Rozhovory o lese

Chodíme lesem na Jihlavských vrších, díváme se do korun stromů i na zem pod nohama. Zastavíme se při potoce, který se vine lesem. V jeho písčitém dně spočívají kameny a voda působí na prvý pohled velmi čistě. Ing. Pavel Pokorný, nezávislý výzkumník a ochránce přírody, zjišťuje kvalitu této vody u několika přítoků.

Co bylo tam vlevo? Mohlo to být rameno, které se snad napojovalo na ten potůček. Vyhlíží, že je vyčerpané.

P. P.: „Jde o původní meandr potůčku (Novoveského potoka nad rybníkem Kotrba). V tomto místě nedávno bagr vybagroval nové přímé koryto, a tím odstřihl od potoka jeho někdejší zátočinu (meandr). I potoky, lesní bystřiny a prameny si pamatují svoje příběhy. Z takto, ať uměle či samovolně odložených koryt, je dokážeme číst.

Vážení čtenáři, nenechte si ujít to nejlepší z Epoch Times! Přihlašte se k našemu Newsletteru.


Čtěte také: Hovory o lese nejen s lesníky: Když dřípatka horská přichází o stín vzrostlých stromů


Bagrováním potoku nejen zkrátili cestu, ale také dodali vodě větší spád. Meandr je nyní téměř na suchu. Někdy takový tok vybízí vrátit se k přirozenému tvaru i morfologii řečiště, tedy k původnímu průběhu koryta. Zrovna zde je takový případ, kdy by to bylo možné.“

meandr les
Meandr potoka, který ještě pamatuje svoji vodu. (Z. Danková / ET ČR)

Přecházíme o kousek dál. Na čem stojím? Vypadá to jako umělá vyvýšenina. Jak vznikla?

„Není tu sama od sebe, byla skutečně vytvořena uměle. Jde o tzv. deponii, tedy písek a kameny, které jsou vybagrované z původního koryta potoka nebo z postranních odvodňovacích příkopů.“

Proč to dělali? Jaký měli záměr a účel?

„Sám bych to někdy rád věděl… Nedávno jsme snad mívali dojem, že vody v krajině i v lesích je dostatek, ba dokonce: ‚příliš mnoho‘. Ten druhý pocit pramenil z mylného pohledu: ‚kde je hodně vody, tam něco není v pořádku‘. A je s tím tedy rozhodně třeba něco činit.

Někteří hospodáři mají i dnes ten názor, že na takových přirozeně zamokřených plochách (jak v lesích, tak ve volné krajině) nemůžou a nedokáží se svojí těžkou technikou hospodařit. Zejména tam, kde bývala vydatnější prameniště nebo nivy, se vytrvale pokoušeli o jejich odvodnění. To i přes nemalé potíže a vysoké náklady s tím spojené.“

Vážení čtenáři, nenechte si ujít to nejlepší z Epoch Times! Přihlašte se k našemu Newsletteru.

Mluvíme o době, kdy už nepoužívali koně?

„Určitě. O několika posledních desítkách let. Ty úpravy zde v lese – částečně slehlé deponie, na nichž stojíme i příkopy nemají unikátní historii, jsou tady nedlouho… Také tyto odvodňovací příkopy byly čerstvě prohloubené. Barevná směrová šipka pro techniku na kmeni jasně ukazuje, že je to jen relativně nedávná záležitost (ne starší několika let).

smrky
Vzrostlé smrky nedokáží vytáhnout vodu až do korun. (Z. Danková / ET ČR)

Zde kolegové lesníci vycházeli z úvahy, že chtějí odpěstovat stejnorodé, nesmíšené porosty. Když však smrkový porost roste na podmáčených stanovištích ve stejnověkých porostech, je velmi náchylný k rozvratu. Zafouká vítr a smrk se i s mělkým kořenovým koláčem může snadno vyvrátit. Zvolili tuhle nešťastnou cestu – takže, aby lesy mohli podobným způsobem pěstovat, tak tyto lesní partie prostě odvodnili.“

Je jiný způsob, jak šetrněji odvodnit les?

„Je lépe les ani krajinu vůbec neodvodňovat.

Lze sice (s jistými výhradami) někdy připustit mírné, povrchové svedení vody – to by ovšem mělo mít podobu stružek, ne hlubších rýče. A to jen pokud takové dílčí odvodnění podstatně (nepříznivě) nezasáhne hydrologické podmínky stanoviště v daném místě. Takovým způsobem byly třebas kdysi upraveny některé podmáčené typy luk. Zapomínáme však na to, že odtok byl nezřídka regulován hrazením kameny či hlínou a tyto nehluboké stružky spouštěny teprve nedlouho před senosečí.

Nicméně, v dnešní době jsou podobné úpravy (ve smyslu komplexního odvodnění pozemků) již velmi na pováženou. Nemůžeme je tedy, obecněji a bez důkladné znalosti konkrétních podmínek doporučit.“

Měli bychom svoje hospodaření uzpůsobit přírodním podmínkám, a nikoliv obráceně.“

„Prakticky to znamená, že na těchto stanovištích nemůžeme očekávat stabilní stejnorodý porost, ale měli bychom zde hospodařit výběrově, podrostní formou, určitě i s dalšími dřevinami – olší, jedlí, javorem, klenem… V takovém případě by určité podmáčení stanoviště nemělo být na závadu. Naopak, takováto neodvodněná místa vytvářejí pro lesní společenstva i krajinu hydrologickou rezervu: bilanční zásobu vody v plně nasyceném profilu, jako třebas v této místy zrašelinělé úžlabině při potoce.“

Olše mi napovídá, že je stromem rostoucím u vody. Není klíčovým řešením nesázet stejnorosty, aby se les posilnil?

„Nejen to. Je třeba nechat věcem průběh a jejich přirozený rytmus. Napomoci tam, kde to dokážeme. Přispět k tomu, aby se les opět dokázal obnovit, tedy regenerovat alespoň částečně sám. Je k tomu potřebné důsledně chránit vitální mateřské stromy, ponechávat je trvale v porostech. A netrvat vždy na stejnorodém, plně zapojeném, tzv. vysokém lese.

Na tomto konkrétním stanovišti i smrk v dřívějšku prospíval, přirozeně sem patřil. Stejně tak do vlhčích míst podhorských poloh (můžeme-li o nich dnes ještě hovořit) náleží také jedle, která porost zpevní, javor klen či olše, jilm horský nebo dub letní. Namátkově.

Tedy, co již dávno tušíme – tvar lesa a způsob hospodaření v něm je potřebné skutečně uzpůsobit přírodnímu stanovišti.“

A známe dnes jasný recept, jak lesům pomoci?

„Domnívám se, že ne. V lese, při hospodaření v něm jde o dosti dlouhodobá rozhodnutí. Měla by se do nich promítnout i značná míra nejistoty či neznámé, související s probíhajícími změnami.

kvalita vody
Měření kvality vody. (Z. Danková / ET ČR)

Nevíme totiž zatím jasně, do jaké míry se v blízké době promění středoevropské klima. Že se tak nyní děje, snad není velkých pochyb (nejsme-li naprosto zarytými klimaskeptiky). Počítejme, raději, se všemi možnostmi, i těmi velmi nepříznivými!“

Jaké následky má odvodňování lesa? Jak se to už nyní projevuje?

„Projevuje se to jednak okamžitě, třeba v údobí tání sněhu, ale také velmi dlouhodobě:

Odvodnění (k němuž je nutné přičíst i jímání pitné nebo užitkové vody z pramenných zvodní) doléhá na lesy zvlášť citelně v posledních dvou desetiletích. Ve vlnách horka, jež v letošním létě citelně zasáhly nejen Evropu, ale také Arktidu, nesmírně vzrůstá i samotný odpar z krajiny.

Prožíváme periody s výrazným srážkovým deficitem, střídané pro změnu přívalovými dešti. Ve městech takové nárazové, rychle vypadlé srážky bez potíží zvedají poklopy kanalizačních šachet a trhají ven dlažební kostky. Ani vyschlé, značně ochuzené hospodářské lesy na takto chudém, žulovém podloží na tom nejsou výrazně lépe.

Takže nedostatek vlhkosti v půdě (ale i ten stejně citelný v ovzduší) je stále patrnější a s každým dalším takovým létem sílí. Smrk je přitom lesní dřevina, která má poměrně mělce rozprostřeny svoje kořeny, obvykle ne více než 50–60 cm hluboko. Nedokáže se při takto citelném poklesu hladiny spodní vody k půdní vláze dostat. Svoji roli v tom může sehrát i oslabení jeho spojenců – sítě mykorhizních hub. A smrkům se již nedaří nijak vyrovnat se vzrůstajícím suchem kolem korun, dá se říci, že prostě „nestačí dýchat“. Podobně ale v horkých letních dnech trpí buky, břízy, jedle i lípy…

Na těchto odvodněných – dříve podmáčených stanovištích nyní smrk trpí suchem. To je paradox.“

„Lesy dnes již nejsou schopné tyto epizodické srážky, dokonce ani tající sníh plně pojmout. Namísto, aby voda časně zjara vsákla do lesní půdy, stává se, že spontánně volí a následuje trasy po těžebních linkách, bez užitku mizí propustky nebo odtéká příkopy kolem svážnic a lesních cest.“

Co se s tím dá dělat, jak to napravit?

„Jde o věci páchané v době nedávné i dávnější. Jeden ze způsobů, jak se to pokusit řešit, je tyto uměle vyhloubené odvodňovací příkopy alespoň pomístně přehradit či úplně zrušit a zasypat. Šetrnou přírodní metodou, bez betonu, pokud je to možné, jen tím materiálem, který je v daném místě k dispozici, zeminou, doplněnou kamením nebo tlejícím dřevem.

Z odvodňovacího příkopu s jílovitým podložím je možné vcelku snadno, s nevelkými náklady vytvořit mělké tůňky: v době, kdy je v lese vody dostatek, např. když taje sníh, jejich hrázky přetékají a voda přes ně volně přetéká. Naopak, když je vody citelný nedostatek, tak zde zůstává pozdržena. A zároveň se vytváří zajímavý, nevšední a hodnotný biotop: Třeba pro různá šidélka, vážky nebo obojživelníky, jako je čolek horský.“

Meliorace řešila mokřiny, po létech se však zjistilo, že i ty mokřiny byly k něčemu užitečné.

potok


Meliorace řešila mokřiny, po létech se však zjistilo, že i ty mokřiny byly k něčemu užitečné. (Z. Danková / ET ČR)

„Dřívější mokřiny nebyly tak zcela absolutní. Prakticky celá kulturní krajina včetně těch vlhkých partií a podmáčených míst byla nějak obhospodařována – lidé si s tím dokázali nějakým způsobem poradit. Zpravidla uměli s vodou v krajině hospodařit šetrněji. Svědčí o tom i řada opuštěných náhonů, rybníčků a tůní. Vezměme například louky v nivách potoků: ty byly dokonce od jara až do léta cíleně zavodňovány, aby hospodář sklidil více sena. Také (ani technicky) nedokázali tolik vody odčerpávat pro potřeby tehdy ještě ´malých´ měst nebo teprve rostoucího průmyslu.“

Čtěte také: „Zachraňme naše lesy!“ V jakém stavu předáme lesy dalším generacím