Rozhovory o lese
Vysočina – Stojíme na hrázi Malého pařezitého rybníka nedaleko Telče spolu s nezávislým výzkumníkem, Ing. Pavlem Pokorným, který zde mimo jiné měří kvalitu vody. Stojí tu s námi vzrostlé, opravdu staré stromy.
Co o nich víme?
„Můžeme tušit, že některé byly zasazeny patrně člověkem, možná někdejším hajným, který zde působil. Ale v každém případně jsou duby nebo buky na hrázi věkem blízko dvěma stům letům. Spolu s nimi tu roste také skupina několika prastarých smrků i velmi starých jedlí, což je v současnosti v celé Javořické vrchovině i v Jihlavských vrších strom vzácný! Jedle, na které právě hledíme, jsou skutečně vitální – svědčí o tom jejich nádherně smaragdově zelené, plné koruny. Tyto jedle (zatím) nestrádají suchem. Avšak smrk, zdá se, vlivem klimatických extrémů viditelně ztrácí svoji vitalitu – i přesto, že tyto stromy stojí přímo na hrázi rybníka a měly by mít dobrý přístup k vláze.“
Nemůžeme na stromy a hospodářské lesy nahlížet tak, jak doposud – vnímat je jen jako levný zdroj průmyslového dříví, jak jsme byli zvyklí.
Není smrk jako smrk
„Vidíme zde smrky, které jsou ještě stále živé, avšak většina z nich je označená, a tím určená k odkácení. Tyto stromy zde mohly růst bezmála 200-250 let. Ty první snad pamatují ještě působení vzdělaného telčského lesmistra Franze Loschana. Právě tyto staré stromy prokazují určité výjimečné vlastnosti, které spolu s nimi nevratně ztrácíme…
Byť některé z těchto smrků mohly být na své místo vysazeny člověkem, tak právě vzhledem k svému vysokému věku nesou genetickou hodnotu, tj. dědictví někdejších místních autochtonních (původních) populací. V té době ještě nebylo obvyklé dovážet osivo lesních dřevin odjinud. Jsme v situaci, kdy vlivem dlouhotrvajícího sucha, náletem podkorního hmyzu a v důsledku někdy velmi nešetrné asanace přicházíme také o jedny z posledních ještě původních stromů rodu Picea na Českomoravské vrchovině.“
Jak to lze udělat, aby zde ty stromy zůstaly, když mají tak cenný genofond?
„Brzy se zřejmě stane, že velká část těchto stromů vlivem probíhající gradace zahyne. Domnívám se, že bychom těmto stromům měli projevit určitou úctu nebo vděčnost. A neměli bychom neúčelně odvlékat kmeny těch mohutných stromů kamsi pryč…“
Měli bychom je tu nechat?
„Odumřelé stromy mají v lese svoje nezastupitelné místo, mimo jiné v sobě po dlouhou dobu váží vzdušný uhlík. Tento uhlík se uvolňuje postupně tlením, zčásti do půdy, zčásti nazpět do ovzduší, a to činností rozkladačů (ať jsou to houby či hmyz). To může trvat celé desítky let: není to okamžik, jako když prostě spálíte dříví doma v kotli nebo uhlí v elektrárně.“
Ve stínu lesa se ukrývá rostlinka…
„Les totiž není jen o stromech, jak by se zdálo. Jednou z takových pozoruhodných a opravdu krásných průvodkyň těch kdysi stinných a vlhkých jedlových smrčin dosud je dřípatka horská, Soldanella montana. Tato rostlinka k nám připutovala někdy ve vlhčím údobí atlantiku (holocénní klimatické optimum) vlastně až z oblasti Alp přes pásmo pomezních hvozdů v Pošumaví a Novohradských horách. Drží se čistých, bystře proudících potůčků nebo v blízkosti lesních pramenišť.“
Co se stane, když se větší část lesa odtěží a zůstane stát jen pár stromů?
„Vznikají holé plochy, kde slunce velmi intenzivně prohřívá povrch půdy. Dochází k rozkladu a postupné mineralizaci hrabanky, svrchní vrstvy opadu, humusových půdních vrstev. A bohužel pro většinu druhů stinného lesního podrostu to znamená vlastně konečno na celé desítky let. Nezapomínejme na ptačí druhy, těch se to dotýká také. Po smýcení lesních porostů zbývá na pasekách jen velmi málo stromů s vhodnými hnízdními dutinami. A ty jsou i v případě jejich obsazení vystaveny silné predaci.
Dřípatka horská je sice plastická ke světelným podmínkám, ale co nesnáší, je prudké oslunění, vysušení stanoviště a žhavé, téměř subsaharské slunce. Není k takovým podmínkám ze své horské vlasti fyziologicky přizpůsobena. Rapidně z takových stanovišť ustoupí – stáhne se, řekněme, do vlhčinek v těsné blízkosti vody do stinnějších míst. Někde najde příležitost skrýt se v zástinu lesního podrostu nebo kapradin. Na místech, která byla náhle odcloněná, nemá velkou naději setrvat.
Není to jen dřípatka, jde také o jiné vzácnější druhy, jako jednokvítek velekvětý nebo sedmikvítek evropský. Oba jsou subtilní, tj. velmi drobné, rostoucí spíše ve stinných polohách. Jde o rostlinky, vyskytující se v Jihlavských vrších jen zcela ojediněle, ve velmi malých populacích, čítajících stěží několik desítek exemplářů.“
Co může ochránce udělat, aby dřípatka i další rostlinky, vzácné bylinky, nezmizely?
„Situace není tak jednoduchá. Ne vždy se dá přijatelné řešení najít. Co bychom ale udělat mohli, je to, že místa v blízkosti lesních potoků a kolem pramenišť v lesích nebudeme odcloňovat vůči slunci tak neuváženě a náhle. Ponecháme tomu vlastní nezbytný čas, aby opět mohlo dojít k regeneraci lesního společenstva, aspoň v částečném zástinu uschlých stromů, byť ponechaných na svém místě třeba dočasně. V mírnějším mikroklimatu, než jaké je na holině.“
Zatímco leží kolem rybníka klády a kmeny pokácených smrků, některé stromy dosud vykazují známky zdraví, bez napadení hmyzem. Další jsou však již označeny k pokácení.
„Ať už byly tyto stejnorodé a kulturní smrčiny vysázeny člověkem nebo vyrostly samovolně z náletů, nikdo si snad nepřeje jejich smrt nebo zánik,“ konstatuje výzkumník a ochránce.
