novými pracovitými přistěhovalci odhodlanými uspět ve svobodné společnosti, která jim byla doma dlouho odpírána.
O takový demokratický multirasový experiment se pokoušely i jiné velké země – především Brazílie a Indie. Obě země však stále sužují kmenové spory a násilí.
To, co kdysi v Americe fungovalo, ale dnes je zapomenuto, bylo několik zásadních principů pro multirasový ústavní stát spojený s velkorysou imigrací.
Za prvé, Amerika je díky svým kulturním periferiím obohacena jídlem, módou, uměním, hudbou a literaturou přistěhovalců.
Kdyby se však tato rozmanitost rozšířila až do jejího jádra, byla by zničena. Nikdo nechce blízkovýchodní normy týkající se homosexuálů nebo emancipovaných žen.
Nikdo nedává přednost mexickému soudnictví před našimi soudy.
Nikdo tu nechce diktaturu Venezuely nebo totalitu komunistické Číny.
Za druhé, lidé rozhodují svýma nohama o emigraci do Ameriky. Utíkají od své rodné kultury a vlády, aby si v Americe užívali svých protikladů.
Nezapomeňte však, že žádný rozumný přistěhovalec by neutekl z Mexika, Gazy nebo Zimbabwe jen proto, aby si v novém domově přál zavést stejnou kulturu a normy, které ho vyhnaly z jeho starého domova.
Kdyby to udělali se svým novým domovem, stal by se pro ně stejně neatraktivní jako ten, z něhož utekli.
Za třetí, kmenovost ničí národy.
Stačí porovnat, co se stalo ve Rwandě, bývalé Jugoslávii nebo Iráku.
Kdykoli se jedna etnická, rasová nebo náboženská skupina odmítne vzdát své prvotní identity výměnou za společný pocit vlastní identity, ostatní kmeny v zájmu vlastního přežití udělají totéž.
Všichni pak svůj vnější projev považují za podstatný, nikoliv za vedlejší pro to, kým jsou.
A podobně jako šíření jaderných zbraní, které vede k tomu, že jakmile sousední mocnost získá bombu, ostatní národy začnou používat jaderné zbraně, tak i kmenovost jedné skupiny nevyhnutelně vede jen k větší kmenovosti ostatních. Výsledkem je nekonečný hobbesovský spor.
Za čtvrté, přistěhovalectví musí být uměřené, aby bylo možné nově příchozí asimilovat a integrovat, a ne je nechat vytvářet soupeřící kmenové skupiny.
Za páté, musí být legální. V opačném případě se myšlenka občanství redukuje na pouhý pobyt, zatímco legální žadatel se stává „hlupákem“, protože dodržuje zákony.
Za šesté, musí být meritokratický, aby přistěhovalci přicházeli s angličtinou a dovednostmi a nezatěžovali své hostitele.
A konečně, musí být rozmanité. Jen tak mohou mít všechny skupiny v zahraničí rovný přístup k americkému snu.
Různorodost přistěhovalců také zajišťuje, že žádný konkrétní etnický nebo politický kmen se nesnaží využít přistěhovalectví k dalšímu rozdělení národa.
Stručně řečeno, stará imigrace kdysi Ameriku obohacovala, ale její nová verze ji ničí.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusí nutně odrážet názory The Epoch Times.
Tento článek vyšel původně v americké edici Epoch Times.
